Alexandra Myšková

Herečka, pedagožka a režisérka působící nejprve v Československu, později v Norsku. V Praze, ve svém rodném městě, vystudovala herectví na Státní konzervatoři (1941). V době okupace hrála v Divadélku pro 99, po válce účinkovala ve Studiu Národního divadla (1945-46), poté se stala členkou hereckého souboru Realistického divadla (1946-1950). Posledním českým hereckým působištěm Alexandry Myškové byla Městská divadla pražská (1950-1970), kde ztvárnila role v inscenacích Škola pro ženy, Měšťáci, Vajíčko, Mouchy

Vedle herecké práce se Alexandra Myšková věnovala také pedagogické činnosti, od roku 1961 vyučovala na DAMU. Ocitla se tak například u počátku herecké kariéry „skvělého chlapečka“ Viktora Preisse, ráda vzpomíná na Martina Štěpánka, který u přijímací zkoušky působivě odrecitoval svou roli vleže, nebo na talentovanou Kláru Jernekovou. Koncem šedesátých let odjela se svými studenty na pohostinské vystoupení do Norska, krátce poté dostala nabídku, aby v Oslo vyučovala. Nabídku k tomuto ročnímu „angažmá“ přijala a i se svými dvěma syny odjela, její pobyt se ale nakonec protáhl, zůstala v Norsku dodnes a dodnes tam stále vyučuje herectví.

Tato severská země, země Ibsena, ji skvěle přijala. Intenzívně se zde věnovala výuce studentů herectví, ale kromě toho také pracovala pro rozhlas, zdramatizovala pro rozhlasové vysílání Čapka, Turgeněva, Čechova… Když je zatoužila vidět na jevišti, začala se věnovat i divadelní režii, nakonec režírovala v divadlech po celém Norsku. Její práce nezůstala bez povšimnutí, za Turgeněvův Měsíc na vsi získala cenu kritiků a za svůj celoživotní přínos pro norskou kulturu byla oceněna Řádem krále Haralda V.

 

Thorton Wilder, jeden z největších amerických autorů padesátých let, jednou zmínil, že divadlo je nejdůležitější ze všech uměleckých odvětví. Zdůvodňoval svůj názor velice jednoduše – ne všichni lidé jsou schopní vnímat muzikálnost, ne všichni lidé jsou schopní vnímat výtvarné umění, zato člověka s tělem, s city, s myšlením a slovem dokáže vnímat každý, proto je divadlo nejdůležitější, je pro všechny lidi bez rozdílu. Bohužel, mnohdy to tak v divadle nevypadá, herci si možná ani neuvědomují, jaká je to zodpovědnost stát na tom jevišti… 

U mě všechno začalo Prodanou nevěstou, kterou jsem poprvé viděla, když mi byly tři roky a až do mých dvanácti let pro mě „divadlo“ byla pouze opera (má láska k Prodané nevěstě je od dětství nehynoucí, dodnes si ji i zpívám). Jako dítě jsem začala účinkovat ve školském rozhlase a první herecké vystoupení jsem okusila asi v tercii na gymnáziu. Hráli jsme Čapkova Loupežníka, mě obsadili do role Fanky. Úsměvný byl závěr našeho představení, Loupežník končí tím, že pan profesor řekne – proč pláčeš, Fanko? Já jsem odpověděla – protože je mi tak líto mého ztraceného mládí…  A to mi tehdy bylo třináct nebo čtrnáct let… Později jsem ještě hrála Runu v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, s tím jsem šla i na konzervatoř. 

