Gabriela Vránová

Od roku 1962 je herecký, ale i životní osud Gabriely Vránové spjatý s Divadlem na Vinohradech. Z Moravskoslezského národního divadla, kam nastoupila po absolvování JAMU, ji na Vinohrady angažoval tehdejší ředitel Luboš Pistorius a byl také jejím prvním režisérem na vinohradské scéně, když si ji (ještě jako hosta) obsadil do role Soni v Gorkého Letních hostech. Během toho více než půl století zde odehrála desítky rolí, od Blanky ve Zkrocení zlé ženy až po zatím poslední (ještě „živoucí“) roli Bonity Belgravevové v inscenaci To byla moje písnička.


Faust
Divadlo na Vinohradech
Premiéra: 13.5.1970

Úprava a režie: L. Pistorius
Výprava: Z. Kolář
Hudba: S. Havelka
Choreografie: J. Koníček j. h., Černé divadlo: J. Srnec j. h.

hráli: Radoslav Brzobohatý, Petr Haničinec, Gabriela Vránová / Hana Maciuchová (alternace), Jiří Pleskot, Jaromír Hanzlík, Jaroslav Kepka, Vladimír Krška, Jaroslav Moučka, Vlasta Chramostová, Karolina Slunéčková, Vladimír Bičík, Iva Janžurová, Josef Bláha, Jiří Plachý, Jiřina Bohdalová a další.

 

Když v roce 1970 připravoval režisér Luboš Pistorius inscenaci Fausta (v překladu Jaroslava Bílého, dramaturga Divadla na Vinohradech), obsadil do role Markéty Gabrielu Vránovou (v alternaci s Hanou Maciuchovou), její osobní „zlomové“ období doplnila i přelomová role…

„Markétka byla trochu přelomová role v mém životě, nádherná záležitost, stejně jako celé toto období. Hrála jsem ji těsně po narození svého syna Ondry. Doslova ještě v šestinedělí mi volal pan ředitel Pavlíček, že by mě v divadle moc potřebovali a jestli už mohu. Říkala jsem, že synkovi jsou teprve tři týdny, ale zeptala jsem se, jakou že roli pro mě mají. Irenu v Josefíně, takovou protivnou holku hrát, moc se mi do ní nechtělo, ale pan ředitel vzápětí dodal, že hned po ní pro mne mají Markétu, a bylo rozhodnuto. V některých kritikách se dokonce objevilo, že snad i v souvislosti s narozením dítěte jako by Gabriela Vránová dozrála. 

Dramaturg Jaroslav Bílý, kterého jsem měla moc ráda, kromě překladu napsal také krásné texty písní, které i po derniéře inscenace znovu ožily v pořadu Lyry Pragensis věnovaném Goethovi. Dodnes si pamatuji, jak jsem zpívala – moje srdce pálí, těžké jako kámen, kam se klid můj poděl, navždy je s ním amen, když nepatřím tobě, jsem tu jako v hrobě, moje srdce, celý svět mě mučí, hořkne jako žlučí… zpívala jsem a šla jsem z jednoho portálu do druhého diagonálou přes scénu, která byla na šikmě, což bylo divadelně velice působivé, ale pro mne přece jen trochu obtížné.

Měla jsem výborné partnery, Fausta Radka Brzobohatého a Mefista Petra Haničince, scéna s ním myslím patřila k těm nejsilnějším. Výjimečná byla také spolupráce s Jiřím Srncem a jeho Černým divadlem, které se podílelo především na krásném a efektním reji čarodějnic.“


Maryša
Divadlo na Vinohradech
Premiéra: 6.3.1972

Úprava a režie: František Štěpánek
Scéna: Z. Kolář
Kostýmy: R. Mikulová j. h.
Hudba: S. Havelka
Choreografie: K. Bednář j. h.

dále hráli: Vladimír Krška, Antonie Hegerlíková, Hana Maciuchová, Otakar Brousek, Radoslav Brzobohatý, Marie Brožová, Nina Popelíková, Světla Amortová, Oldřich Lukeš, Vladimír Bičík, Gustav Nezval, Jiří Plachý, Rudolf Kalina

První rolí Gabriely Vránové, jako stálého člena Divadla na Vinohradech, byla již zmíněná Blanka v Shakespearově Zkrocení zlé ženy v režii kmenového režiséra Františka Štěpánka. Započala se tak dlouhá a plodná spolupráce tohoto významného vinohradského režiséra s Gabrielou Vránovou. Jeden z vrcholů jejich společné tvorby pak představuje Maryša bratří Mrštíků.

