6. prosince 2021

Divadlo, v němž každý je dělníkem a každý hvězdou

Šestého ledna měla Prodaná nevěsta v pražské Ypsilonce už čtyřstou reprízu, znamená to, že na tuto svérázně rozhýbanou parafrázi národní opery - ve stylu dada, plnou Smetanou inspirované muziky a také čiré radosti z divadla - lidé chodí dlouhých šestnáct let (premiéra byla 6. června 1996). Znovu odcházejí nadšeni a divadlo může konstatovat, že má na kontě kromě jiných úspěchů i Prodanku čtyřistakrát vyprodanou.

„Prodaná nevěsta je pro mě důkaz, že dobře postavená inscenace funguje stejně živě po premiéře jako po šestnácti letech. A v kterékoli zemi světa, kterou jsme s ní projeli,“ shrnula pocity aktérů Jana Synková, jež dlouhá léta patří k základním tvůrčím oporám Studia Ypsilon. Je to v divadelním světě zázrak, ale od toho divadlo je, aby se v něm konaly zázraky, jaké se jinde konat nemohou,“ říká trefně.

Z prehistorie: Studio Ypsilon vzniklo v roce 1963 v Liberci nejdříve jako nezávislá amatérská experimentální skupina v podmínkách Vojenského útvaru 3256. Zakladatelem je Jan Schmid (který byl v té době na vojně). Profesionální začátky jsou spojeny se Severočeským loutkovým divadlem v Liberci, 1969. Základ Ypsilonky tvoří jednak členové tohoto divadla (J. Schmid, K. Novák, Z. Schmidová, J. Nováková) i příslušníci Vojenského útvaru (J. Fučík, M. Olmr, M. Kořínek). První inscenace vznikla ve vojenském kinosále. Faust a Markétka: P. Vršek

Jako kytky v zahradě

Zázrak je především v tom, že scéna, jež se kdysi, na počátku šedesátých let, zrodila v kontextu vznikajících divadel malých forem, dokázala naplno žít půl století při zachování kontinuální kvality, aniž by se nějak výrazněji odklonila od toho, co jí dal její duchovní (a rozhodně i fyzický) otec Jan Schmid – autor, režisér, herec, výtvarník – do vínku: princip ryze autorského, přitom navýsost kolektivního díla, divadlo, v němž každý je dělníkem a každý hvězdou, soubor tvůrčích osobností schopných nejen hrát a zpívat, hýbat se, to se považuje za samozřejmé, ale také vymýšlet, psát, hrát na nějaký nástroj, svobodně improvizovat a také se nakonec ukáznit pro nejlepší výsledek společné věci. Přes takto náročně ne snad přímo formulované, ale uplatňované zásady, základní postavy divadla vytrvaly v souboru i přes to, že se postupem let z mnohých stali vyhledávaní herci, moderátoři, muzikanti či zpěváci (někdy i tohle všechno v jedné osobě). Jan Schmid měl zjevně při hledání výrazných individualit dobrou ruku, umí však také s nimi zacházet, umí jejich přednosti sčítat, a dokáže hercům nabídnout prostředí natolik tvůrčí, že vesměs neměli potřebu ohlížet se po jiných angažmá. A pokud přece, rádi se do Ypsilonky vraceli.

„Síla našeho společenství není nic vynuceného, spíš máme zafixovaná pravidla, že jeden by neměl ubližovat druhému, a tolerance pak vypadá úplně jinak,“ vysvětlil Jan Schmid v rozhovoru pro Lidové noviny v roce 2005. „A taky člověk musí divadlo brát jako živý a vyvíjející se organismus, třeba jako kytky v zahradě. S léty jsem přišel na to, že se musí o ně pečovat, oživovat je a zalévat, a ne s nimi nakládat drasticky.

Z historie: První divadelní inscenací bylo Encyklopedické heslo XX. století. Dále následovala autorská adaptace Bizetovy Carmen, Carmen nejen podle Bizeta (režie J. Schmid, výprava J. Malina) Již v této době začal J. Schmid pořádat kolektivní improvizace Takzvané večery na přidanou. Se Studiem Ypsilon začal trvale spolupracovat Zdeněk Hořínek jako dramaturg, autor i herec – výsledkem byla inscenace Předposlední případ Leona Cliftona (jako scénograf spolupracoval F. Tröster). Důležitou inscenací je rovněž nehratelná hra H. Rousseaua Návštěva na výstavě 1889. Dramaturgicky určující je i Schmidova hra O tom jak ona…)

