Činoherní soubor Divadla J. K. Tyla uvedl na Nové scéně premiéru světoznámého thrilleru Čarodějky ze Salemu. Klasik moderního amerického dramatu Arthur Miller jej napsal na motivy nejslavnějšího čarodějnického procesu všech dob, ke kterému došlo v roce 1692 v izolovaném prostřední massachusettského Salemu a který dodnes patří k nejtemnějším kapitolám amerických dějin. Strhující příběh o tom, jak snadné je manipulovat davem a poštvat lidi proti sobě, se do Plzně vrací přesně po pětapadesáti letech, tentokrát v překladu Kateřiny Hilské a v režii Adama Doležala.
Dramaturg činohry Zdeněk Janál: „Čarodějky ze Salemu můžeme sice považovat za historickou hru, ale Miller využil čarodějnické procesy jako metaforu k jeho vlastní současnosti, kdy kritizoval mccarthismus 50. let v Americe a kdy byl dokonce vyslýchán Výborem pro neamerickou činnost. Jeho hra je varování před fanatismem, který byl stejně nebezpečný v dobách dávných, jako je nebezpečný dnes.“
S tím souhlasí i režisér Adam Doležal: „Čarodějky vnímám jako takový Millerův protestní výkřik. Zvednutý ukazováček, varování nad tím, kam může lidskou společnost dovést davová hysterie, jak snadno se dá davem manipulovat a kam až může taková manipulace zajít.“
Příběh začíná u zhrzené Abigail Williamsové, jejíž křivé obvinění ženy Johna Proctora postupně rozpoutá krutý a nesmyslný hon na čarodějnice. John Proctora se nejprve snaží svou ženu bránit a nakonec před soudem stane sám.
Pro Adama Doležala je to druhé setkání s plzeňským činoherním souborem, po komorním dramatu Králičí nora, ve kterém pracoval se čtyřmi herci, se v Čarodějkách ze Salemu potkává téměř s celým souborem. Jeho spolupracovníky jsou stejně jako u Králičí nory kostýmní výtvarnice Agnieszka Pátá-Oldak a hudební skladatel Petr Zeman. Právě hudba tvoří výraznou složku inscenace.
Adam Doležal: „Nápad s živou hudbou vyplynul z přemýšlení nad vizuální složkou inscenace. v níž pracujeme spíše znakovým systémem, v jednu chvíli evokujeme jistou dobovost, která je ve hře obsažená, ale neilustrujeme ji, a postupem času se přesouváme do systému čistě divadelního znaku. Nijak nezakrýváme, že jde o divadlo, tak proč zakrývat hudební složku? Pomocí hudby a zpěváků reagujeme na dění na jevišti, podporujeme vnitřní život postav a zároveň je ženeme k neodvratnému konci.“