„Maryša je má krásná vzpomínka. Myslím, že tato inscenace byla výjimečným počinem nejen režiséra Františka Štěpánka, ale i scénografa Zbyňka Koláře, kterému se podařilo udělat krásnou bílou scénu, a rovněž i hudebního skladatele Svatopluka Havelky, který svou hudbou vytvořil působivou atmosféru. Nemohu také nezmínit krásné kostýmy, nádherné kroje, které byly dílem paní Mikulové. Vzpomínám si, jak je garderobiérky Vilmuška Motlová a Boženka Horčíková vždy pečlivě připravovaly, škrobily, natahovaly, žehlily… Sešlo se tedy více faktorů, které již od začátku dávaly tušit, že může vzniknout úspěšná inscenace.

Musím se trochu pochlubit, že hned o prvních zkouškách říkala přede všemi Tonička Hegerlíková, která hrála moji maminku Lízalku, to bude fantastická Maryša! Měla jsem z toho pochopitelně radost, ale bylo to zavazující. Mnozí lidé byli překvapeni mým obsazením, jako by zapomněli přes ten televizní a filmový obrázek mých půvabných a někdy i trochu „jednoduchých“ slečen (jako ze Sňatků z rozumu a dalších), že mám za sebou třeba velkou roli Markéty ve Faustovi, a také, že já su děvčica z Moravy a ze Slovenska.

Vzpomínám si na večery a noci, kdy jsem chodila po pokoji a říkala si nahlas texty, což při studiu role nedělávám, ale u této role jsem si říkala každé slovíčko, ne abych si vymýšlela intonace, ale abych v sobě pocítila tu naprosto svobodnou, naprosto všemu otevřenou radostnou holku jak lusk, jak se tam o ní říká, až do chvíle, kdy najednou přijde rána, musí se vdát a zjistí, že nejde všechno jenom podle ní. Silný příběh o lásce, o mládí, o lidském údělu…

Měla jsem báječné partnery, již zmíněnou Toničku Hegerlíkovou, Vláďu Kršku jako Lízala, (byla to snad jedna z jeho opravdu nejlepších rolí), Otíčka Brouska jako Vávru a Radoslava Brzobohatého jako Francka (jeho maminku, Horačku, hrála jako host legendární herečka Divadla na Vinohradech paní Marie Brožová, nezapomenu na její vyprávění při zkouškách a potom i v šatně, kterou jsme spolu při této inscenaci sdílely). Vybavuje se mi jeden okamžik ze zkoušky, kdy jsem se ve scéně s Franckem, když mi přichází říct, abych s ním již jako vdaná Vávrová utekla do Brna, strašlivě rozčílila a jednala velice impulzivně, praštila jsem Francka do prsou a současně plakala. Radek mi pak říkal „to tam nech, prosím Tě, to je nádhera“. Režisér Štěpánek nám dával volnost v nápadech, společně jsme se tak mohli podílet na daném výsledku.

Před časem mi na besedě v Teplicích řekla jedna paní, že nemůže zapomenout na moji Maryšu, to člověka samozřejmě přes ta léta zasáhne a je rád, že po jeho práci „něco“ zůstalo. Mrzí mě, že není záznam tohoto představení, ale byla natočena alespoň gramofonová deska, která společně s fotografiemi přece jen něco z této výjimečné inscenace uchovala.“


Hodinář z Córdoby
Divadlo na Vinohradech
Premiéra: 28.2.1974

Úprava a režie: J. Dalík
Scéna: Z. Kolář
Kostýmy: J. Pátek j. h.
Hudba: J. F. Fischer
Texty písní: I. Fišer
Choreografie: K. Bednář j. h.

