8. prosince 2021

Divadlo, které nepoznalo neúspěch

V Hereckém desateru nabádá Jára Cimrman interprety svých her: „Při závěrečné děkovačce se ukloň tak hluboko, aby nebylo vidět, že jsi to ty, kdo volá bravo“ a v intencích své filozofie externismu tvrdí mimo jiné: „věc je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je“, a také, že „na konci poznávacího procesu nevíme tedy nic, ale zato to víme správně“.

Cimrman, vysněný génius, nemotorný vynálezce, všeuměl a autor kdečeho nikdy nežil, ale jeho dílo je živé až až. Může za to partička jeho objevitelů, vykladačů a pokračovatelů, kteří za čtyřicet šest sezon nepoznali neúspěch a všech patnácti kusů (bylo jich celkem šestnáct, ale třetí v pořadí, Domácí zabijačku, napsal v roce 1968 spoluzakladatel DJC Jiří Šebánek, který posléze z divadla odešel, dále se nehrála a do výčtu her se tedy nepočítá), jež z odkazu Járy Cimrmana „zrekonstruovali“ a uvedli na světlo světa, hrají bez jediné derniéry dodnes. Divadlo jeho jména hraje nepřetržitě s vyprodaným domem, z Cimrmana se stal kult, jmenují se po něm ulice i uličky, a třebaže nikdo nezná jeho podobu, pamětní desky a sochy se počítají na desítky, pořádají se cimrmanovské společenské i sportovní akce, vycházejí knihy – monografie i cestopisy po památných místech, na nichž Cimrman zanechal stopu. ¨

Malý velký Cimrman

To všechno vyprovokovalo pár nadšenců, kteří kdysi v uvolněných šedesátých letech vymysleli fiktivní rozhlasovou Vinárnu U pavouka. Mystifikace a její nekonečné možnosti balancování na pomezí reality a fantazie je tak okouzlily, že se odvážili – ač nedivadelníci – zkusit štěstí i na jevišti. Jejich představivost a smysl pro humor vymodelovaly prototyp malého českého génia, který pořád o cosi velkého usiluje, ale na něčem banálním (třeba, že vynález už dávno před ním patentoval kdosi jiný) ztroskotá, a tak se utěšuje aspoň uměleckou tvorbou.

Podařilo se neuvěřitelné: smích v hledištích nejrůznějších sálů, kudy Divadlo Járy Cimrmana léty prochází, neutuchá. Není to smích hurónský  – vyjadřuje nejspíš vděčnost publika za ostrůvek čisté legrace, která staví na slovním humoru a celé škále mimických a situačních náznaků, ale i polopatismů, není politická ani intelektuální, přestože ukotvená v časech na přelomu minulého století je veskrze současná – a inteligenci předpokládá. Proto se s žádnou z her, které  dvojice autorů Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák (neboť oni to byli, kdo Cimrmanova dílka „zvedli“ z pomyslného archivu)  uvedla v nový život, soubor nikdy nerozloučil. Diváci je zhusta znají nazpaměť, hercům leckdy napovídají repliky (vypadají někdy, že zapomněli text, ale oni zrovna udělali pauzu pro smích…) a těm, kteří snad přišli poprvé a nemají doma nahrávky Cimrmanů, prozradí tak nadcházející vtip… To všechno se děje v šroké shodě jeviště s hledištěm. Nikoli jistě bez námahy stárnoucího, avšak stále nadšeného souboru. „Všichni v hledišti jsou mladší než my na jevišti,“ připomíná s nadhledem Zdeněk Svěrák.„Je to velký úkol, udržet všech patnáct her na repertoáru tak, aby to nebylo dohasínající divadlo. Ale humor, jak se ukazuje, nestárne tak rychle jako my,“ řekl v rozhovoru pro Lidové noviny a konstatoval: „naše publikum nám odpouští vrásky i to, že po tanečních číslech lapáme po dechu. Máme inteligentní obecenstvo. A nejvíc mě těší, že dokážeme rozesmát vnoučata našich prvních diváků. Tahle generace teď zabírá podstatnou část hlediště.“

Hrají už třetí generaci

Je to opravdu zvláštní, jak v různých dobách publikum na Cimrmany reaguje vlastně stejně: s pochopením, pobavením, s ochotou znovu slyšet a vidět mnohokrát už viděné a slyšené. Přitom mustr je tu jednoduchý: nejprve se „cimrmanologové“ sejdou na „semináři“ k objasnění autorových záměrů a vysvětlení některého z jeho děl (jejich cíl je zřejmý: na podkladě historických faktů a s využitím reálných osobností si střílet z pseudoakademičnosti, vlastenčení, národovectví, amatérismu, učitelské byrokracie, operní veledůležitosti a tak dále, podle konkrétního tématu té které inscenace) a po přestávce ukázat, jak by asi mohla vypadat Cimrmanova hra, kdyby se realizovala. Vždycky se také pokusí strefit do odpovídajícího žánru.