Podle Jana Schmida jde při přípravě inscenací a různých koláží, kaleidoskopů, pásem na pomezí publicistiky, jimiž Ypsilonka proslula, někdy o opravdovou improvizaci, jindy o zafixovanou, vždycky však předpokládá aktivní spoluúčast všech aktérů: „Dělali jsme tematické improvizace i zcela volné, Takzvané večery na přidanou. To se dotýká publicistického divadla, divadla faktu, které se vyjadřuje i k závažnějším tématům, byť podávaným se smyslem pro humor. Důležité při těch seancích je, že Ypsilonka vždy byla souborem individualit, nejsou to kohouti na jednom smetišti. Jsou odlišní, ale potřebují se navzájem a také se mají rádi.“ Dokladem pravdivosti těchto slov je letitá koexistence herců s tak rozdílnými naturely jako jsou Jiří Lábus, Jiří Schmitzer, Martin Dejdar, Petr Vacek, Jana Synková, Jaroslava Kretschmerová, Lenka Ternerová, Pavel Nový a další.

Typickým příkladem herce, který v Ypsilonce vyrostl, patří k jejím pilířům i proto, že se výrazně podílí na hudební složce inscenací, jež patří k neodlučitelným součástem všech ypsilonských produkcí, a přitom získal velkou popularitu i mimo divadlo, je Marek Eben. Nabídku od Jana Schmida dostal, když působil v Kladně, váhal, má-li se vzdát kamenného divadla a velkých rolí, které už tehdy měl jisté. Kromě jiného, měl jít do souboru plného hvězd. Nikdy však prý svého rozhodnutí nelitoval: „Ypsilonka je tak kolektivní divadlo, že by se až dalo říct, že v ní vlastně hlavní role nejsou. Třeba i hlavní roli dostanete, ale vůbec není jasné, že tak bude fungovat i v představení. Je tam tolik různých dějů vedle sebe a vaši kolegové si pro sebe vymyslí něco moc dobrého a všechno je najednou úplně jinak… Děsí mě představa, že bych to byl tehdy neudělal. Nejde jen o to, co hrajete, ale i o to, s kým se na jevišti setkáváte. Tohle divadlo má velký vliv i na sólové kariéry každého z nás Je to mimořádně vydařené společenství lidí,“ konstatoval Marek Eben v době, kdy Studio Ypsilon rekapitulovalo čtyřicet let své existence.

Faust a Markétka: M. Dejdar, M. Častvaj Plánková
Faust a Markétka: M. Dejdar, M. Častvaj Plánková

Člověk se nadechne, zasní…

O tom, jak k tvorbě inscenací přistupuje, hovořil Jan Schmid během posledního půlstoletí při mnoha příležitostech, také v rozhovoru s A. J. Liehmem: „Musíte si o světě něco myslet a svým způsobem předbíhat. Lidé si možná myslí něco podobného, ale ještě to neformulovali. Něco cítí, něco je vzrušuje, něco se jich citově či mentálně dotýká. A když se s tím setkají v představení, vznikne plné divadlo. Vždycky to nemusí být idea, někdy stačí potřeba hry, improvizace, existence radosti. Člověk se nadechne, zasní, a působení divadla je v té chvíli osvobozující. Jednání na jevišti je otevřené, je do něj vidět, vtahuje diváka, nedovoluje, aby byl pasivní. To je podle mě autentické divadlo.“

Z historie: V roce 1969 došlo k profesionalizaci Studia Ypsilon jako druhého souboru Naivního divadla… Pokračuje v autentických improvizacích i v realizaci nehratelných textů (Picasso a jeho touha chycená za ocas), v rozvíjení hudební řady (Offenbachův Orfeus v podsvětí) i výtvarně, pohybově hudebního divadla /podle I. Stravinského Petruška ženichem aneb vyhraje to Petruška)… V té době už je v angažmá i scénograf M. Melena a postupně absolventi DAMU (J. Lábus, K. Lírová, V. Helšus, O. Havelka, B. Poloczek, R. Novák, J. Neumann) i JAMU. V této době rovněž začíná pravidelně pohostinsky režírovat Evald Schorm (Ch. D. Grabe: Žert, satira, ironie a hlubší význam, později Dostojevského Věčný manžel i Dvanáct křesel Ilfa a Petrova). Schmid (s Miroslavem Kořínkem) pokračuje v hudebnědramatických adaptacích (La Traviata – Pobloudilá a Rigoletto! Král se baví! dle Verdiho) i v tematických improvizacích. Důležitou inscenací je Jarryho Ubu králem a pak stěžejní ypsilonská syntéza slova, hudby a výtvarna Michelangelo Buonarroti. K divadlu faktu se vrací montáž Depeše a jiné na kolečkách a k činohernímu typu divadla nezapomenutelná Schmidova hra Třináct vůní (režie E. Schorm). Dalšími hostujícími režiséry jsou Jan Kačer (Mamzelle Nitouche) a Jan Grossman (Radzinského Rozhovory se Sokratem). Ke stěžejním inscenacím liberecké éry patří Shakespearův Makbeth, Gayova Žebrácká opera a především Schmidův Život a smrt K. H. Máchy.