Nádherné vzpomínky mám na začátky své herecké profese, například na Román lásky a cti, což byla dramatická montáž z dopisů Jana Nerudy a Karoliny Světlé. V Divadélku pro 99 tuto inscenaci připravil pan režisér Honzl, byla to pro mne veliká čest moci stát mezi Marií Vášovou a Bohouškem Záhorským. Následovalo angažmá v Realistickém divadle, ve kterém jsem prožila šťastné období a zahrála si tam i svou vysněnou roli – Stázu ve Šrámkově Létě. Myslím, že to tehdy byla vysněná role všech mladých českých hereček. V mém případě šlo ale ještě spíše o lásku ke Šrámkovi, miluji ho celý život a stále se k němu vracím.

 

Jak je důležité míti Filipa
Městská divadla pražská Praha (Divadlo Komedie)
Premiéra 18. 8. 1950

(převzatá inscenace z Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, premiéra 23. 5. 1947)
autor: Oscar Wilde
překlad: Jiří Z. Novák
režie: Ota Ornest
scéna: Jan Sládek

hudební úprava: Arnošt Košťál

hráli: Lubomír Lipský, Eduard Dubský, Irena Kačírková, Alexandra Myšková, Nina Jiránková, Mirko Musil, Eva Svobodová, František Kříž, Miroslav Herzan

 

Nakonec jsem zakotvila v Městských divadlech pražských. Pamatuji si, že jsme tam z Realistického divadla přenášeli inscenaci Jak je důležité míti Filipa, zahajovali jsme tím v divadle Komedie. Každá role se rodí jiným způsobem, některá hůř, některá lehčeji, na svou roli Gvendolíny Fairfaxové ve Filipovi vzpomínám jako na nejsnadněji zvládnutou, i tím je pro mě tato inscenace zajímavá dodneška. Když jsem přišla na první kostýmní zkoušku do krejčovny a dali na mě kostým s turnýrou, s tím „honzíkem“, jen jsem vystrčila zadek a řekla si – aha! To je ta doba! Byla to role, kterou jsem dostala nejlaciněji ve svém životě, jasně to také vypovídá o významu a důležitosti kostýmu. Hrála jsem pak Gvendolínu mnoho let a vždy s velkou radostí. Eduard Dubský hrál Algernona Moncrieffa, v roli Jacka Worthinga se postupem času vystřídalo několik herců, měla jsem tedy čtyři Jacky – Vladimíra Ráže, Vladimíra Salače, Lubomíra Lipského a Václava Vosku.

Jak je důležité míti Filipa je nádherná hra, několikrát jsem ji i sama režírovala, ale nikdy s ní nejsem „hotová“, nikdy nemám Wilda dost. Mám nyní ve škole dva výtečné chlapce, jsou na Filipa jak ušití, tak jsem jim dala dělat jeden dialog z této hry. Byli velice dobří, šli na to chytře, dokonce improvizovali a já se na zkouškách výtečně bavila, stále jsem se řehtala. Když se to pak ale hrálo pro školu, nikdo se nesmál! Velmi jsem tehdy ty chlapce litovala a bylo to pro mě velké zklamání. Později jsem se od paní profesorky Evy Kröschlové dozvěděla, že má tutéž zkušenost s mladými lidmi v Čechách, prý je pro ně Oscar Wilde nudný! Nerozumím tomu, zřejmě je to střídání generací. Pro mě je Oscar Wilde milovaný autor, mohu o něm mluvit jako o své veliké lásce. Bohužel, dnes pro něj už asi lidé nemají smysl. Já zase ale nemám smysl pro to, když se lidé střílí, nemám smysl pro to, když se kopou do zadku, takže je to se mnou asi dost těžké. Mám jedinou omluvu, jsem rozená v dvaadvacátém roce…

 

Fyzikové
Městská divadla pražská Praha (Divadlo Komedie)
Premiéra 8. 5. 1963

autor: Friedrich Dürrenmatt
překlad: Bohumil Černík
režie: Ladislav Vymětal
scéna: Josef Svoboda
kostýmní výtvarník: Jan Skalický

hráli: Alexandra Myšková, Hana Kreihanslová, Jarmila Smejkalová, František Holar, Felix le Breux, Eduard Dubský, Václav Voska, Roman Hemala, Zora Polanová, Jaromír Spal, Zdeněk Jelínek, Jan Maška, Štěpán Bulejko

