Hráči (Činoherní klub, 12. 11. 1982)

Činoherní klub. Premiéra 12. listopadu 1982.  Josef Abrhám, Jiří Zahajský, Jiří Kodet, Petr Nárožný, Josef Vondráček, Rudolf Hrušínský ml., Miroslav Středa, Miloslav Štibich a Václav Kotva.

 

♥ Úvod k této rubrice

 

Hráči – Činoherní klub 1982

Překlad: Leoš Suchařípa, režie: Ladislav Smoček, dramaturgie: Vladimír Procházka, scéna: Ladislav Smoček Jiří Benda j.h., kostýmy: Jarmila Konečná

Hráli: Josef Abrhám (Icharev), Jiří Zahajský (Švochněv), Jiří Kodet (Utěšitel), Petr Nárožný (Krugel), Josef Vondráček (Glov), Rudolf Hrušínský ml. (Glov, jeho syn), Miroslav Středa (Zamuchryškin), Miloslav Štibich (Alexej), Václav Kotva (Gavrjuška)

Premiéra: 12. listopadu 1982

 

Gogol takřka neznámý

O hře N. V. Gogola Hráči, která bude mít v režii L. Smočka premiéru na scéně pražského Činoherního klubu, hovoří dramaturg Vladimír Procházka.

Jaké místo zaujímá komedie Hráči v celkovém kontextu Gogolova díla?

“Jde o titul málo známý, a na jevištích poměrně vzácně uváděný. Doba jeho vzniku je dosud nejasná, víme jen, že šlo původně o jednoaktovku, která se značně z Gogolovy tvorby vymyká. Na rozdíl od jeho slavných komedií Revizora a Ženitby, ale i dalších děl, v Hráčích nenajdeme onu příznačnou gogolovskou fantasknost, jakousi “realistickou grotesku”, ani pro Gogola tak typickou “tresť” lidských vlastností. Hráči jsou naopak na svou dobu velmi moderní hrou s jemnou psychologickou kresbou postav. Jako komedie nesou dokonce určitý handicap, neboť neobsahují situační gagy či slovní bonmoty; jejich text je založen výhradně na otázce vztahů.”

Objevuje se vůbec v Hráčích nějaký ryze gogolovský motiv?

“Ovšemže ano, především nečekaný závěr hry je zcela v duchu Gogolovy autorské osobitosti. Využil totiž – v dramatické literatuře snad poprvé – prostředku často užívaného zejména v současné konematografii: pointa přináší odhalení, že vše, o čem se dosud hrálo, je vlastně jeden velký podvod. Zápletku nebudu prozrazovat, jen bych rád dodal, že inscenací Gogolových Hráčů pokračujeme v dramaturgické linii naší scény, jež se soustřeďuje na zkoumání člověka v různých podmínkách a situacích a klade otázku, jaký je tento člověk ve své podstatě a kde jsou hranice jeho sil a možností.

spa (Svobodné slovo 12. 11. 1982)

 

(video)

 

 

♥ Další videa z Hráčů

 

 

Hráči v Činoherním klubu

Revizor a Hráči jsou dnes už klasické hry. Obě napsal Nikolaj Gogol. A obě mají společné téma: podvod. Zatímco kritické vyznění Revizora namířil Gogol proti společnosti, obrátil v Hráčích svůj sarkasmus proti lidským charakterům.

Příběh Hráčů je zdánlivě prostý. Falešného hráče, který obehrál jednoho boháče o 80 000 rublů, chytře oberou jeho “kolegové”. Už v této zápletce je cítit Gogolův smysl pro groteskní nadsázku, kterou dokáže dovést až k absurditě. Tedy okamžiku, kdy se divák jeho hořkým komediím ještě směje, ale může už o ledasčem přemýšlet.

Režisér Ladislav Smoček, který v Činoherním klubu v Praze Hráče nastudoval, využil právě tuto přednost Gogolova textu. Jeho inscenace je komedií stejně jako pozoruhodným psychologickým dramatem.

Zároveň však Smoček pojal Hráče tak, že dal maximální prostor hercům. Jejich výkony jsou pozoruhodné. Je potěšující sledovat, co například v pauzách a mimo text zahraje Josef Abrhám, Jiří Kodet nebo Jiří Zahajský. Co všechno prozradí o své figuře třeba Petr Nárožný jenom tím, jak posvačí.

Smoček pojal Hráče jako příběh “o kariéře” falešného karbaníka Ichareva. Podvod je Icharevovi prostředkem rychlého společenského vzestupu. To je jeho vytoužený cíl, jeho vášeň. Život je pro něho karetní partie, ve které se mazaní podvodníci mohou povznést nad omezené hlupáky, partie, ve které mohou urvat boháčům kus jejich majetku a žít si. To je jeho vyznání i životní filozofie. Když je podveden, jeho filozofiese hroutí. Podvod ho zasáhl a potupil na nejcitlivějším místě. “Srazil” ho v jeho očích zpět, mezi hlupáky, kterými tak pohrdal. Proto spáchá sebevraždu.

A proč vlastně Gogol, a po něm režisér, nechal podvodníka podvést tak dokonale, že ho tím přivedl až k sebevraždě? Třeba proto, aby si lidé častěji všímali “domečků z karet”. Vlastních nebo cizích. Na tom nezáleží.

