O Janu Werichovi a Vladimíru Holanovi (Švandovo divadlo)

“A také doufám, že opět nabouráme pár stereotypních představ o tom, jak to všechno bylo.“

Původní českou hrou Hadry, kosti, kůže, vyprávějící o herci Janu Werichovi a básníku Vladimíru Holanovi, kteří byli dvacet let sousedy ve jedné vile na pražském ostrově Kampa, otevírá novou sezónu pražské Švandovo divadlo. Přímo pro smíchovskou scénu ji napsal Pavel Jurda, režíruje ji nový umělecký šéf divadla Martin Františák.

Werich a Holan. První proslul jako „národní klaun“ a „národní rabín“, který se neobešel bez přízně publika. Druhý byl známý jako asketický básník a „černý anděl poezie“, který ve svém přízemním bytě rozmlouval s mrtvými a po nocích tkal ze tmy a hvězd své geniální verše. Těžko hledat výraznější protipóly. Oba se ale narodili a zemřeli ve stejném roce, oba měli dcery se smutným osudem, oba byli národem vyzdviženi i zavrženi. A také žili dvacet let na stejné adrese ve vile na Kampě, známé nyní jako Werichova vila. I následujících dvanáct let pak bydleli prakticky v těsném sousedství.

S nápadem napsat hru o jejich nesnadném soužití a propletených osudech přišel režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák, který s ním oslovil autora scénáře Pavla Jurdu. Jurdovo pátrání v archivech, tvůrčí využití nasbíraného materiálu i Františákovo nastudování hry samotné pak vytáhlo z látky některé méně známé motivy a překvapivé souvislosti.

Dramaturgyně Martina Kinská: „Ve hře Hadry, kosti, kůže najdeme elementární dramatické situace, tak ryze poetické obrazy. Snad bychom ji mohli popsat jako dramatickou, po kabaretních skečích občas pokukující báseň s baladickým dozvukem.”

Rozhodně se ale nedočkáme jednoznačného sdělení, kdo z obou protagonistů byl ten „lepší“ nebo „horší“. Hra Hadry, kosti, kůže zachycující období let 1948 – 1980 tak nabízí originální obraz soužití těchto dvou slavných mužů pod jednou střechou.

Martina Kinská: „Jak u Wericha, tak u Holana lze nalézt enormní citlivost a vzdělanost, rozhled i skvostnou reflexi dění, ale také velký díl sobectví a krutosti k nejbližším.”

 

Dva trosečníci uprostřed Prahy

Režisér Martin Františák: „U Wericha mě nejvíc ohromila mohutnost jeho životního příběhu, ty všemožné peripetie, kontroverze, záliby. To vše se zkušeností amerického způsobu života, exilu. S vědomím možnosti svobody v nesvobodném Československu. U Holana mě zas fascinovalo jeho absolutní nasazení pro poezii, která zřejmě souviselo s jeho totální odevzdaností svobodné existenci. Oba však čelili podobným životním výzvám, které před ně stavěla nesnadná doba, očekávání národa i jejich vlastní svědomí. Žili od sebe vzdáleni jen pár metrů na výšku, občas ale jako dva trosečníci na ostrově uprostřed Prahy.“ 

 

Werich za svou fasádou

Pozoruhodný příběh, do něhož se promítá topografie i magie staré Prahy, umocňuje silné herecké obsazení. Jana Wericha hraje Miroslav Hanuš, který se právě touto rolí stává novým stálým hostem Švandova divadla: „Hra Hadry, kosti, kůže ukazuje Wericha za fasádou Wericha. Člověka smutnícího po Voskovcovi, maličko sobce a vlastně nešikovného otce, který, ač se snaží, neumí být dobrý rodič. Ani moc dobrý manžel. Který ale stejně o všech strastech dovede mluvit jen s nadhledem a humorem. Člověka národem milovaného, ale vlastně dost opuštěného. Rád bych zmínil jednu repliku: Kašpar potřebuje publikum. Obecenstvo stejných zbabělců, jako je on sám.“

Při studování role prý bylo těžké nepodlehnout Werichově typické dikci – tím spíš, že ho režisér zásobil množstvím obrazového i zvukového materiálu. Na otázku, co má on sám s Werichem společného, odpovídá Miroslav Hanuš: „Talent. Ovšem lišíme se asi v jeho míře. Ale jsme oba komedianti, pro které je těžké přestat hrát, i když opona už je dole. A také bych asi, stejně jako on, nedokázal natrvalo emigrovat… Na rozdíl od Jana Wericha ale nemám rád lov a asi by mě moc nebavil ani rybolov.”