Je velice málo představení, která ve mně vzbudila pocit, že se děje něco velikého, ale občas se to stalo, třeba při Fyzicích. Velmi ráda na tuto inscenaci a na spolupráci se znamenitým režisérem Ladislavem Vymětalem vzpomínám, nemohu také nezmínit, že jsem měla štěstí i na vynikající herecké partnery. Fyzikové jsou veliká hra a já se radovala, že jsem do ní byla obsazena. Když jsem si ji poprvé přečetla, měla jsem pocit, že mám konečně uplatnění pro své maskulinní hormony, že mohu ukázat i tu svou „mužskou“ část. Hrála jsem to s velkou chutí, skutečně moc ráda.

Největší dojem na mě ale asi udělali Fyzikové objevením Dürrenmatta. Měli jsme dokonce tu čest, že jsme se s ním setkali i osobně, strávili jsme s ním v příjemném povídání nějaký čas na Dobříši. Dürrenmatt vypadal jako kterýkoli bankovní nebo poštovní úředník, působil velice nenápadným dojmem, ale byl to geniální mozek. Ať padla jakákoli otázka, jakékoli téma, od astronomie po psychologii, prostě cokoli, on o tom mohl zasvěceně mluvit, on snad věděl všechno a všechno by dokázal i vysvětlit. A přitom vyzařoval takovou nenápadnost, vypadal obyčejně, ale za tím se skrývala veliká pokora člověka ohromného ducha. Považovala jsem ho za zjevení, od kterého se bylo co učit. Podle mého názoru by měl velký kumštýř vypadat právě takto. 

 

Židle
Městská divadla pražská Praha (Divadlo Komedie)
Premiéra 30. 10. 1966

autor: Eugene Ionesco
překlad: Eva Sgallová
režie: Václav Hudeček
scéna: Jindřich Dušek
kostýmní výtvarník: Jan Skalický

hráli: Otto Šimánek, Alexandra Myšková, Rudolf Pellar

 

Vždycky jsem všecko ráda hrála, jestli jsem něco dokonce milovala, tak to byli zmínění Fyzikové a samozřejmě Oscar Wilde, ale s čím jsem měla zprvu trochu problém, byly Židle. Po prvním přečtení Ionescova textu jsem se obávala, že po mně asi budou lidé házet vajíčka. My jsme tady dosud neměli žádnou zkušenost s absurdním divadlem a najednou něco tak totálně absurdního… Naštěstí jsem ale viděla v té době v Paříži, v Théâtre de la Huchette, Plešatou zpěvačku a řekla jsem si – vždyť je to realismus! Inscenaci s námi dělal pan režisér Hudeček, který byl skvělý. 

Vzpomínám si, že do Prahy přijel v době našich zkoušek se svou inscenací Židlí sám Ionesco. S hlubokou úctou jsme se šli na jeho představení podívat. Jelikož si inscenaci i režíroval, měli jsme pocit, že tak to musí vypadat, nakonec pro nás ale bylo to jeho představení velikým zklamáním. On totiž viděl ty lidi jako velice odpuzující, nahlížel na ně negativně, nabízel jen negativní pohled. Na rozdíl od Ionesca nás však pan režisér Hudeček vedl k tomu, že „Člověk – to zní hrdě a je to krásná záležitost“! I proto jsme se v závěru, kdy jsme s Ottou Šimánkem skákali do orchestru, drželi za ruku. Myslím, že v tom byl vidět rozdíl mezi západní Evropou a situací v tehdejším Československu, my jsme na to neměli, abychom ukázali jen negativní pohled na člověka, to bychom se tam mohli všichni zbláznit. Nakonec jsme s Ottou Šimánkem hráli Židle rádi, pro mě v podstatě symbolizují i konec mého hereckého působení v Čechách, Židlemi jsem v divadle jako herečka prakticky končila. Brzy poté jsem přešla z české herecké školy do norské… 

