Véna, kluk od Lucie Bílé?

Já jen vím, že chci jít pořád nahoru, co to půjde, co mi to dovolí hlasivky, věk… Chci jít nahoru a jednou bych chtěl být vážený člověk, který něco dokázal. To by se mi líbilo.

Úvodem je dobré říci, že původní termín tohoto rozhovoru byl v prosinci 2016 a byla jsem to já, kdo termín pořád posouval. Dohoda byla, že budeme mluvit striktně jen o divadle a věcech s ním těsně souvisejících. Žádná rodina a soukromí, to si vymínil Václav Noid Bárta. Žádný bulvár, to jsem zdůrazňovala já. Jen a pouze divadlo. Že dva dny po našem rozhovoru kolem něj vypukne bulvární šílenství, to v době rozhovoru Václav Noid Bárta patrně tušil. V tomto smyslu musím vyzdvihnout jeho profesionalitu, protože to na sobě nedal nijak znát. (JS)

Na co chodíte do divadla, když tam nechodíte do práce?

Abych se přiznal, mimo svoji práci teď divadlo nenavštěvuju. Pracovně trávím v divadle čtyři až pět dní v týdnu, takže když mám volno, jsem radši se svojí dcerou doma.

Jaké činoherní představení, které jste kdy viděl, vás nejvíc bavilo?

Úplně modrý pták od pana Morávka. To bylo velice zajímavé a hodně mě to zasáhlo.

Asi se nelze nezeptat, kde vzalo původ tajemně znějící jméno Noid.

To vzniklo v době, kdy jsem měl první metalovou kapelu – a k tomu patřilo i to, že všichni interpreti v kapele měli nějakou přezdívku. Takže jsme ji každému hledali a mně vyšlo NOID. Ale není to “no ID”, to byla jedna z verzí, která se nám tehdy hodila a bylo to takový tvrdý a vypadalo to dobře. Pravda je daleko jednodušší – vzniklo to z “Vény”. Mně pořád říkali “Véno”, pak “Vénoide”, já jsem se v té době psal “V-NOID”. A pak už se toho chytili novináři a všichni mi začali říkat Noide.

Kdy jste se sám za sebe začal domnívat, že jste přestal být tím “klukem od Lucie Bílé”, což asi byl pro vaše profesní sebevědomí zlomový okamžik?

(video)

Jakou máte povahu a co byste na ní změnil, kdyby to šlo?

Myslím, že jsem typický umělec a že tím docela trpím. Každý divadelník to zná – že pokud se dostane do rolí opravdu hodně hluboko a snaží se používat Stanislavského, tak to není jednoduché. A někdy si to herec i nosí domů – a já jsem takový typ. Podle toho, co momentálně hraju, žiju i život. Někdy mám pocit, že jsem tím roztříštěný. Takže změnit bych chtěl to, abych, když zamknu skříňku v šatně, abych tam tím zavřel i roli. To by se mi líbilo.

Možná je to mým dětstvím, že jsem z rozvedené rodiny nebo to pochází z nějakých průšvihů, které se mi staly – ale asi to není úplně zdravé. Vyčerpává to a normální lidi tohle bohužel moc nechápou. Myslí si, že jsem jen tři hodiny na jevišti, tam si zaskáču, řeknu nějaké věty a jdu domů. A říkají mi: “Já bych tě chtěl vidět, kdybys byl třeba dřevorubec, to je teprve práce.” No jo, ale dřevorubec zahodí sekyrku a jde domů. Já si to nosím domů, musím o tom přemýšlet a když na tom jevišti Jidáš umírá, tak já umírám s ním, to fakt bolí. Bolí to opravdu strašně. Záleží na tom, jak často se to hraje – ale když na tom jevišti umíráte dvakrát, třikrát denně, tak už to člověka opravdu vyčerpá a v hlavě se mu honí strašné věci, zdají se mu špatné sny…

(video)

A co bych rád změnil? Někdy můžu mít velký ego a když mi na něj někdo šlápne, tak můžu být nepříjemný nebo to i špatně chápu. To bych asi rád změnil – abych v hádkách nebo kritice nebyl tak emoční. Abych se tak neprožíval.

Čím je taková povaha vhodná pro vaše povolání?

Určitě tím, že rád předávám pozitivní energii, vždycky jsem byl šašek a odmalička jsem věděl, že chci být zpěvák. Myslím, že dokážu energii, kterou v sobě mám, předat divákovi. Myslím, že jsem docela pracovitý, že se nespokojím s tím, co už je, ale pořád hledám krůčky nahoru a chci být lepší a lepší, takže se pro roli snažím udělat všechno. Hubnutí je samozřejmě to nejmenší – protože prostě nemůže být tlustej Ježíš. Snažím se být loajální vůči práci, vůči kolektivu, s nímž to dělám. Nejsem rozlítanec, jsem věrňák – a myslím, že i dříč.

Jste emoční nebo racionální?

Já myslím, že emoce převažují z 80 %, jsou pro mě veliký motor. Ale hýbe se to v průběhu roku – záleží na tom, jestli jsem v procesu zkoušení, kdy ty emoce převažují úplně, to je 100 %. A když jsem v divadelní hibernaci, tak tam zase začnu fungovat jako normální člověk.

Máte svoji kariéru nějak naplánovanou anebo to berete “jak to přijde – tak to bude”?

(video)

Byl jste jako dítě sebevědomý?