 

Našlapovat po špičkách

Vladimíra Holana hraje Luboš Veselý. Už kdysi okolo Holana našlapoval po špičkách. A stejně opatrně, pokorně, s úctou, ale i s citlivou vnímavostí a silnou vnitřní energií přistoupil teď k jeho ztvárnění: „Kdysi jsem si Holanovy básně četl jen tak sám od sebe a pro sebe, dokonce jsem se naučil Modlitbu kamene, kterou umím dodnes. Fascinovala mne ta složitost, hloubka a ukryté možnosti. A pak jsem přečetl životopis, dobíral se tajemství některých básní a sbírek.”

Scénu a kostýmy navrhla Eva Jiřikovská, autorem hudby je Ivan Acher. Dramaturgyně Martina Kinská: „Oba talentovaní a ve svých oborech už proslulí tvůrci do inscenace vnášejí další sugestivní a inspirativní rovinu. Na repertoáru Studia Švandova divadla tak přibude další inscenace, která se věnuje výrazným osobnostem českého či světového dění a současně tak reflektuje určitá období dějin i naše postoje k nim. A také doufám, že opět nabouráme pár stereotypních představ o tom, jak to všechno bylo.“

Ostré zvolání všedního dne

A proč se hra jmenuje Hadry, kosti, kůže? „Jde o nápad autora adaptace Pavla Jurdy,“ vysvětluje Martin Františák. „Z dětství si ještě oba pamatujeme výkupčího králičích kůží a kostí: bylo v tom něco neznámého a děsivého, ale také obyčejného a všednodenního. Zároveň jde o název jedné z Holanových básnických sbírek. Myslím, že tohle zvolání rezonuje s úzkostí dnešního člověka: málo oděného před námrazou světa a patřičně čelícího strachu.”

 

Screen Shot 2019-09-12 at 13.12.55
(video)

 

Autor: Pavel Jurda, režie: Martin Františák, dramaturgie: Martina Kinská, scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská, hudba: Ivan Acher, pohybová spolupráce: Zoja Mikotová

Hrají: Miroslav Hanuš (Jan Werich), Luboš Veselý (Vladimír Holan), Matěj Anděl (Jiří Voskovec), Andrea Buršová (Zdena Werichová), Bohdana Pavlíková (Věra Holanová), Denisa Barešová (Dvojrole dcer: Jany Werichové a Kateřiny Holanové), Jan Grundman (Firjubin), Jan Mansfeld (Posel)

Premiéra: 21. září 2019 ve Studiu Švandova divadla.

 

Werichova vila po rekonstrukci (2015 – 2017) – pro zvětšení klikni

 

 

Pro zajímavost: Werichova vila je renesančního původu, první zmínka o sledovaném pozemku pochází z roku 1495, kdy byla část obecního gruntu prodána rybáři Duchkovi a potom až z roku 1590, kdy je již vedena zahrada s domem jako majetek mydláře Jiřího Komínka. (Tolik úvod článku o Werichově vile na webu arciweb.cz, kde najdete nejen mnoho velmi zajímavých informací o tomto domě, který – domnívám se – patří k nejznámějším jednotlivým domům v Praze, ale také spoustu krásných fotografií.)

external-link-icon-png-5 m copy Jan Werich a Vladimír Holan: nelehké soužití dvou osobností v jednom domě

external-link-icon-png-5 m copy Petr Adámek: Není možná hra bez tragédie, ani komedie

external-link-icon-png-5 m copy Proč jen Werichova vila? Příznivci básníka Holana chtějí rozšířit expozici na Kampě

external-link-icon-png-5 m copy Co Werich napsal o Holanovi

 