Zásadně se tito interpreti drží svého nehereckého nátěru, který spoluautor a režisér Ladislav Smoljak po všechna léta pevně obhajoval a snažil se udržet na uzdě snahy některých kolegů přejít k profesionální formě herectví, neboť věděl, že právě v onom nezmramorovatění tkví půvab souboru, jenž toto neherectví nakonec vlastně zprofesionalizoval. Pro styl humoru, který se postupně u Cimrmanů vytříbil, je nenahraditelný. Takže diváka nepobouří, že herci na jevišti stojí většinou v řadě – protože režisér věděl, že leckterý z jeho herců nedokáže přirozeně přejít jeviště. Nezlobí ho, že jeden druhému někdy napovídá – protože pánové stárnou a výpadky paměti jsou logické a v tomto pojetí vlastně roztomilé. Konec konců, autoři proto napsali „jevištní sklerotikon“ Švestka, v němž si ze sklerotických projevů střílejí tak vtipně, protože jim jsou nebo budou blízké. Podobně si mohli už v Aktu utahovat z učitelských nešvarů, protože sami z učitelského prostředí vzešli… Fakt, že středem uplatňovaného humoru jsou i oni sami, je mimořádně sympatický. Divák přijal úzus, podle nějž i ženské postavy ztvárňují herci s překypujícími vnadami na kšírách a s šátkem na hlavě (vyniká v nich Miloň Čepelka i Petr Brukner); na jejich kreace se těší a byť by pro leckterého estéta mohly být příliš návodné a zjednodušující, u Cimrmanů se snesou, a jsou vlastně jemné.

Stejně tak znevažování autorit všeho druhu se tu přijímá s vlídným pochopením.Ani učitelka češtiny se nerozpláče, když jí Babičku Boženy Němcové v Českém nebi Cimrmani podají jako vdavekchtivou osobu, ani zapřísáhlí Sokolové neodejdou proto, že Tyrš v nebi vede rozcvičky a ti, kdož uctívají Mistra Jana Husa, se nerozčílí, když mu v nebeské komisi pořád někdo chrastí sirkami u ucha. Divadlo Járy Cimrmana nemíní nikoho urážet, nehaní národní city, ale ve vlídném zrcadle ukáže, jak jsou někdy ta národní klišé směšná. Zdá se, že to rezonuje v každé době – za totality v podobě úlevy, že někdo si něco takového dovolí (a divák si vysvětlil leckterou paralelu po svém, víc, než autoři třeba mínili), v časech svobodných zase chvílí legrace, která nebolí a neuráží, i když upozorňuje, že pýcha na cokoli není na místě.

Po mnoha letech se soubor obměňoval vinou zásahů osudu – někteří starší členové zemřeli – i moci – jiní emigrovali a už se zpět nevrátili. Základní kádr však zůstal, herci se rekrutovali i z někdejších kulisáků, techniků, osvětlovačů, zkrátka nadšenců. Zásadou vždy bylo, že jeden z dvojice autorů a hlavních magnetů divadla – Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák – musí být na jevišti. Po smrti Ladislava Smoljaka se osiřelý Svěrák snaží absolvovat větší část představení. Alternace však existují a mezery v tradičním obsazení se nahrazují i výpomocí nazvanou „Synové pomáhají otcům“, tedy přítomností mladého Josefa Čepelky nebo Vojty Kotka, i hostováním profesionála z kamenného divadla Miroslava Táborského (Jaroslav Weigel ho nabádá, aby ubral na hlase, protože jinak vedle něj ostatní vypadají prý jako chcípáci).

Mnoho nejistých sezon

O tom, jak v tomto divadle šel v minulém režimu čas, docela přesvědčivě a věrně vypráví film Nejistá sezona. Ukazuje nejen osud jedné malé scény smýkané různými schvalovacími komisemi, je také svědectvím doby, kterou jsme žili, dlouho snášeli a k níž bychom se – aspoň doufám – neradi vraceli. Protagonisté Divadla Járy Cimrmana se postupně stali známými i z filmového plátna, z televize a rozhlasu, všechny jejich hry jsou dostupné na audio i video nosičích, přesto se do divadla, ať už hraje na Žižkově v Praze nebo hostuje na jevištích v různých městech České republiky, jen těžko dostanete. Noční fronty na lístky strávené ve spacácích před pokladnou jsou už sice minulostí, protože pomáhá předplatné na internetu, kdo si však nepospíší, může se do tohoto divadla těšit třeba mnoho měsíců. Je to fenomén, který Cimrmanům musí každý divadelník závidět.

Marta Bystrovová – česká novinářka v oblasti kultury, která pracovala jako redaktorka, vedoucí kulturních rubrik i zástupce šéfredaktora ve Svobodném Slově, Týdnu a Lidových novinách. V těch působí dodnes, vede seminář žurnalistické tvorby na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Píše pod jménem Marta Švagrová.

Mohlo by vás zajímat

7. 12. 2021
Meda, Werich… do třetice na Letní scénu Musea Kampa vstoupí Marta. Divadelní recitál k 80. narozeninám Marty Kubišové (* 1. 11.1942).
4. 12. 2021
Titul hry nám vybaví Peškova roztančeného hochštaplírku, fikaného petrohradského hejska, jenž jako klikatý blesk prolétl líným hejtmanským salónem a napálí tupé náčelnictvo tak drze, že jeho oběti budily až kapku lítosti. Nový překladatel Gogolovy hry, Zdeněk Mahler, režisér Jan Kačer a soubor Činoherního klubu spojili nyní všechny své síly k tomu, aby tuto představu rozbili. Což se jim povedlo.
2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session