Byl jsem sebevědomý až do rozvodu mých rodičů. To mi bylo dvanáct a trošku to začalo haprovat, až jsem nebyl sebevědomý vůbec. Sebevědomí jsem pak začal dostávat až kolem dvaadvacátého roku, kdy jsem se dostal do muzikálu Excalibur. Když vás začnou režiséři chválit, tak člověk zaíná sebevědomí nabírat a to mi hrozně pomohlo. Takže divadlo pro mě byla obrovská terapie.

Proč jste šel na řezníka a ne na konzervatoř?

To bylo proto, že jsem byl tolik orientován na hudbu a tolik jsem doma skládal a hrál v garáži, že když jsem v prvním ročníku gymnázia, moc jsem tam nechodil a propadl jsem skoro ze všeho. A jediná možnost, kterou jsem jako flink měl, byl ten řezník. Myslel jsem, že tam vydržím půl roku, ale pak lenost a hudba zvítězily, dál jsem si v garáži skládal hudbu… Já jsem nebyl ve škole moc pilný žák. Sice jsem maturoval na samé jedničky s jednou dvojkou, ale nebavilo mě to.

Nepůsobíte na mě jako líný člověk.

Ono je to spíš určování si priorit. Pro mě ta škola byla zbytečná – nikdy jsem nechtěl být nejlepší řezník v republice. Já chci být nejlepší ve svém oboru.

Uměl byste rozbourat prase?

Dneska už ano. Dřív ne, protože mě to nezajímalo.

Kdyby vám někdo nabídl v podstatě neomezené prostředky na projekt, co byste chtěl udělat?

(video)

Umělecký život je vrtkavý. Můžete přijít o příležitosti, pohádat se v divadle, mít nemocné hlasivky. Dává vám jistotu ta vaše představa, že byste se uživil jako údržbář ve školce?

Vždycky je lákavé, když přijde nějaká pracovní nabídka a vy víte, že máte té práce hodně a začíná to být hezky placené a pak uděláte ty nesmysly, že si vezmete hypotéky a vlastně vás to sváže. Je to trošku smlouva s ďáblem. Ale to jsou všechno hmotné statky, které nejsou potřeba. Kdyby se nedejbože něco takového stalo, tak se to prostě prodá. Já jsem se svou rodinou schopen žít ve srubu v lese. Myslím, že by to nebyl zas takový problém. Já nelpím na luxusu. Mě nezajímají povrchní věci, jako jaké budu mít auto nebo telefon. Mě zajímá, jestli budu šťastnej a budu mít práci, kterou miluju a která mě naplňuje. Já bych ani nemohl hrát v nějakém muzikálu, který by mě štval. Já potřebuju, abych v tom našel krásu, která mě něčím bere.

Jakou roli hraje ve vašem životě adrenalin?

Velikou. Jsem závislý na tom, že když něco dělám, tak to dělám naplno. Všechno. Já jsem úplně přestal pít, protože to není úplně správná věc a začal jsem se úplně strašně věnovat cvičení. Cvičím dvakrát, třikrát denně, k tomu chodím na thajský box a to mi vyplavuje adrenalin a to já potřebuju. Potřebuju cítit, že se pořád něco děje.

Jakou máte základní pracovní ambici?

(video)

Troufl byste si na klasickou činoherní roli typu Cyrana?

To je možná přesně ta věc, kterou bych do budoucna jednou chtěl – že bych si místo toho rozjuchaného muzikálového herce jednou vyzkoušel činoherní roli. Ale teď se na to absolutně necítím, herecká stránka je moje nejslabší. Mám tu naštěstí spoustu skvělých kolegů – pana Beneše, paní Pleštilovou, paní Andrlovou, kteří mi s tím pomáhají, říkají mi poznámky, učím se za pochodu. Herectví je nádherná věc a strašně mě to baví. Chtěl bych to někdy vyzkoušet, ale teď momentálně ještě není ta chvilka, kdy tomu chci dávat energii. Tu ještě pořád dávám zpěvu, potažmo skládání a své sólové dráze.

Co byste zvolil, kdybyste si musel vybrat dráhou sólového zpěváka a muzikálem?

To je Sofiina volba. Je to těžké. Já jsem v sólové kariéře prakticky na začátku a to divadlo už mám nějakých třináct let. Trošku mě ta sólová kariéra začíná zajímat, protože je to čerstvé – jako kdyby si chlap našel novou milenku. A neříkám to ze své zkušenosti, ale z toho chlapského principu: z té milenky se taky potom stane žena. Nevím… Asi bych zůstal u té své ženy, u toho divadla.

Jak jste si užil spolupráci s Českým národním symfonickým orchestrem a Gabrielou Demeterovou?

To byla nádhera. Já jsem vždycky miloval symfonický orchestry a když tahle příležitost přišla… My jsme tam s Kryštofem Markem nehráli vlastní písničky, ale to je úplně jedno, protože když to je hudba, ta jedno, kdo to napsal, hlavně, že je to hudba. Tady na tom jevišti se posadilo sedmdesát muzikantů a když spustili první píseň, já jsem myslel, že se zblázním štěstím. A když potom zahráli ještě moji píseň… tak už jsem se zbláznil.

(video)

 


 

Video bylo zaznamenáno na fotoaparát Panasonic Lumix G, za jehož zapůjčení Panasonicu rádi děkujeme

PANASONIC_LOGO_BLK copy

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře