8. prosince 2021

Alexandr Minajev – muž posedlý divadlem

Dnešní rozhovor se bude od mých ostatních maličko lišit. S hercem, režisérem a překladatelem Alexandrem Minajevem se přátelíme již několik let (on sám mi při rozhovoru pohotově doplnil rok našeho seznámení), proto by nám oběma formální vykání přišlo absurdní a zůstaneme tedy u tykání.

Alexandr ztělesňuje skoro vše, co si Čech představí pod pojmem „Rus“. Je otevřený, srdečný, pozorný, lehce navazuje kontakty, ale jeho „širá ruská duše“ mu občas přinese i smutek. Smutek tak hluboký, že mu z něj pomůže jen kytara, při které se ze všeho vyzpívá. Co na Sašovi mám mj. moc ráda je i fakt, že naprosto (a to musím podtrhnout) neoplývá velmi častou vlastností svých krajanů, a tou je tzv. imperátorská nadutost vůči obyvatelům bývalého sovětského satelitu. O svou novou vlast se zajímá a prohlubuje si znalosti o české kultuře aktivněji, než kdejaký Čech.

Sašo, kde ses narodil? Informace o tom jsou totiž rozporné.

Narodil jsem se v Belgorodě, což je střední část Ruska.

Jakou máš nejranější vzpomínku na svůj život?

Jej! (Saša se rozesmál). Jedná se o velkou vánoční ozdobu na stromečku, kterou tatínek roztočil a mně připadala jako zeměkoule. To mi byly asi tři roky.

Co dělají tvoji rodiče?

Tatínek už bohužel nežije, ale byl řidičem kamionu. Maminka je inženýrka, pracovala v továrně jako technická kreslička pro ministerstvo obrany, které patřilo k nemnoha podnikům dávajících stálou práci. Kreslila části něčeho, ani nevěděla, čeho. Další části daného výrobku se z bezpečnostních důvodů kreslily v jiném městě, často nejspíše i na opačné straně Ruska. Dnes je v důchodu.

Takže byli oba mimo sféru divadla?

Ano, ale děda byl ochotník

Takže ten tě k divadlu přivedl?

Ne, spíše maminka. Vždy byla veselá a vedla mě k divadlu. Ale profesně jsem se opravdu odrodil (Saša se opět směje).

Co jsi studoval za střední školu a jaké bylo dospívání v 80. letech v Sovětském svazu?

Studoval jsem gymnázium a souběžně ještě tři roky střední výtvarnou školu. Po škole jsem odešel do Charkova na Polytechnický institut a po roce odešel na vojnu (léta 1985-1987). A k tvé druhé části otázky, mluvme na rovinu. Vše bylo zadarmo, jednalo se o šťastné období. Žádné politické tlaky se mě nedotýkaly. Co pamatuju, dělal jsem neustále pouze divadlo. Pro mě je to hravá, čistá doba. Do okamžiku, než zemřel Brežněv a všichni říkali, že je konec světa, jsme nic nevnímali. Když byl státní smutek, tak jsem se svými kamarády chodil po ulici, dělal divadlo a zato nás zavřeli. Do určitého okamžiku jsem byl součástí systému.

A ten zlomový okamžik byl jaký?

Když vybuchl Černobyl (26. dubna 1986 – pozn. red.) To jsem byl zrovna na vojně. To byl velký úder. Pád z výšky.

Jak ses připravoval na zkoušky na GITIS a jak v Rusku probíhají?

Hlásil jsem se třikrát. A nejen na GITIS. Úspěšný jsem byl až napotřetí. Princip je všude stejný. Jsou tři vyřazovací kola, pak se píše vědomostní test, a když vše zdoláš, dostaneš se před komisi. Zde zarecituješ báseň (tzv. verš), zahraješ etudu (tzv. básně), improvizuješ na dané téma, zatančíš, zazpíváš, a pakliže umíš něco speciálního (např. stepovat), předvedeš to komisi.

…to je mnohem těžší než v ČR!

Ano, mnohem. Je to dané i objemem přihlášených. Za mě bylo na jedno studijní místo cca 350 uchazečů a v ročníku nás bylo jedenáct z celého Sovětského svazu, takže si můžeš představit to množství zájemců.

A co sis na přijímačky připravil ty?

Báseň od Vysockého, která se jmenuje Maškaráda, potom Neznámou ženu od Alexandra Bloka. To bylo myslím vše.

To jsi neměl u komise problém, že jsi recitoval Vysockého?

Ne, na škole byli lidé velmi inteligentní, šlo o osobnosti a zbytek nevybité inteligence. Nedoporučovalo se to, ale nebyly za to represe.

Jak ses k Vysockého textům dostával?