Jan Schmid při jedné z jubilejních příležitostí rekapituloval historii Studia Ypsilon a připustil, že když se Ypsilonka dožila dvaceti let, byl to pro něj šok. Vzpomněl na všechna vzestupná období souboru a konstatoval, že jediným krizovým a skoro bezvýchodným obdobím byl čas, kdy Studio Ypsilon už existovalo patnáct let a kdy z Liberce přešlo do Prahy – to bylo na sklonku roku 1978. „V Liberci už byla horká půda a v Praze pak ještě žhavější… Provázelo nás stěhování z místa na místo, omezování a zákazy. Jistě to byl grandiozní čin přestěhovat divadlo i s repertoárem z města do města, ale hned se nám dávalo vehementně zakoušet, co to je dostat se do hlavního města a chtít se zařadit do pražské divadelní sítě – a přitom: v Praze v divadlech většinou bída…. Byl to šok. Po pravidelných, až freneticky přijímanýcvh zájezdech z Liberce do Prahy, kdy bylo v sálech nabito, najednou poloprázdno a vlažno.“
Najednou už nebyli tím pozoruhodným divadlem z Liberce, na které se v Praze čas od času chodilo, museli o svou existenci denně tvrdě bojovat a to v časech, jež tvůrčímu, svobodnému divadlu rozhodně nepřály. I v Praze Ypsilonku potkaly zákazy – například Schormovy velmi úspěšné inscenace Dvanáct křesel, Rudé právo se ústy Jiřího Hájka do Ypsilonky, a její „ politické zvrácenosti“, která „przní klasiku“ opřelo natvrdo… Schmid i jeho věrní (někteří ovšem přece jen odešli zpět do pofidérní jistoty liberecké) tohle neradostné období přežili, vytrvali a vymýšleli naopak, jak si publikum získat, aniž by ustoupili ze svých představ o autentickém divadle.
Když pak slavili čtvrtstoletí existence, představili se například ve vyprodané (dokonce jakýmsi podvodem dvakrát vyprodané, tedy přecpané) Lucerně se čtyřhodinovým maratonem, galaprogramem s mnoha atraktivními hosty a nečekanými situacemi.

Z historie: Ještě před revolucí Studio Y se zabývalo osudy K. H. Borovského – Spi Havlíčku v svém hrobečku, ale v porevoluční euforii jsme se k tomu nevrátili a Schmid s Hořínkem nasadil ke zkoušení Kunderovu hru Ptákovina (kterou Z. Hořínek dramaturgoval při její premiéře v Liberci a J. Synková zde hrála mladou učitelku). Těsně před premiérou ji autor zakázal, že bude sám uvažovat, co uvolní k dalšímu zveřejnění z toho, co v Československu napsal před svým odchodem do emigrace. Namísto toho jsme nastudovali Boha W. Allena (novým členem divadla je P. Nový a dramaturg J. Etlík. Dalšími stěžejními inscenacemi v nové době byla autorská inscenace Mozart v Praze a filmová hudebně jevištní parafráze Horké to někdo rád. Dalším hostujícím režisérem byl Fin T. Ojala a nastudoval Shakespearova Othella. Další Shakespearovskou inspirací je zafixovaná improvizace Romeo dnes večer, Julie. Dalšími hostujícími režiséry byli A. Kisil (nastudoval Pinterova Správce), M. Lasica (Vianova Hlava Medúzy), A. Goldflam (de Amicisovo Srdce), J.Nvota (Schwajdova Svatá rodina, Grunbergovo Okno, Ungarův Altánek) a H.Bočan (Brdečkův Žito kouzelník).Typickým ypsilonským představením, v němž se počítá s improvizací, byl Schmidův Horrorband s písněmi J. Schmitzera a drobnými filmovými dotáčkami, s podtitulem Koncert aneb Drakula, Frankn Štajn a jedna pani. Dramaturgickým počinem byla Ibrahimbekova Oprátka i Poláčkovo Vše pro firmu s identickými domácími otázkami v české tematické řadě. Demo demokracie: J. Slach, P. Vršek, D. Šváb, P. Hojer