hráli: Milan Klásek, Stanislava Bartošová / Hana Pastejříková (alternace), Otakar Brousek, Jiřina Švorcová, Petr Haničinec, Jaroslav Satoranský, Jaroslav Moučka, Zdeněk Řehoř, Gabriela Vránová, Jiřina Bohdalová, Svatopluk Skládal, Jan Schánilec, Rudolf Kalina


Slavnost na Stříbrné hoře
Divadlo na Vinohradech
Premiéra: 31.3.1977

Úprava a texty písní: M. Calábek
Režie: M. Vildman j. h.
Scéna: Z. Kolář
Kostýmy: H. Dubová j. h.
Hudba: Z. Pololáník Choreografie: M. Moravcová j. h.

hráli: Jan Schánilec, Gabriela Vránová, Jaromír Hanzlík, Jaroslav Satoranský, Milan Klásek, Vladimír Krška, František Hanus, Oldřich Musil, Rudolf Jelínek, Vladimír Bičík, Jiří Plachý, Břetislav Slováček, Svatopluk Skopal / Arnošt Proschek (alternace), Hana Maciuchová a další

 

Hodinář z Córdoby a Slavnost na Stříbrné hoře, dvě zdánlivě nesouvisející inscenace, které jsou pro Gabrielu Vránovou ale neodmyslitelně spolu spjaté. Oním pojítkem obou titulů je vzpomínka na mexický Festival Internacionale Cervantino, kterého se v rámci československo-mexických kulturních vztahů s oběma inscenacemi v sedmdesátých letech zúčastnila.

„Mexiko se mi opravdu hluboce vedralo do srdce, doslova, byla jsem jím naprosto okouzlena a stále toužím se tam ještě někdy podívat. Jako první zástupci Divadla na Vinohradech se toho „Cervantinského festivalu“ zúčastnili „Dudkovci“ se Cervantesovými Mezihrami (premiéra v Divadle na Vinohradech 13. 12. 1972). Já jsem pak měla to štěstí, že jsem tam mohla hrát při druhé i třetí návštěvě našeho divadla. Obě hry, se kterými jsme tam zavítali, nebyly špatné, opravdu ne, jen nám připadaly trošku naivní, nicméně vše bylo poctivě nazkoušené, profesionálně jsme přistupovali i k provedení písní a tanců.

Ve Slavnosti jsem hrála hlavní roli, pamatuji si, že byla svým způsobem dramaticky zajímavá a náročná, vybavuji si, jak mě v té roli mučili a vláčeli po jevišti, stejně jako chudáka Jardu Hanzlíka. Obsazení v obou inscenacích bylo podobné, hráli tam se mnou ještě vedle Jaromíra Hanzlíka také například Jan Schánilec, Stanislava Bartošová, Jiřina Bohdalová, Otakar Brousek, Jiří Plachý.

V průběhu tří týdnů jsme objeli třináct mexických států a odehráli představení pro výborné, vnímavé publikum. Všechny písničky jsme zpívali ve španělštině, pro text bylo připraveno překladové zařízení, ale ani nebylo potřeba, Hodinář z Córdoby je v Mexiku velice známá hra, takže lidé na to představení šli jako na svou domácí záležitost. 

Jednou jsme hráli také Čapkovu RUR, kde jsem hrála Helenu, a ani tady lidé nechtěli překladové zařízení, oni chtěli slyšet Čapka česky, což mě uchvátilo, protože ho mám od útlého mládí velice ráda. Reakce publika po představení byla vždy ohromná, všichni stáli, mávali a volali „bravo čeko, bravo čeko“, měli jsme pochopitelně z toho nevídaného úspěchu velikou radost. Neunikli jsme ani oku mexických kritiků, kteří naše vystoupení zdokumentovali, jejich názor pro mne byl a stále je velmi cenný. Mexiko je pro mě prostě nezapomenutelný zážitek.“


Nora
Divadlo na Vinohradech
Premiéra: 22.11.1975

Režie: J. Dalík
Výprava: Z. Kolář
Hudební spolupráce: P. Růžička
Pohybová spolupráce: K. Bednář

dále hráli: Ilja Prachař, Jiří Pleskot, Jiřina Jirásková, Antonín Hardt, Věra Budilová, Cvetana Igová, Rudolf Kalina

 

První zahraniční cesta Gabriely Vránové po roce 1989, když se otevřely hranice, vedla do severských států, které má velice ráda. Jsou jí blízké jako literární láska i jako vzpomínka na Noru.

