4. prosince 2021

Divadlo v Brně

Říká se něco v tom smyslu, že existuje dobré divadlo, špatné divadlo a divadlo z Brna. Popravdě jsem nikdy nepochopila, co to vlastně znamená. Ani jestli je to pro brněnská jeviště lichotka nebo urážka. Faktem zůstává, že Brno má jako město jedno specifikum - poměrně malý počet obyvatel v poměru ke kulturní scéně.

Nesnadné začátky brněnského Národního divadla

Tendenci brněnských obyvatel postavit po vzoru hlavního města národní divadelní budovu, ve které by se uváděly české texty, ve druhé polovině 19. století vytrvale mařila brněnská radnice, která téměř výlučně podporovala městské, německy hrající divadlo a jeho reprezentativní budovy. Až poslední čtvrtiny 19. století tak inscenování českých her zajišťovaly ochotníci a kočovné společnosti, které se se svým publikem setkávaly v sálech hostinců, kterých byl v Brně vždy dostatek. Prvním kultivovanějším prostorem pro uvádění českých inscenací se na konci 70. let stal Besední dům a přestože poskytl brněnským divadelníkům toužebný azyl, podmínky zůstaly stále velmi provizorní.

Vznik Družstva českého Národního divadla v Brně  v roce 1881 pohnul osud brněnského divadla k lepšímu a o 3 roky později se v ulici Veveří slavnostně otevírá první Národní divadlo v Brně, které bylo sezónně pronajímáno hereckým společnostem. V roce 1891 vygradovala potřeba stavby původní divadelní budovy, na kterou se začaly přijímat finance formou veřejných sbírek, bazarů a loterií. V letech 1910 a 1913 sice proběhly soutěže architektonických návrhů nové budovy brněnského divadla, ale první světová válka stavbu zcela zastavila. Po vzniku samostatného Československa ale město Brno přidělilo českému divadlu budovu dosavadního německého divadla Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo na Malinovského náměstí).

Snahy o postavení původního Národního divadla se znovu začaly objevovat ve 30. letech, ale byly opět zmařeny, tentokrát německou okupací. V roce 1939 bylo české divadlo z divadla Na hradbách vykázáno a příkaz gestapa v roce 1942 pak rozpustil i Družstvo českého Národního divadla v Brně.

Do roku 1945 však brněnské Národní divadlo, i přes nepřízeň osudu, formovala řada výrazných uměleckých osobností jako František Neumann, Jiří Mahen nebo Oldřich Nový.

Činohra, opera, balet a Reduta

Po druhé světové válce se divadlo vrátilo k původnímu názvu Národní a jeho působení se mimo divadlo na Veveří rozšířilo také do budovy divadla Na hradbách a do Reduty, kam se ihned po válce přesunula opereta. V roce 1948 bylo rozhodnuto o zestátnění brněnského divadla a od sezony 1948/1949 tak začalo užívat název Státní divadlo v Brně.

Jelikož nálety na přelomu let 1944 a 1945 značně poškodily statiku divadla na Veveří, ukázala se myšlenka postavit novou divadelní budovu opět aktuální a tentokrát naléhavější než kdykoliv před tím. Po téměř 80 letech příprav, tedy v roce 1960, započala stavba nového českého divadla v Brně, která se o 5 let později a  pod názvem Janáčkovo divadlo stala působištěm brněnské opery a baletu.

V tomto rozdělení fungovaly 3 budovy Národního až do roku 1993, kdy se uskutečnilo poslední představení v Redutě, která se ponořila do více než deset let trvající rozsáhlé rekonstrukce, aby byla slavnostně uvedena do provozu v roce 2005.

Během dvanácti let rekonstrukce se Reduta nerozloučila pouze s chátrajícími zdmi, ale také s operetní dramaturgií. Od sezóny 2007/2008 získává Reduta status svébytného uměleckého subjektu a pod vedením uměleckého šéfa Petra Štědroně a dramaturgyně Dory Viceníkové se pouští do volné dramaturgie divadla bez vlastního ansámblu. Reduta se tak stává scénou Národního divadla v Brně, která přistupuje k inscenacím novým a neotřelým způsobem. Za sedm let působení dua Štědroň – Viceníková vzniká celá řada úspěšných a zajímavých inscenací, jeviště ovládají talentovaní režiséři jako Jan Mikulášek, Daniel Špinar nebo Marian Amsler. Netradiční způsob inscenování, podobající se spíše současnému trendu v německy mluvících zemích, se v Redutě stává oblíbeným. Inscenace sbírají ceny diváků, Divadelních novin i Alfréda Radoka a především si vychovávají brněnské publikum. Ukázkovým příkladem je původní hra Dory Viceníkové v režii Jana Mikuláška Korespondence V+W.

