Tak zase jednou nezkouším, pozoruju jen z dálky a mám radost z toho, co se děje! Nová autorská inscenace na repertoáru mého domovského Divadla D21 jménem Aktivní zálohy vznikla částečně dokumentární formou, respektive je inspirována reálnými lidskými zážitky, příběhy a zkušenostmi. Režisérka, dramaturgyně a v tomto případě především autorka Lucie Ferenzová spolu s režisérem Jiřím Ondrou v ní zkoumají současný fenomén vstupu do tzv. aktivní zálohy Armády České republiky.
Tvůrčí tým (nutno zmínit všestranného scénografa Karla Czecha a za hudební složku mladou umělkyni Nikolu Týčovou) převádí na jeviště velice vtipný a důvtipný nápad: staví do souvislostí armádní výcvik s výcvikem hereckým, tedy se studiem herectví na umělecké škole. Scénicky atraktivní a nikoliv povrchní mapování průsečíků těchto dvou forem tréninku ústí v pozoruhodná zjištění. Jsem si téměř jista, že různé postřehy a glosy pobaví jak znalce poměrů v divadelním světě, tak v armádě, ale i diváka, který o těchto dvou odvětvích neví zhola nic.
Diváci se mimo jiné dozví, co se stane když herec nebo herečka vstoupí do aktivní zálohy a co obnáší se za šest týdnů intenzivního pobytu ve Vyškově stát vojákem či vojákyní. Jak moc v tom znamená herecká průprava a zkušenost, a v čem je naopak úplně k ničemu, to je jedna z velmi zábavných i palčivých otázek, které inscenace pokládá na stůl. (Nebo spíš na praktikábl.)
Své vlastní malinké války vede každý z nás dnes a denně, a i když ve světle těch skutečných – velkých, možná mnoho neznamenají, často mohou být nečekanou motivací k činu. Třeba k rozhodnutí se do nějaké války skutečně zapojit. Nebo tedy pro začátek k tomu alespoň dát souhlas, investovat mentálně i fyzicky a nabídnout vlastní volný čas. Vzdát se pohodlí, přebytečné energie a mít někde vzadu v hlavě myšlenku, že v tom nejhorším případě možná i vlastního života. To vše divákovi může táhnout hlavou, zatímco se průběžně skvěle baví. Napadá mě, že to, čemu říkáme nadhled je jediná zbraň, s jejíž pomocí se dá současný šílený a pošramocený svět nějak pojmout a přežít.
Velmi si cením toho, že zvolené téma Jiří s Lucií problematizují (či spíše zvýrazňují jeho problematičnost), aniž by se uchýlili ke karikatuře, bagatelizaci nebo aniž by tendovali k jednostranným odpovědím na celou řadu otázek, které jejich inscenace vyvolává. Rozhodně se tedy nedozvíme, zda rozhodnutí projít výcvikem a vstoupit dobrovolně do armádních řad je tzv. dobré či špatné, natožpak, zda bychom ho třeba sami ne/měli zvážit… ač je to myšlenka, která člověka zákonitě při sledování zhruba sedmdesátiminutového počinu musí napadnout. Nebo alespoň já jsem měla tendenci ji k sobě nechat promluvit.
Zároveň jejich vidění nikoho nesoudí, nenálepkuje a zbytečně nezjednodušuje, takže po chvíli strávené v hledišti nezatratíte vlastně ani na první pohled tak nesympatickou postavu jakou je například rotmistr řečený Zmrd (vypůjčený z Deníku vojínky autorky Petry Horákové Krištofové) a precizně zahraný Ivanou Huspekovou. Nad trojicí samozvaných branců s různými osudy, a zároveň pomyslných studentů herectví, které hrají Julia Kazarovets, Michal Kraus a Jakub Jelínek, se vám chvílemi svírá srdce a chvílemi z nich kuckáte smíchy. Celkový dojem završí zpěv osvětlovačky a zvukařky (jindy profesí též režisérky) Jolanty Lipkové. Ale to už jsem toho prozradila skoro příliš. Tak mi to promiňte, po zhlédnutí generálky jsem toho zkrátka plná.
No, přijďte se raději podívat, zakusit a sami posoudit. A vy, všichni zainteresovaní – 16. dubna ZLOMTE VAZ!
Spontánně si zapsala přející kolegyně Kristýna Tejmarová



(Foto: Michaela Škvrňáková)