28. ledna 2022

Johana Bártová

Můj nástroj je trochu podivný a na každém koncertu sklízí pobavené pohledy. Je to nástroj, kerému se v rámci tělesa Safari Jazz říká prostě noha. Je to plastová noha z figurýny, na kterou je naražený nátrubek. Taky k ní mám paličky. Takže se noha čas od času stává nejen dechovým, ale i perkusivním nástrojem.

Otevřené možnosti a široký prostor pro tvoření. To představuje alternativní divadlo pro studentku režie-dramaturgie alternativního a loutkového divadla Johanu Bártovou. Za dobu studií měla možnost podílet se na zajímavých projektech a naučit se řadu nových věcí, třeba hrát na nohu v hudebně improvizačním tělesu Safari Jazz Orchestra. Ve jejím portfoliu najdete i loutkovou inscenaci Nejmenší ze Sámů, která byla oceněna 2. místem v ceně Erik na 29. ročníku festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem. Kromě divadla svůj čas věnuje třeba kurzům fotografie pro děti a dospívající.

Jaká očekávání jsi měla od studia na DAMU? Naplnila se?

Rozhodně KALD moje očekávání předčil. Na základě studia na DAMU se mi změnil celý rytmus dne, způsob života a taky vnímání světa.

Studovala jsi fotografii a užitá média na Střední průmyslové škole grafické Hellichova. Využíváš zkušenosti z tohoto oboru i ve svých divadelních projektech? Jakým způsobem?

Myslím, že ano. Na téma divadelní fotografie jsem také psala svou bakalářskou práci. Určitě ze zkušeností z fotografie čerpám. Takový jiný úhel pohledu. Minimálně v tom, že mám díky tomuto studiu blíže k výtvarným procesům.

Co pro tebe znamená alternativní divadlo? Jak bys svoje pojetí alternativního divadla popsala?

Otevřené možnosti a široký prostor pro tvoření. Taková mlha přede mnou a mlha za mnou.

Na který projekt, na kterém jsi se v rámci studia podílela, nikdy nezapomeneš?

Mám takové projekty dva. Ten první je inscenace Nejmenší ze Sámů a tím druhým je projekt Vývařovna.

Co bys řekla, že je tvá největší přednost? (V čem si opravdu věříš?)

Tohle je těžká otázka. Měla jsem pocit, že na takové otázky mají spíš odpovídat lidé kolem nás. Možná bych řekla, že jsem empatická. To je při kreativním procesu ve skupině lidí, myslím, docela dobrá vlastnost.

Se spolužáky Matějem Šumberou a Jakubem Šulíkem tvoříte divadelní skupinu Československé klacky. V rámci této skupiny vznikla i loutková inscenace Nejmenší ze Sámů, s kterou jste vystupovali na řadě festivalů a dokonce byla oceněna 2. místem v ceně Erik na 29. ročníku festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem. Čím je pro tebe tato inscenace, inspirovaná laponskými pověstmi, výjimečná?

Byla to moje první loutková inscenace. Při práci na této inscenaci jsem zjistila, že se loutky nemusím bát a že mě práce s ní velmi baví. Taky jsme si v autorském týmu navzájem porozuměli. To bylo, myslím, zásadní.

Jsi členkou hudebně improvizačního tělesa Safari Jazz Orchestra. Na jaký nástroj hraješ?

Můj nástroj je trochu podivný a na každém koncertu sklízí pobavené pohledy. Je to nástroj, kerému se v rámci tělesa Safari Jazz říká prostě noha. Je to plastová noha z figurýny, na kterou je naražený nátrubek. Taky k ní mám paličky. Takže se noha čas od času stává nejen dechovým, ale i perkusivním nástrojem.

Byla jsi spoluautorkou a lektorkou projektu Za svým snem, na kterém jsi spolupracovala s částí divadelního souboru UJETO v rámci rezidence na festivalu Menteatral (festival divadel pracujících s lidmi s mentálním postižením). Jaká to pro tebe byla zkušenost? Co sis z této spolupráce odnesla do své další režijní tvorby?

To byla ohromná zkušenost. Především jsem se dostala poprvé do většího kontaktu s někým, kdo žije s mentálním hendikepem. Měla jsem z toho vlastně velké obavy. Jak se chovat, abych nikomu neublížila. Ale byla to ohromná legrace. Myslím, že jsem se navzájem respektovali a oblíbili si jeden druhého. Měla jsem štěstí, že jsem se mohla tohoto projektu zúčastnit a že jsem mohla nahlédnout do tvůrčího procesu Lenky Tretiagové, která celý tento projekt vedla.

Máš nějaký speciální rituál před představením/ premiérou? Jaký?

Většinou jsem jenom strašlivě nervózní. Za sebe, za herce, za zvuk i světla. Rituál nemám, říkám si, že to prostě nějak bude.

Fotografii a vizuálnímu umění se stále věnuješ, vedeš kurzy fotografie pro děti a dospívající ve Fotoškole vidění v ZUŠ Černošice. Co tě na kurzech s dětmi nejvíc baví?

Jejich přemýšlení. Tyhle děti jsou skvělé. Jsou strašně šikovné a nápadité. Baví mě sledovat, jak tvoří a jak se zlepšují.

Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?

Ráda píšu a taky si zpívám nahlas. Ale to jsou věci, které nerada dělám před ostatními lidmi. Taky se ráda koupu. Ve vaně, v rybníce, v moři. To je jedno.

Kde se vidíš v budoucnu?

To je teda otázka. No, asi někde, kde mi bude dobře. Možná ještě pořád v Praze, nebo už někde úplně jinde. Asi se budu i dál snažit „dělat divadlo“. Ale uvidíme, tyhle věci se stejně nedají ovlivnit.

Galerie

Studentka druhého ročníku bakalářského programu na Katedře produkce DAMU. Za normálních okolností tráví většinu času ve škole a v divadlech v Praze, ráda se ale pravidelně vrací za rodinou a přírodou do rodného Komárova, malého města poblíž Brd.

Mohlo by vás zajímat

26. 1. 2022
Hru, která se zvrtla, první letošní inscenaci činoherního souboru DFXŠ,  lakonicky charakterizoval už titulek k recenzi v New York Times – „Komedie, která Vám strhá bránici.“ Režisérka Kateřina Dušková: „Příprava byla velmi náročná. Pro hereckou a režijní práci vyžadovala velké soustředění, dodržení timingu jednotlivých situací a přesnou míru stylizace, aby pointy fungovaly. Bohužel nám téměř […]
25. 1. 2022
Akademie MenART otevírá přihlášky pro mladé talenty a jejich učitele 2022/2023
24. 1. 2022
Ostrava svéráznýma očima Lojzka Lapáčka aneb fotbalový dribling dějinami 20. století