Nyní bude zřejmě pro brněnskou divadelní scénu zajímavé pozorovat, jestli a kam se koncepce Reduty posune. Sezóna 2012/2013 je totiž pro Viceníkovou a Štědroně poslední, před odchodem do pražského divadla Na zábradlí 

Druhá činohra (a potom troška toho muzikálu)

Myšlenka založit v Brně druhou činoherní scénu vyvstala už za první republiky, avšak uskutečnit se ji podařilo až po druhé světové válce. V létě roku 1945 obdržel soubor mladých divadelníků licenci k provozování druhé činoherní scény a tak začal působit pod názvem Svobodné divadlo v dnešní ulici Gorkého. Od roku 1948 divadlo prošlo řadou změn v názvu, až bylo roku 1954 pojmenováno po bratrech Mrštíkových a přesídlilo na Jakubské náměstí (dnešní divadlo Bolka Polívky). Název Divadlo bratří Mrštíků si divadlo udrželo až do roku 1988, aby se po revoluci ustálilo na dnešním Městské divadlo Brno a v budově na Lidické ulici.

S nástupem Stanislava Moši do vedení divadla zažívá Městské divadlo v Brně bez nadsázky zlatý věk. Dochází nejen k zásadní změně uměleckého kursu, který se odklání od tradičních kusů velké činohry a směřuje spíš k měšťanskému divadlu ve smyslu uvádění vaudevillů, frašek a komedií dell’arte, ale také k významné rekonstrukci činoherní scény a stavbě nové budovy – scény hudební. Občasná muzikálová produkce se tak rozšiřuje a přesouvá do vlastní budovy k tomu speciálně určené. Městské divadlo Brno se tak stává jedinou brněnskou muzikálovou scénou, což mu výrazně pomáhá najít si své publikum a přes své nepříliš velké výpovědní nebo umělecké ambice je díky své “dramaturgii zábavy” momentálně zřejmě nejpopulárnějším brněnským divadlem.

Dvě vrcholná období Husy na provázku

Atmosféra 60. let dala vzniknout také jednomu z nejosobitějších brněnských divadel – Huse na provázku. Projekt založení tohoto divadla jako sdružení profesionálních divadelníků, studentů uměleckých škol a mladých spisovatelů, hudebníků, výtvarníků a dalších zájemců se zrodil v kruhu studentů dramaturga Bořivoje Srby, v jeho semináři na divadelní fakultě brněnské JAMU. Název i inspiraci převzalo divadlo Husa na provázku ze stejnojmenné knihy Jiřího Mahena a jeho zakladateli se v roce 1967 stali studenti režie Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer, společně se svými spolužáky z hudebních ročníků a s hudební skladatelem Milošem Štědroněm. Bořivoj Srba se pak stal uměleckým šéfem, který jako zkušený dramaturg stavěl koncepci divadla na principu tzv. nepravidelné dramaturgie a tedy hledání nových témat, postupů a výpovědí v původně nedramatických textech. Záměrem nebylo vytvořit další činoherní scénu, ale spíše inklinace ke generační výpovědi a scénickým experimentům. Důraz byl kladen na proměnlivost prostoru i divadelního jazyka a fyzickou i hlasovou připravenost.

První scénou Provázku se stala Procházkova výstavní síň v Domě umění, kde ukotvil na dlouhých pětadvacet let. V roce 1969 je divadlo nuceno změnit název – vzniká tedy Divadlo na provázku a na počátku 70. let se stává profesionální scénou se stálým hereckým souborem, který tvoří Jiří Pecha, Boleslav Polívka, Miroslav Donutil, Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček, Gariela Wilhelmová a Dagmar Bláhová. Na místo dramaturga nastupuje Petr Oslzlý a nejen díky jeho usilovné snaze o rozvíjení kontaktů s hnutím otevřeného divadla v Evropě i o přípravu mezinárodních projektů představují léta 1973-1978 vrcholné období Divadla na provázku. V této době je Provázek zván na nejvýznamnější festivaly otevřeného divadla a vzniká řada nezapomenutelných a dodnes populárních inscenací – například Scherhauferova Svatba nebo Polívkova Am a Ea. Vyhraňují se také rukopisy režisérů, z nichž každý si utváří svůj vlastní inscenační styl s čímž souvisí také výběr textů nebo námětů pro inscenace. Rozšiřuje se herecký i umělecký soubor a všechna představení bývají do posledního místa vyprodána.

Počátkem 90. let se mění název divadla zpět na Divadlo Husa na provázku a společně s Centrem experimentálního divadla se stěhuje do budovy na Zelném trhu. Během 80. a 90. let si divadlo získává renomé na evropských i světových festivalech, avšak druhé vrcholné období zažívá od roku 2002 s nástupem uměleckého šéfa Luboše Baláka.

Vzniká dramatizace Jarryho románu Nadsamec v režii mladého slovenského režiséra Dodo Gombára, čímž je opět odstartovaná éra mladých režisérů na Provázku – Tomáše Svobody a Pavla Šimáka. Kromě inscenování dramatických textů se Balák pouští do uvádění nejrůznějších autorských projektů – divadelní seriál Posedlost nebo exkurze divadelní antologií evropského románu Cultfiction I. a II.

