Archiv autora

V krásném prostředí Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě začínají letošní Letní shakespearovské slavnosti. Tentokrát (24. června) premiérou hry Williama Shakespeara Mnoho povyku pro nic, kterou v překladu Martina Hilského nastudoval režisér Jiří Menzel.

Autoři se premiéry nedočkali, muzikál Antoinetta, královna Francie se však stal jejich dobrou posmrtnou vizitkou. Libreto Jiřího Hubače a lyrické texty písní Pavla Vrby obdařil účelnou a nápaditou hudbou Jiří Škorpík a režisér Radek Balaš postavil kompaktní živou inscenaci, jež v původní muzikálové produkci představuje velmi dobrou kvalitu.

Osvobozené divadlo Semafor? Proč zvolil Jiří Suchý pro své „leporelo o 22 obrazech“ tento titul? V novém programu věnovaném nedožitým devadesátým narozeninám Suchého prvního a zásadního souputníka Jiřího Šlitra  (14. 2. 1924 – 26. 12. 1969) se jeho Semafor hlásí k Osvobozenému divadlu jako ke vzoru, lásce, inspiraci, impulsu, který přímo podnítil odhodlání kdysi amatérské dvojice založit divadlo, v němž by se mohly hrát hudební komedie vzešlé z jejich textařsko-skladatelské spolupráce. Psal se rok 1959 a vzniklo divadlo Semafor.

Ve foyer se scházejí diváci všeho věku, hodně je mezi nimi dětí, děti jsou ostatně i důležitými interprety. Inscenace Babičky Boženy Němcové v Divadle Na Fidlovačce je míněna jako rodinné představení a plně tomuto záměru vyhovuje.

Nuselské divadlo dal v roce 1921 nedaleko Botiče na vlastní náklady postavit  jeho první ředitel Stanislav Langer. Stálo ho to 1 900 000 korun, stavět se začalo v dubnu a o sedm měsíců později bylo hotovo.  Dřevěné divadlo na zděné podezdívce, pokřtěné jako Tylovo, se slavnostně otevíralo počátkem listopadu dvěma  tituly J. K. Tyla – hrály se Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové a Fidlovačka. Tylova a Škroupova fraška se zpěvy Fidlovačka byla také jednou ze tří inscenací, jimiž se po mnoha letech – v roce 1998 – „Tyláček“, jak se mu v Praze říkalo, znovuotevíral. Je to už patnáct let. A divadlo s osudy vcelku dramatickými – Eliška Balzerová s Tomášem Töpferem ho tehdy doslova vydupali z fyzických trosek – prožívá nový začátek. V pondělí 28. října si své novodobé výročí připomene úspěšnou inscenací – Babičkou Boženy Němcové. Z dvojice zakladatelů a „základních tváří“ Fidlovačky však pro další sezony zůstala Eliška Balzerová sama.

„Divadlo je zvláštní organismus. Je citlivý na sílu vize osobnosti v čele. Je-li ta síla, divadlo se může vypnout k netušeným výkonům. Není-li, stane se to, co je pro umělce úplně nejhorší. Ztratí sebevědomí.“ Herečka české první scény Eva Salzmannová vystihla přesně situaci svého mateřského divadla a pocity, s nimiž se s kolegy o prázdninách v Národním divadle potýkali.

Před patnácti lety zemřel Vladimír Menšík ( 9. října 1929, Ivančice – 29. května 1988, Brno). Diváci na něj neměli šanci zapomenout. Je vidět častěji než mnozí z těch, kteří jej přežili.

V Hereckém desateru nabádá Jára Cimrman interprety svých her: „Při závěrečné děkovačce se ukloň tak hluboko, aby nebylo vidět, že jsi to ty, kdo volá bravo“ a v intencích své filozofie externismu tvrdí mimo jiné: „věc je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je“, a také, že „na konci poznávacího procesu nevíme tedy nic, ale zato to víme správně“.

Copak o nás ještě všichni všechno nevědí, ptá se Zdeněk Svěrák. Přesto poctivě odpovídá na otázky po podstatě nevídaného fenoménu Cimrman i zjevně šťastného setkání někdejších nedivadelníků, jež na jevišti Divadla Járy Cimrmana přetrvalo už skoro půl století.

Ačkoliv vystudoval dvě docela jiné profese, významného ocenění dosáhl jako muzikálový herec. Za roli Dannyho Zuka v Pomádě v Ďurovčíkově inscenaci divadla Kalich si z letošního udílení divadelních cen sošku Thálie odnesl sedmadvacetiletý Jan Kříž.

Buď pochváleno divadlo / Kde vědí co se sluší / A které dneska omládlo / Pro blaho vašich duší… Takhle se zpívalo ve hře Sekta v roce 1965, ale jako poslání, které Jiří Suchý a jeho Divadlo Semafor svědomitě naplňují, platí dodnes.

Pátou premiérou této divadelní sezony v Divadle Semafor je hudební komedie Jiřího Suchého s hudbou Michala Pavlíčka Rytíři z Blaníku a krasavice Lída. Fakt, že jde o pátou premiéru během několika málo měsíců, je důležité vzít v úvahu. A uvědomit si, že k takové píli žene ředitele, autora, režiséra, výtvarníka a protagonistu této tradiční pražské scény kromě jeho neúnavné touhy dělat divadlo také čím dál nižší přísun financí.

Šestého ledna měla Prodaná nevěsta v pražské Ypsilonce už čtyřstou reprízu, znamená to, že na tuto svérázně rozhýbanou parafrázi národní opery – ve stylu dada, plnou Smetanou inspirované muziky a také čiré radosti z divadla – lidé chodí dlouhých šestnáct let (premiéra byla 6. června 1996). Znovu odcházejí nadšeni a divadlo může konstatovat, že má na kontě kromě jiných úspěchů i Prodanku čtyřistakrát vyprodanou.

Každý, kdo si dnes, ve výroční den její smrti, na ni vzpomene, začne asi Kočičí hrou. Neoddiskutovatelně nejpopulárnější, ale také herecky nejvděčnější divadelní rolí Dany Medřické. Rolí, v níž jako by mimoděk zúročila všechny své životní i herecké zkušenosti a v níž ukázala, jak důležitá je energie, schopnost žít naplno, dokonce i v tak mizerné situaci, kdy se zdá, že život nemá smysl.

Rok po smrti Václava Havla se znovu jasně vyjevilo, jak tato mimořádná osobnost naší zemi chybí, jak nebyla a jistě dlouho nebude nahrazena. Připomínky různých aspektů života a činnosti prezidenta a exprezidenta Havla jako by poněkud zastínily podstatu, z níž jeho odkaz vycházel.