Samizdatem. Kamarádi mi občas něco přinesli. A. Minajev s kytarou

Bylo Ti 22 let, když padla Berlínská zeď a tzv. železná opona se zhroutila. Co to pro tebe konkrétně znamenalo? Jak jsi to prožíval?

Nijak. Protože jsem byl na akademii od rána do noci a plnil své úkoly. Samozřejmě to ale všechno vřelo. Cítili jsme ve vzduchu, že každou chvíli musí něco vzniknout. Byl jsem strašně mladý. Chodili jsme na demonstrace atd. Spíše mě ovlivnila revoluce, která proběhla v roce 1991 u nás. To se mě dotýkalo přímo, ale Evropa byla daleko, skoro jako kosmos. Když jsem v roce 1990 přijel poprvé do Evropy, do Londýna, v rámci družby uměleckých škol, tak jsem byl v šoku. Nemohl jsem uvěřit svým očím a na celých 14 dní jsem ztratil řeč. Spolužáci si mysleli, že jsem se zbláznil. V tu dobu Moskva připomínala černou díru, kde nic nebylo, většina lidí opilých a najednou toto. To možná byl můj definitivní vnitřní přerod.

Měly Tvé účasti na demonstracích vliv na Tvůj kádrový profil na škole?

To si nemyslím. Má alma mater sama svobodný projev a zájem o lidi pěstovala. Bylo pouze na Tobě, jestli nějakou demonstraci navštívíš.

Jak vlastně tvé studium herectví probíhalo?

Myslím si, že já a můj ročník jsme měli štěstí na obrovské osobnosti, které nás učily. A měli jsme též štěstí, že ještě byly ve výborné formě. Výborné bylo úzké propojení školy a divadla. Od prvního ročníku jsme hráli v profesionálním divadle. Podle principu Vachtangova: studio-škola-divadlo.

V čem se liší výuka na divadelní akademii u vás a u nás?

Studenti pracují mnohem víc sami. Lidi ve škole v podstatě žijí celé čtyři roky. V prvním roce se studenti učí pouze etudy. Vůbec nemluví. Až ve druhém ročníku přichází verbální fáze hraní. Myslím si, že ruští absolventi jsou mnohem lépe vybaveni po řemeslné stránce než čeští.

Čím jsi absolvoval na GITIS?

Hrál jsem v pěti inscenacích. Ale především šlo o roli Asistent režiséra (a spousta dalších rolí) ve Wilderově Našem městečku. Všechny naše inscenace byly poté převzaty na repertoár profesionálního divadla (Akademické divadlo pro mládež, RAMT). Jev to nevídaný.

Působil jsi po škole v RAMT. Zavzpomínal bys na své angažmá, prosím?

Do angažmá jsem nevstoupil sám, ale vzali celý náš ročník. Hrálo se tam nejen pro děti a mládež, ale i pro dospělé. Dopoledne dvě představení za sebou pro děti a večer pro mládež nebo dospělé. Často se stávalo, že jsem hrál 28 představení měsíčně a klidně třikrát denně.

Kdybys měl možnost vrátit čas a měl zkušenosti ze současnosti, šel bys znovu na večírek, kdes potkal svou dnes již bývalou ženu, kvůli které jsi opustil slušně zaběhnutou kariéru v Rusku, přišel sem a začínal od úplné nuly?

To je otázka! Já myslím, že ano. A i díky svému odjezdu vidím veškeré divadelní počínání z určitého nadhledu. Jak v Moskvě, tak i v Praze.

Nezkoušeli jste to naopak, že by tvá žena byla v Moskvě?

Ano, zkoušeli, ale s odstupem času si pořád myslím, že tak, jak to nakonec bylo (tzn., že jsme byli tady), bylo i pro mě nejlepší řešení.

Jak reagovali tvoji rodiče na oznámení, že odjíždíš do ČR, nejspíše natrvalo?

Jsem z domova od 17 let a bydlel jsem pak vždy daleko, takže nijak zvlášť.

Jak často se s maminkou vídáš?

Snažím se jednou do roka, ale přes Skype se dorozumíváme 2-3x týdně.

Co bylo při aklimatizaci v ČR nejtěžší (mimo jazyk)?

Všechno a nic. Nejdůležitější bylo, že jsem byl v ryze českém prostředí a naučit jsem se musel. Ač Marta (bývalá žena AM.-pozn. red.) i kamarádi z HaDivadla rusky umí, dohodli jsme se, že mi to nebudou (pro mé dobro) ulehčovat.

Spolupracuješ ještě s ruským filmem a divadlem?