Koncem roku 2003 má premiéru dramatizace Dostojevského románu pod názvem Raskolnikov – jeho zločin a jeho trest. Tím startuje působení režiséra Vladimíra Morávka na Provázku a megalomanský projekt Sto roků kobry, pod kterým se ukrývá Morávkovou uvedení čtyř Dostojevského románů – Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi. Herecký soubor v té době tvoří například Luboš Veselý, Jiří Vyorálek, Tomáš Sýkora, Radim Fiala, Petr Jeništa, Jan Budař, Eva Vrbková a další. Druhá “zlatá éra” Provázku končí v roce 2006 také personálními změnami v uměleckém souboru.

V současné době je ve vedení Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek. Omladil se herecký soubor a vznikají nové dramaturgické i festivalové projekty. Je tedy možné, že se divadlo připravuje na své třetí vrcholné období.

Z Prostějova do CEDu

V roce 1974 vzniká v Prostějově pod názvem Hanácké divadlo budoucí brněnské HaDivadlo. Do Brna se stěhuje v roce 1980 a stává se zde jedním z nejosobitějších studiových divadel s výraznou poetikou a autorskou výpovědí. Utvářejí ho dramaturg Josef Kovalčuk, režisér Arnošt Goldflam a s příchodem do Brna se rozšiřuje a upevňuje herecký soubor o osobnosti jako Ján Sedal, Břetislav Rychlík nebo Hana Müllerová.

V 90. letech dostává HaDivadlo vlastní prostor v Sukově ulici, nazvaný Kabinet Múz, aby se později přestěhovalo o kus dále do pasáže Alfa a zařazuje se do svazku Centra experimentálního divadla v Brně, společně s Divadlem Husa na provázku a Divadlem U stolu, jež je velmi komorním divadelním souborem působícím na sklepní scéně budovy CED na Zelném Trhu. Poetika Divadla U stolu se opírá o koncepci jevištní básně a scénických skic či čtení, stavějících na svrchované herecké práci. Ne náhodou se proto podkladem k inscenacím stávají Faust nebo Oidipús, ale také příběhy Starého zákona nebo Coelhův Alchymista.

Mladé divadlo jako nové divadlo

Jak bylo zmíněno v úvodu, brněnská kulturní scéna je poměrně velká a pojmout všechna brněnská divadla by vydalo na samostatnou publikaci. Avšak bylo by více než nevhodné zapomenout na specifické divadelní soubory, které vznikly v posledních několika letech.

Podobně jako Provázek, i Buranteatr vznikl nejdřív v myšlenkách studentů režie a dramaturgie brněnské JAMU – Michala Zetela a Jana Šotkovského. Buranteatr tak vzniká v Olomouci v roce 2004 pod názvem Tramtárie, a to z potřeby konkretizovat a uvést v život své představy o divadelním provozu a tvaru. O rok později se již v Brně rodí divadelní spolek Buranteatr, který i bez stálého divadelního prostoru, nebo dokonce zkušebny uvádí během pěti měsíců hned čtyři premiéry.

V létě 2008 získávají “Burani” prostor v prvním patře knihkupectví v Joštově ulici, ze kterého se o dva roky později, s již vychovanými diváky, přesouvají do Stadionu na Kounicově. Koncepci, že divadlo má především bavit a poutat pozornost naplňují inscenováním textů od Henrika Ibsena stejně jako od Martina McDonagha. Ovšem vždy ve velmi osobité úpravě.

V roce 2006 pak vzniká generační divadlo s velmi jasně vyhraněným názorem na funkci divadla jako takového a na volbu témat v něm zobrazovaných. Divadlo Feste se cíleně zaměřuje na politická a společenská témata a je výlučně autorské. Spolupracuje například s dramatiky Romanem Sikorou a Jaroslavem Rudišem a vždy hledá nové cesty ke ztvárnění specifických problémů.

Přestože se Brno nemůže ani zdaleka blížit počtu divadelních scén, jež fungují v Praze, je zde zastoupeno široké či snad téměř kompletní spektrum dramaturgických i inscenačních koncepcí. Stejně jako všude se zde najdou inscenace neustále vyprodané, stejně jako ty, které by měly hned po uvedení směřovat k derniéře. Každopádně pokud toto “divadlo jdoucí za špatným a dobrým” nabízí řadu silných uměleckých osobností s tendencí zkoušet vystoupit ze zažitého způsobu scénování a hledat neustále nová inscenační témata, pak já osobně jsem za divadlo v Brně ráda.

Brigita Zemen vystudovada divadelni teorii a kritiku na pražské DAMU. Po zkušenostech s tvorbou televizních seriálů se vrátila zpět k divadlu, aby se začala živit jako divadelní kritička a copywriterka. Mimo jiné se také intenzivně věnuje péči o lidské mládě. Miluje vše britské a irské a z duše fandí současnému divadlu.

Mohlo by vás zajímat

2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session
29. 11. 2021
Studenti Divadelní fakulty JAMU se vydali za Hamletem současnosti
24. 11. 2021
Krásná vzpomínka – česká premiéra hudební komedie amerického dramatika Stephena Temperleye o nejhorší operní zpěvačce všech dob.