Martin Františák (*5. března 1974)

Rodák z Valašského Meziříčí studoval na brněnské JAMU výchovnou dramatiku, herectví a režii. Byl žákem Arnošta Goldflama, jehož stále považuje za svého guru. Po absolutoriu žil nějakou dobu na horské samotě, k divadlu se posléze vrátil jako umělecký šéf a režisér brněnského Divadla Polárka (2005-07). Později byl uměleckým šéfem ostravského Divadla Petra Bezruče (2007-13) a pak šéfem činohry Národního divadla Brno, kam přilákal výrazné tvůrčí osobnosti i početné publikum.

Sám zrežíroval už víc než padesát činoherních inscenací, jako dramatika ho inspiruje krajina a mentalita rodného Valašska. Jeho hry bývají někdy označovány jako vesnická dramatika (Doma, Nevěsta, Děda, Karla). Za inscenaci Brémská svoboda obdržel Cenu festivalu německého jazyka. Pro Český rozhlas napsal hry Tvůj děda, Dva chlapi za město a Průtrž, která zvítězila v loňské soutěži o nejlepší původní rozhlasový text. Pro Českou televizi režíroval cyklus Česko jedna báseň.

Ve Švandově divadle už zrežíroval inscenace Frankenstein (2012), Možná že odcházíme (2014) a Úklady a láska (2018) a od sezóny 2019-2020 zde nastoupil i jako jeho umělecký šéf.

Miroslav Hanuš (*22. 5. 1963)

Otec tří dcer, divadelní a filmový herec, dabér, divadelní režisér, autor divadelních adaptací, textař. Působil ve Středočeském divadle Kladno, posléze v Praze v divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo na Smíchově), do roku 2019 člen pražského Divadla v Dlouhé. Je známý také z Divadelního spolku Kašpar, Fidlovačky a z několika soukromých produkcí. Je divadelníkem spíše tradičním, velmi blízké mu je také divadlo poezie. Často působí v Českém rozhlasu, ve filmech (Nevinnost, Vratné lahve, Nikdy nejsme sami) či seriálech (České století, Případy 1. oddělení, Ulice).

Je absolventem DAMU – obor činoherní herectví. A od té doby, co se tam na podruhé dostal a s červeným diplomem absolvoval, užívá titul MgA. Souběžně s prací hereckou se od počátku profesionální kariéry věnuje také režii. 

Luboš Veselý (*30. 10. 1961) 

Dětství prožil v Ostrově nad Ohří, kde také chodil do literárně-dramatického oddělení LŠU k paní učitelce Pavelkové. V letech 1977-81 studoval herectví na Pražské konzervatoři. Od konce 70. let až do vojenské služby, kterou si odsloužil v letech 1981-1983, hrál v A-studiu v Rubínu (např. Benvolia v Romeovi a Julii). Po návratu z vojny byl angažován v Divadle na okraji (např. titulní Vojcek).

V roce 1989 přesídlil do Brna, kde prošel postupně několika divadelními scénami: krátce působil v HaDivadle, v letech 1990-1994 byl členem loutkového divadla Radost, jednu sezonu byl angažován v brněnském Národním divadle, poté se na jednu sezonu vrátil do HaDivadla, následující tři roky byl členem Divadla v 7 a půl a brněnské působení zakončilo jeho angažmá v Divadle Husa na provázku. Od roku 2006 působil ve smíchovském Švandově divadle, kam se po několikaleté pauze, kdy získal angažmá v Divadle na Vinohradech, opět vrátil.