„Nora je samozřejmě nádherná záležitost. Když mi ji režisér Jiří Dalík nabídl, okamžitě jsem si ji začala číst a přemýšlet o ní a od počátku jsem věděla, jaké budu mít problémy se závěrečným dialogem, se závěrečným rozloučením se s manželem. A skutečně. Ten dialog byl pro mne téměř nepřekonatelný, strašně obtížný. Měla jsem problém s vnímáním postavy, která opustí svého manžela a opustí své děti! Nebylo mi to pochopitelné, nesouhlasila jsem s tím a nesouhlasím dodnes.

Ráda bych si zahrála Noru dnešních dnů, považovala bych za hrdinství, kdyby ty děti neopustila, odešla s nimi a nenechala je na výchovu manželovi. Ale pochopila jsem, že na tehdejší dobu a ve vnímání Ibsenově to byl nesmírně odvážný čin, protože nebývalo zvykem, aby se tehdy žena stavěla na vlastní nohy, aby měla práci. Říkala jsem tehdy Iljovi Prachařovi jako Helmerovi, mému manželovi, že musím nejprve vychovat sama sebe, musím sebe poznat, že jsem nevědoucí, loutka, protože jsem se mu tolik přizpůsobovala a podrobovala.

S radostí vzpomínám na partnerství s Jiříčkem Pleskotem, moudrým filozofem, který hrál doktora Ranka nebo na Jiřinu Jiráskovou jako paní Lindeovou, byla to jedna z mála her, kdy jsme se spolu sešly na jevišti. Mám fotografii z představení, kde se na mě Jiřinka dívá tak shovívavě, jak na malou holčičku, která neví nic o životě a o světě…

Ráda vzpomínám i na dobu zkoušek, kdy jsem se učila tančit tarantelu s bubínkem a kastaněty do scény, která předcházela tragickému zlomu – Nora zjišťuje, že ji manžel nemiluje, jak si to ona představuje. Byla to skutečně krásná práce a navíc jsem za ni byla oceněna Cenou Jaroslava Průchy, čehož si dodnes velice vážím.“

Dovětek autora

Vybrat několik nezapomenutelných inscenací nebylo pro paní Gabrielu Vránovou snadné. Jak sama říká, Divadlo na Vinohradech je její druhý domov, i přes prožité bolesti a zklamání, se kterými se především v poslední době musela vyrovnat. Odehrála zde téměř stovku rolí a i u těch „drobniček“, malých rolí (kterých ale nebylo mnoho), si prý vždy hledala něco, co ji obohatí, co do sebe vstřebá a co pak předává divákovi. Vždy s velkou radostí to své domovské divadlo v cizině i doma prezentovala a stále s nepřehlédnutelným elánem prezentuje.

Autor

Renata Novotná
Renata Novotná

Renáta Novotná vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze obor Divadelní věda. Divadlo je součástí jejího života již řadu let. V druhé polovině devadesátých let pracovala jako II. tajemnice uměleckého souboru a jako osobní asistentka ředitelky Jiřiny Jiráskové v Divadle na Vinohradech. Vyšly jí publikace a texty (např. Jiřina Jirásková osobně, Zdeněk Podskalský), podílela se např. na přípravě Benefice Jiřiny Jiráskové (Divadlo na Vinohradech) nebo dokumentu pro Českou televizi (Karel Čapek a jeho obyčejný svět). Kromě psaní ji naplňuje nadšením hudba a tanec. Stejně tak ji zajímá medicína a věci mezi nebem a zemí…

Komentáře

Komentáře