Ano, ale je to složité. Jsem zde, nikoliv v Moskvě a oni chtějí všechno hned a já jsem v Praze. Nepřipomínám se, takže nabídek je málo. Vy na to máte hezké přísloví: „Sejde z očí, sejde z mysli“

Pomohlo Ti v něčem účinkování v dokumentu Břetislava Rychlíka „Jsem Rus…“, vytvořeném pro Člověka v tísni?

Velmi. Především ve vízové politice. Medializace mého problému obrovsky mou situaci ulehčila. Zlomilo to hodně bariér.

V čem ti pomohlo účinkování v nekonečném seriálu Ulice?

Především obrovsky po finanční stránce. Mohl jsem poplatit složenky a neřešit, jestli máme na vlak do Moskvy.

Který spisovatel nebo básník je autorem tvého srdce?

Je jich mnoho, ale nejvíc asi Puškin.

Dramatik Alexander Stroganov je tvůj kamarád. Pomohlo ti to nějak při zkoušení (AM režíroval v ČR tři Stroganovovy hry – Divertiment, Ornitologie a Vertigo)?

Velmi mi to pomohlo. A velmi mi pomohlo i to, že Saša Martě Bačíkové a mně věnoval exkluzivně práva na všechny překlady mnou režírovaných her a ještě dramatu Lišky v troskách. Strašně mi to pomohlo, protože znám Sašovy myšlenkové pochody. To je něco výjimečného i pro Rusy.

Jde o tvého dvorního autora?

Byl, je a zůstává jím, ale objevuji k němu další autory, jako je teď například Ivan Vyrypajev. Odvrátil jsem se od novodobých autorů, protože mi jejich texty připadají jako spekulace.

Podle jakého klíče si vybíráš hry, které chceš režírovat?

Pouze citově. Když necítím lidi, necítím postavy, nedovedu si představit vše ostatní. Neumím pracovat tak, že vytvořím nějakou režijně-dramaturgickou koncepci hry a je mi jedno kdo v tom bude hrát. Pro mě je důležité umět říkat citový obsah celku, pak kdo to bude ztvárňovat a pro koho se bude hrát.

Proto si hodně vybíráš ruskou dramatiku?

Je mi blízká i západní, například Astrid Saalbach a její hra Konec světa. Je v ní obsažena hluboká, krásná myšlenka. Ale tím, že v sobě nemám od dětství evropské uvažování, jsou pro mě strašně těžké věci, jako je například Ibsen nebo…

…nebo Shakespeare?

Shakespeare je mimo čas a národ! Ale spíš Pitínský a další. Jsou to pro mě těžší, mnohem těžší věci.

Jaká je „metoda Minajeva“?

Je stejná jako metoda mých pedagogů. Já ani nevím, jaká je, protože se člověk vyvíjí a s ním i jeho metoda. Základ všech základů je asi Stanislavskij a Vachtangov. Pro mě je důležitá práce na sobě, na osobnosti, sebezdokonalování. Též spojování různých směrů umění jako akrobacie, step, zpěv, tanec atd.

Takže v čisté formě byla tvá metoda nejvíce k vidění ve Vertigu?

Přesně tak. Ale podařilo se to i díky osobnostem, které v tom hrály. Měly touhu na sobě pracovat.

Kdybys měl vyhodnotit jednu, možná dvě své režie jako nejlepší, která by to byla a proč?

To je pro mě těžké, samozřejmě nejlepší režie je ta, která teprve bude uskutečněna, ale strašně mám rád dvě inscenace a to Vertigo a Kennedyho děti, které vznikaly v kolektivním duchu a vznikaly společně. Nebyl v tom žádný kalkul a mělo to smysl, naplňovalo mě to. To je pro mě to nejdůležitější. Poslední dobou smysl nebo naplňování mizí. Nejen ve mně, ale jak pozoruji, tak i ve společnosti. Ale myslím, že se to brzy spraví.

Co tě v nejbližší době po pracovní stránce čeká?

Zatím nic, Překládám jednu hru Ivana Vyrypajeva, doufám, že se mi to podaří dodělat a také ji uvést na jevišti.

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Mohlo by vás zajímat

7. 12. 2021
Meda, Werich… do třetice na Letní scénu Musea Kampa vstoupí Marta. Divadelní recitál k 80. narozeninám Marty Kubišové (* 1. 11.1942).
4. 12. 2021
Titul hry nám vybaví Peškova roztančeného hochštaplírku, fikaného petrohradského hejska, jenž jako klikatý blesk prolétl líným hejtmanským salónem a napálí tupé náčelnictvo tak drze, že jeho oběti budily až kapku lítosti. Nový překladatel Gogolovy hry, Zdeněk Mahler, režisér Jan Kačer a soubor Činoherního klubu spojili nyní všechny své síly k tomu, aby tuto představu rozbili. Což se jim povedlo.
2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session