Jan Werich (6. 2. 1905 – 31. 10. 1980)

19. 4. 1927 premiéra Vest Pocket Revue / 1. 7. 1929 sňatek se Zdenou Houskovou (původní profesí švadlena; nar. 1. 6. 1906) / 18. 10. 1935 narození dcery Jany († 9. 5. 1981) / 9. 11. 1938 úředním nařízením je zavřeno Osvobozené divadlo / 9. 1. 1939 Werich s Ježkem odlétají do Francie a poté do USA (Jiří Voskovec se svojí ženou emigrovali již na konci roku 1938) / říjen 1945 vrací se z emigrace / říjen 1946 stěhuje se s rodinou do vily na Kampě / 1948 – 1951 ředitelem divadla v Karlíně / 1955 – 1961 ředitelem divadla ABC (1955 – 1963 obnovil představení Osvobozeného divadla, Voskovce nahradil ve forbínách Miroslav Horníček) / 1956 po osmileté odmlce (i korespondenční) se po Voskovcově emigraci poprvé setkávají v Londýně / 1961 – rakovinové onemocnění hrtanu; hlas se povede zachovat; v pozdějších letech však mu bude muset být voperován tzv. slavík / 30. 7. 1963 jmenován národním umělcem / říjen a listopad 1966 – v Londýně má ztvárnit roli v nové bondovce; nepohodne se s produkcí / 1967 Janě se narodí dcera – Zdena Kvapilová (Jan Werich jí ale důsledné říká Fanča) / srpen 1968 podepisuje 2000 slov / po invazi vojsk Varšavské smlouvy odjíždí i se ženou do Vídně (25. 8.); večer 6. 10. mu ve Vídni předává Vladimír Škutina osobní dopis od prezidenta republiky Ludvíka Svobody vyzývající jej, aby se vrátil do vlasti (beztrestně, národ jej potřebuje); Werichovi se vracejí / konec roku 1968 cestuje coby reprezentant čs. filmu do USA a setkává se s Jiřím Voskovcem / v letech 1971 – 1977 na veřejnosti nevystupuje / podzim 1974 ve Vídni se naposledy setkává s Jiřím Voskovcem / svůj podpis Anticharty chce odvolat, ale nakonec mu to Miloš Kopecký rozmluví / 14. 4. 1980 umírá Zdena / pohřeb Jana Wericha 10. 11. 1980 ve strašnickém krematoriu se stane masovou akcí

Vladimír Holan (16. 9. 1905 – 31. 3. 1980)

1916 umírá mu starší bratr Jan (má ještě sestry Ludmilu a Růženu) / 1932 – sňatek s Věrou (1907 – †1988) / od roku 1934 penzionován (invalidní důchod); věnuje se výhradně vlastní tvorbě a překladům / srpen 1948 stěhuje se do vily na Kampě / v poválečných letech obhajuje komunismus, ale velmi záhy vystřízliví; v roce 1950 vystupuje z KSČ a znovu se přiklání ke katolické víře / leden 1949 – po konfliktu v Goldhammerově vinárně přichází zákaz publikování, který trvá de facto až do roku 1963 / 27. 4. 1949 narodí se dcera Kateřina (postižená Downovým syndromem) / říjen 1949 – umírá František Halas; tím ztrácí posledního ze tří svých nejbližších přátel (po Josefu Čapkovi a Josefu Horovi, kteří oba zemřeli v roce 1945) / únor 1961 – operace slinivky (nádor nebyl naštěstí maligní) / 19. 11. 1963 je v divadle Viola poprvé uvedena Noc s Hamletem / 1965 – již světově uznávaný básník / 1968 – začíná být hojně vydáván ve světě; jmenován národním umělcem / 20. 12. 1968 se stěhují do bytu v ulici U Lužického semináře č. 18; přestává vycházet z bytu / 1969 navržen na Nobelovu cenu za literaturu (nakonec ji získává Samuel Beckett) / s nástupem tzv. normalizace opět přestává vycházet / březen 1976 první mozková příhoda / leden 1977- spolu s Jaroslavem Seifertem jsou zřejmě jediní národní umělci, kteří nepodepíší Antichartu / 3. 4. 1977 – umírá dcera Kateřina; Holan přestává psát / srpen 1977 druhá cévní mozková příhoda / kvůli úzkému schodišti jej musejí v rakvi vynést přes balkón sousedního bytu; v tisku vyjde oznámení o pohřbu (10. 4.), ale záměrně není uvedena konkrétní hodina

Screen Shot 2019-09-12 at 12.58.35
O Noci s Hamletem od času 05:46 (video)

 

 

Galerie

Komentáře

Komentáře