Co člověka otevírá

Když bylo Ypsilonce už nazrálých pětačtyřicet, troufla si na téma hodně odvážné: inscenaci TGM aneb Masaryk mezi minulostí a dneškem. Představil se v ní pro tuto příležitost se navrátivší někdejší člen Ypsilonky Václav Helšus jako prezident Masaryk, Pavel Nový hrál jeho syna Jana, Jana Synková Alici Masarykovou, Jan Jiráň Gutha – Jarkovského, Jan Přeučil Masarykova Odpůrce (vlastně Kramáře). Většina herců ovšem ztělesnila, jak je v tomto divadle zvykem, více postav, o hudební stránku se starala skupina Klec a jako vždy i celý soubor…
„Nepředvádíme Masarykův životopis od kolébky po hrob,“ vysvětloval před premiérou režisér a s Janem Kolářem spoluautor hry Jan Schmid. „Usadili jsme se v roce 1935 a vracíme se proti času podle smyslu (nebo jdeme i daleko za jeho hrob k dnešku), pohybujeme se v několika tematických vrstvách a jejich souvislosti pak určují pohyb, vývoj a trvání.“ Zdůraznil přitom, že důvodem, proč hrát o Masarykovi, je především naše zanedbaná paměť. „Hlavně bychom si měli uvědomit, kdo to Masaryk byl, poučit se, aby naše současnost alespoň trochu stavěla na minulosti, dokonce se minulostí řídila, stavěla na vědomí tradice a vlastní kulturnosti…“
Schmid i v masarykovské produkci uplatnil svou představu syntetického divadla, které je kombinací hereckého dialogu s divákem, s postavou i se spoluherci navzájem. Minulost se tu mísí se současností, časové roviny se prolínají, nadsázka a humor je samozřejmostí.
„Zabývat se T. G. Masarykem umožňuje podívat se i na nás samotné z různých stran,“ mínil i pro dnešní dobu zcela aktuálně Jan Schmid, „narážet na různé paradoxy našich dějin i naší povahy, ale také objevovat schopnost umět si udělat legraci ze sebe samých a svých nedostatečností. S Masarykem připomenout, co už zde všechno bylo a co dobré a následováníhodné je k dnešku zapomenuto.“
Kromě jiného se v masarykovské inscenaci uplatnily i citáty, jež opravdu zněly a znějí neuvěřitelně aktuálně, dokonce tak, že je zřejmě prezidentu osvoboditeli ani mnohý divák nepřičte. Třeba: „Moderní člověk hledá příliš mnoho štěstí – již tím se cítí nešťasten.“ Nebo: „Bez skutečné nápravy srdce a hlavy, bez nápravy myšlení a mravů můžeme revolucí odstranit ďábla, ale Belzebuba posadíme na jeho místo.“

Když začala stárnout, přizvala si Ypsilonka čerstvou mladou krev a dává jí příležitost na své Malé scéně i v nových inscenacích. Na Ypsilonku se stále chodí. Jestli je však v této padesátileté dámě něco trvalé, je to její stálá snaha nacházet, co v současné společnosti chybí, zaplňovat bílá nebo už zase hluchá místa. „S humorem lze překračovat překážky a třeba se pustit i do nejistot, a nemusí se na to jít alopaticky,“ tvrdil Jan Schmid před časem. „Stačí pohrát si s asociacemi. Také si myslím, že pořád můžeme být aktuální a živí a nemusíme se uchylovat k vulgaritám, i když se to jaksi nabízí.“ A trochu nostalgicky připomíná: „Kultura se dnes dostala do druhého plánu, zatímco dřív byla v prvním, byla tím, co člověka otevírá.“ V Ypsilonce se o to „otevírání člověka“ poctivě snaží už padesát let.

Marta Bystrovová – česká novinářka v oblasti kultury, která pracovala jako redaktorka, vedoucí kulturních rubrik i zástupce šéfredaktora ve Svobodném Slově, Týdnu a Lidových novinách. V těch působí dodnes, vede seminář žurnalistické tvorby na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Píše pod jménem Marta Švagrová.

Mohlo by vás zajímat

4. 12. 2021
Titul hry nám vybaví Peškova roztančeného hochštaplírku, fikaného petrohradského hejska, jenž jako klikatý blesk prolétl líným hejtmanským salónem a napálí tupé náčelnictvo tak drze, že jeho oběti budily až kapku lítosti. Nový překladatel Gogolovy hry, Zdeněk Mahler, režisér Jan Kačer a soubor Činoherního klubu spojili nyní všechny své síly k tomu, aby tuto představu rozbili. Což se jim povedlo.
2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session
29. 11. 2021
Studenti Divadelní fakulty JAMU se vydali za Hamletem současnosti