Autorem dramatizace je i režisér inscenace Kryštof Hanzlík. Na dramatizaci je znát, že je zdatným scénáristou a dokázal si připravit poutavé libreto, které pobaví a neurazí. Nutno říci, že volba „nekmenového“ režiséra Aqualungu vyšla. Režijně Hanzlík drží všechny herce ve vymezených oborech a přitom jim nechává prostor i pro vlastní nápady a improvizaci. Během hodiny a půl se dozvíme, jak se z Hollywoodu přesouvají filmaři do Transilvanie, aby zde natočili němý film o hraběti Draculovi, a to přímo na jeho hradě.
Štáb představuje skupinu nemotorů, ve kterém jsou zastoupena klasická herecká klišé a obory: hysterický režisér (Martin Dusbaba), všemocný a nadutý producent (Patrik Vojtíšek), zkušená milovnice (Eva Leimbergerová) a nezkušená elévka – Mína (Tereza Kripnnerová). Nechybí ani „odborník na upíry“ Helsink (Lubor Šplíchal). Šplíchal velmi přesvědčivě zpodobňuje i poněkud korpulentní překladatelku z angličtiny Baculu, do které se zamiluje sám producent filmu (obsazení více rolí jedním hercem je u Aqualungu časté).
Očím štábu ukrytý Dracula (Jan Konečný v alternaci s Václavem Krátkým) se během natáčení rozhodne za pomoci bláznivého Jonatana (Zbigniew Kalina) získat nezkušenou elévku, protože mu připomíná jeho zesnulou ženu. Jonatan, který je sám do Míny zamilovaný, ji však chce za každou cenu zachránit. Kalina předvádí v roli Jonatana, resp. Herce – představitele Draculy v natáčeném filmu, výborný herecký výkon, kdy svým nemotorným šišlavým herectvím (předepsaným rolí) je komickým motorem celé inscenace. Dokáže v rychlém sledu přejít ze sípavého šišlání do „hrdinné“ role Draculy a zpět, aniž by přechod působil křečovitě.
Jak je již u Aqualungu zvykem, přerušují tok příběhu písničky hrané a zpívané naživo. Asi nejvtipnějším písňovým momentem je aqualungovská úprava písně Hotel California od skupiny Eagles, zpívaná jako Hotel Transilvania. Tentokrát se inscenátorům podařilo, že nebyla hudba dominantnější než zpěv herců. Kostýmy (Jitka Mucha Kotíková) jsou dobové (20. léta minulého století) a částečně též i středověké (scény z Transilvanie). Kostým hraběte Draculy je inspirován filmem Francise Forda Coppoly z roku 1992 (černý cylindr, černý dlouhý kabát, košile a kalhoty, tmavé brýle). Scéna (Hynek Dřízhal) je tentokrát neobvyklá, neaqualungovsky temná: dominuje jí vstupní brána do hradu, před níž se odehrává veškerý děj a která zabírá skoro celé jeviště.
Musím zklamat toho, kdo si myslí, že návštěvou představení splní kolonku povinné četby Stokerova románu. Zůstalo z něj torzo, ale to nebrání divákovi, aby si užil příběh, který je mu předkládán. A ti, kteří jej znají důvěrně, si představení užijí o to víc.
