Archiv autora

Můj nástroj je trochu podivný a na každém koncertu sklízí pobavené pohledy. Je to nástroj, kerému se v rámci tělesa Safari Jazz říká prostě noha. Je to plastová noha z figurýny, na kterou je naražený nátrubek. Taky k ní mám paličky. Takže se noha čas od času stává nejen dechovým, ale i perkusivním nástrojem.

Cítila jsem, že na sobě musím pracovat. Ale měla jsem vnitřní radost, když se to povedlo, když ta repríza skončila a já se neanalyzovala, protože jsem v tom momentu byla, byla v postavě (ne-já) – a to všechno bylo výjimečné. Těžké a krásné zároveň.

V lezeckém světě je to trochu klišé, ale jednou bych chtěl vylézt na El Capitan. / Myslím si, že mám schopnost nebo možná touhu propojovat všechno co znám. Odmaturoval jsem z matematiky a deskriptivní geometrie. Fyzika a technologie mě vždycky fascinovaly. A tenhle zájem se teď snažím přenést do své práce, konkrétně do projektu Luminofor.

A když se tohle všechno děje – covid, totální nekompetence vlády, ukončení bakaláře, nemožnost se setkávat, potažmo zkoušet, úmrtí kolem mne, nová práce, která mne uživí a má velký společenský přesah, už druhé stěhování s přítelkyní, autoškola, svatby – prostě je toho tolik, co se stalo za ten rok. Co bude za pět let?

Myslím, že je fajn, že jsem docela veselý kluk. Také mívám nad věcmi nadhled – minimálně teda nad těmi na divadle. Snažím se být stále veselý a přinášet dobrou energii do tvůrčího procesu.

 Verím, či dúfam, v ľahkosť bytia. Ale túto schopnosť mám teraz čiastočne ochrnutú.

Nejvíc inspirace asi nacházím v lidech. Baví mě je pozorovat, na ulici, v tramvaji, v čekárně u doktora. Určitě mě inspirují lidé, kteří mi jsou blízcí, které mám často kolem sebe.

Záhy se ukázalo, že obsah našeho studia bude mnohem širší a půjde daleko za hranice mých představ o tom, co je divadlo. Takže očekávání byla v pozitivním smyslu rozmetána.

Možnost hrát open air Romea pro hromadu lidí po celý republice, přejíždět dodávkou po rozpálených srpnových okreskách a ráno se koupat v nejrůznějších vodních plochách je snem každého mladého kluka. Aspoň myslím. (…) V poslední fázi zkoušení jsem ve škole spal a ve spánku pak ztrácel přehled o tom, kde je hranice mezi mnou a Josefem.

Ofélie si mě získala tím, jak moc jsem jí rozuměla. Konkrétně v tom období, ve kterém jsem se zrovna nacházela. Byla to tehdy role tak trochu na míru. Tak jsme si k sobě našly cestu.

Studovala jsem přírodovědnou sekci francouzského gymnázia a tam byl zájem o divadlo spíše raritou. Po přijetí na DAMU začalo mé okolí tenhle můj koníček brát víc vážně a moji tehdejší pedagogové byli díky tomu blahosklonnější k mému nezájmu o chemii.

Do školy jsem chodil brzo ráno, odcházel pozdě v noci, každý den jsem trávil ve stejném kolektivu, v učebnách vymalovaných na černo. Ve škole mám doteď několik svých ručníků, kartáček na zuby a různé kusy oblečení.

Herectví je stále spojeno s nějakou prapodivnou úctou k lidem, co dělají svoji práci. (…) Baví mě být vtipný, všechno je sranda, a pak najednou bum a ta postava je na dně. (…) V naší rodině se rodí samí muži. Žádná žena. Ženy se k nám jen přivdávají.