„Herkulovo šílenství chápeme jako dlouhodobé neuvážené chování a fanatismus, se kterým tento hrdina míří na Olymp,“ říká dramaturgyně inscenace Jana Uhýrková. Bájný hrdina ve své nepříčetnosti zabije svou ženu a děti, což inscenátoři vidí „pouze“ pouze jako psychotickou epizodu, kterou dlouhodobá choromyslnost vrcholí.
Režisér Gombarček: „Herkulovo šílenství dále vidíme v jeho workoholismu, zaslepenosti svým vlastním kultem a ve zneužívání výjimečné síly, která je mu z podstaty vlastní. Tedy v něčem, co běžně v různých podobách a intenzitách vidíme kolem sebe, jen to za šílené nejsme zvyklí označovat.“
Drama mladé divadelníky zaujalo obsahově i formálně. Jana Uhýrková: „Hra pro nás také tematizuje kult práce, výkonnosti a individualismu, na kterém stojí dnešní společnost.“ Inscenátoři vidí ve starém textu také dnešní téma hranic a limitů, hranic vlastního těla i hranic druhého, což je výsostně aktuální i vzhledem k pandemické situaci ve společnosti, kdy neuváženě překročit hranice druhého a ovlivnit tak zásadně jeho zdraví, je více než snadné. Podle Uhýrkové dále hra velmi explicitně hovoří o dnes stále tolik tabuizovaném tématu smrti.
A bude tento hlavní hrdina v podání brněnských studentů spíše akční hrdina, zabiják či intelektuální tupec, který problémy umí řešit jenom silou? Roman Gombarček: „Herkula vnímáme jako extrémně nadaného jedince, který však se svým nadáním neumí zacházet. Svou výjimečnost proto promění v povýšenost a nadřazenost. Nezná hranice svého těla a považuje se za boha, tedy nesmrtelnou bytost. Jeho ambicióznost a neustálé pachtění se na Olymp a pohrdnutí smrtí za života tedy nakonec způsobí jeho zešílení. Šílenství vnímáme jako překročení vlastních limitů.“
Scénografie Terezy Jančové je koncipována jako výtvarná instalace a symbolizuje prostor Théb: „Záměrně ji přiznáváme, šlo nám o obnažení instalace jako takové, jejích kulis i surového divadelního prostoru.“
Stominutovou inscenací doprovází autorská hudba Dominika Suchého, která je současná, elektronická a většinou ambientní. Senecův text svou monologičností připomíná současnou dramatiku a je výzvou pro divadelní zpracování.
„S motivem krutosti v inscenaci pracujeme výrazně stylizovaně a Herkulovy kruté činy buď zesměšňujeme nebo přímo neukazujeme. Jdeme cestou metafory, nikoliv ilustrace,“ zdůrazňuje Roman Gombarček. Motivace rekova jednání je podle něj velmi ambivalentní. Na jednu stranu se chová opravdu bezhlavě a ničí vše kolem sebe, na druhou stranu je svým vlastním kultem neustále tlačen k práci a obrovským výkonům, čili jej velmi ovlivňuje i tlak okolí a jeho sláva: „Taktéž stále cítí vnitřní rozpor, neboť ví, že je dítětem Jupitera, nikoliv Amfitryona. Přičemž se s Jupiterem nikdy nesetkal. Jako by mu chyběla pravá otcovská výchova, od Boha, nikoliv od člověka.“
Autor: Seneca, překlad: Daniela Čadková, režie: Roman Gombarček, dramaturgie: Jana Uhýrková, scéna: Tereza Jančová, kostýmy: David Severa, hudba: Dominik Suchý, světelný design: Judita Mejstříková, Anna Juráková, zvuk: Jiří Kubalec, pohybová spolupráce: Adam Mašura
Hrají: Tereza Havránková, Milana Gorská, Eliška Jechová, Tomáš Slabiňák, Jan Valeš, Adam Kořán, Daniel Gajdoš j.h.
Foto: Dominika Prášková 