 

Učila jsem činoherce hereckou techniku osm let v Československu a pětadvacet let v Norsku, celkem tedy třiatřicet let. Poté jsem začala vyučovat herectví na Muzikálové a taneční akademii, tam učím už skoro dvacet let. Vždy jsem tvrdila, že na obou školách platí stejné podmínky – nikdy se nesmí podcenit hluboká herecká analýza, v činohře stejně jako v muzikálu. Bohužel, dokonalý muzikál je dnes k vidění jen v Anglii nebo v Americe. 

Mám muzikály velice ráda, mnoho jsem jich viděla a od začátku mi utkvěl v paměti a nejvíce mi přirostl k srdci Stephen Sondheim. To je podle mého názoru veliký komponista a naprosto vynikající dramatik. V londýnském Národním divadle jsem viděla jeho Malou noční hudbu s Judi Dench v hlavní roli, a musím říct, že to bylo velikánské herecké umění, které mohlo stavět na výborné muzice a skvělém textu. Když se připravovalo vysílání mých rozhlasových Osudů, ptali se mě, jakou k tomu chci hudbu. Řekla jsem, že Sondheima. Dostalo se mi překvapivé odpovědi – Český rozhlas nevlastní žádné Sondheimovy nahrávky! Myslím, že je Sondheim výjimečná osobnost, největší jméno v Anglii i v Americe, mluvím o něm kdykoli a s kýmkoli a jen doufám, že se jednou i v Čechách dostane ke slovu. Tím bych tedy ráda skončila, jemným upozorněním – haló, Sondheim by stál za to!

Když jsme si s paní Alexandrou Myškovou povídaly o výjimečných představeních, která za svůj život zhlédla, vzpomněla si také na Krále Leara s Paulem Scofieldem v hlavní roli. Ano, na totéž představení, na které minule vzpomínala i Alena Kožíková. Zdá se, že se v onom čtyřiašedesátém roce Peter Brook s Royal Shakespeare Company nesmazatelně zapsal do paměti i srdce českých divadelníků, že je oslovil s nevídanou silou. Paní Myšková zmínila, že představení trvalo čtyři hodiny a ona by se bývala klidně dál dívala ještě další čtyři hodiny, jak silná a poutavá inscenace to byla, jak strhující, mistrovský výkon Paul Scofield předvedl.

 

Dovětek autora

Rozhovor s paní Sašou (jak ji její přátelé oslovují) je pro mne vždy velkých zážitkem. Považuji ji za obdivuhodnou noblesní dámu s obrovským přehledem. Její neutuchající zájem a nadšení z divadla i z herecké výuky je nepřehlédnutelné. Entuziasmus, se kterým přistupuje k veškerému dění kolem sebe, je nakažlivý a bylo by jen štěstím, kdyby mezi námi bylo více takových lidí, více takových odborníků zapálených do své práce. Žilo by se nám všem hned lépe.

Autor

Renata Novotná
Renata Novotná

Renáta Novotná vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze obor Divadelní věda. Divadlo je součástí jejího života již řadu let. V druhé polovině devadesátých let pracovala jako II. tajemnice uměleckého souboru a jako osobní asistentka ředitelky Jiřiny Jiráskové v Divadle na Vinohradech. Vyšly jí publikace a texty (např. Jiřina Jirásková osobně, Zdeněk Podskalský), podílela se např. na přípravě Benefice Jiřiny Jiráskové (Divadlo na Vinohradech) nebo dokumentu pro Českou televizi (Karel Čapek a jeho obyčejný svět). Kromě psaní ji naplňuje nadšením hudba a tanec. Stejně tak ji zajímá medicína a věci mezi nebem a zemí…

Komentáře

Komentáře