Lubomír Dufek (Mladý svět, 22. 3. 1983)

 

Gogol à la Smoček

Už po několik sezón se repertoár Činoherního klubu zabývá úvahou o možnostech a schopnostech člověka. Vezměme např. Povídky z Vídeňského lesa, varující před možností mravního úpadku jedince, vezměme Něžného barbara, zdůrazňujícího možnosti člověka-tvůrce, a vezměme premiéru poslední – Gogolovy Hráče, v nichž se zkoumají možnosti podvodu jako způsobu člověčí existence.

Jestliže v předchozích titulech (nutno k nim připočíst ještě Hejtmana z Kopníku a Rodinu Tótů) akcentoval Činoherní klub víceméně pozitivní lidskou eventualitu, pak v Hráčích jde o průzkum lidských záporů, které za příznivých okolností mohou nabát podoby organizovaného podnikání. Takový výklad Gogolovy komedie není svévolí, jeho základ nabízí text sám: všichni hrdinové hry jsou lidé s převráceným hodnotovým systémem; kde podle obecného etického úzu volíme plus, oni zvolí minus – a naopak. Přesto však zvolená koncepce vyžadovala velkou významovou aktualizaci. Svázanost této Gogolovy hříčky – která přece jenom nedosahuje dramatického účinu takového Revizora – se situací dobové ruské společnosti problematizuje její provedení v jiném čase a společenském kontextu. Autor sám si jí příliš nevážil, jak to dotvrzuje v dopise slavnému ruskému herci M. S. Ščepkinovi – “Že byste se nestyděl, takový nerozum; chcete všechno vsadit na jednu kartu a žádáte, abych nechal k Ženitbě připřáhnout ještě, jak říkáte, novou Komedii Hráči.”

Bylo by samozřejmě možné hrát Hráče jako pouhou komedii o kartách, ale pochybuji, že by pak někoho zajímali. Už úvodní scéna Smočkovy inscenace však napovídá, že půjde o víc: v sále je ještě rozsvíceno, ale na jevišti už stojí hráčská trojice, vyhlížející svou oběť. Klapot kočáru ustává a kradmé pohledy jednoho hráče na druhého prozrazují, že “podnik” může spustit svou činnost. U Gogola jde o psychologickou studii podvodníka přelstěného jinými podvodníky. U Smočka o odkrývání složitého mechanismu podvodu, který je vytvářen zcela chladně, takříkajíc vědecky, s použitím prostředků moderní psychologie. Není to v žádném případě hra “kdo s koho”, ale cílevědomé úsilí, v němž každý čin, každý krok, každý sebemenší záchvěv vášně je dopředu přesně naplánován. Jen se podívejme, jak důmyslně jsou v tomto “karetním stroji” rozděleny pracovní funkce: jak Utěšitel Jiřího Kodeta, jako podnikový manažer, velkoryse organizuje celý výrobní proces, na jehož konci je finální výrobek, totiž oloupení Ichareva. Jak Krugel Petra Nárožného z drobných detailů – manipulace s lžičkou, s obkladem, vysypávání karet z oděvů, atp. – skládá groteskní obraz svého zdravého nemocného – zaslouží si obdov, jak Nárožný tvoří svou mnohavrstevnatou postavu, uvážíme-li, že se herec v textu neměl příliš o co opřít. A jak Švochněv Jiřího Zahajského s uvěřitelnou věcností “hraje” zlého muže v karetním podniku. Ano, podfuk jako podnik, byznys, podnikatelství tvoří nosnou ideu, jíž jsou podřízeny všechny výrazové prostředky inscenace, včetně toho hracího strojku, z něhož zaslechneme ragtimovou melodii z proslulého Hillova filmu. V logice tohoto inscenačního výkladu pak je obohacení předlohy o motiv “Novgorod” i převrácení smyslu scény odevzdávání peněz: oproti textu Icharev sám svým kumpánům peníze nabídne.

A jaký je tenhle Abrhámův Icharev? Nejprve naivní jako dítě, okouzlené vlastní dovedností, postupem hry se proměňující v důležitost samu, neustále přesvědčující sebe i publikum o své genialitě, ponechávající však ve svém jednání prvky nejistoty, které posilují věrohodnost hercova výkonu v okamžiku zhroucení Icharevova života. Na inscenaci Hráčů je pozoruhodné, jak Smoček rafinovaně zapojuje herce do služeb svého inscenačního projektu: všechna herecká práce je beze zbytku podřízena režijnímu záměru, přičemž jednotlivé výkony vyzařují tak obrovskou míru herecké uvolněnosti a svobody, jako by ani režiséra nebylo. Smočkovi Hráči potvrzují, že herec roste svými úkoly. Platí to především pro tradičního epizodistu Činoherního klubu Miloslava Štibicha, jehož Alexej je skvělou groteskní etudou malé lidské prohnanosti, připravující nenápadně půdu prohnanosti velkého formátu. Ale platí to i o přesně stylizované studii předstírané stařecké pošetilosti Glova (Josef Vondráček), i o Glovovi juniorovi, který je však mnohem přesvědčivější v brilantně rozpohybovaných scénách obehrávání husara, než v situaci vysvětlování podrazu, v níž Rudolf Hrušínský ml. zbytečně zdůrazňuje tragickou polohu Glovova krachu.

Jan Kolář (Scéna 25. 3. 1983)

 

Rozhovor Marty Bystrovové s Josefem Abrhámem: Život jako jazzband

(video)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Galerie

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře