Patrně nikdo z nežijících umělců není na televizních obrazovkách přítomen častěji než Vladimír Menšík. Všechny střihové pořady, které připomínají výdobytky české zábavní tvorby minulých desetiletí, jeho scénky a výstupy znovu a znovu využívají. Jeho popularita smrtí neskončila, naopak. Jako by žil stále a svým elánem ukazoval dnešním bavičům, kam až by mohla vystoupat jejich meta.
Nikdo nepochybuje o tom, že měl mimořádný herecký talent. Že byl úžasný vypravěč, u kterého netřeba zkoumat, jestli jsou jeho historky pravdivé – byly vtipné, neuvěřitelné a vždycky skvěle podané. Byl komik od pánaboha, ale byl také skvělý charakterní herec. Tuto strunu v něm sice režiséři objevili a několikrát využli, nicméně komická poloha v Menšíkově kariéře výrazně převažovala.
Toužil hrát divadlo
Se jménem Vladimíra Menšíka se připomínají jeho role filmové (za všechny Jožka s Pyřkem v Jasného filmu Všichni dobří rodáci) a hlavně televizní (kromě veseloherních postav si diváci pamatují jeho alkoholické studie v inscenacích a filmech typu Ikarův pád či Dobří holubi se vracejí ); nikdy se o něm nemluví jako o herci divadelním přesto, že k herectví jej přivedla právě touha po divadle. I když se musel podřídit rodičovské vůli a poslušně vystudoval strojní průmyslovku, své divadelní sny se snažil naplnit. Začínal u ochotníků, hrál s nimi i při svém prvním zaměstnání v Brněnských strojírnách a pak šel cílevědomě za svým: vystudoval brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění a v roce 1953 absolvoval obor herectví.
Doufal, že se uplatní na divadelních prknech – přijal angažmá v tehdejším Vesnickém divadle, což byl soubor zájezdový a z dnešního pohledu vlastně velmi zajímavý: kromě herců, kteří (právem či neprávem) nedostali šanci ve velkých divadlech, se tu „schovali“ i ti, jimž tuhý ideologický režim padesátých let nedovoloval hrát na předních scénách. Vesnické divadlo je „přikrylo“ a dalo jim možnost snesitelného živobytí. Vladimír Menšík tu však setrval jen jednu sezonu, protože záhy dostal nabídku z tehdy prestižního divadla D 34, kde šéfoval E. F. Burian.
V letech 1954 až 1958 v „Déčku“ (později Divadlo E. F. Buriana) získal první opravdové jevištní ostruhy, dobře zpíval, takže se uplatnil v Burianových proslulých kontroverzních inscenacích, a začal dostávat i první, zatím ještě menší filmové role. E. F. Burian byl ovšem autroritativní šéf, Menšíkovy úkroky k filmu nenesl moc libě (traduje se, že na filmové herectví pohlížel úkosem) a možná i Menšíkova nepřehlédnutelná osobnost, spontaneita a zřejmě už tehdy těžko ovladatelná neukázněnost jej dostávaly do konfliktu se šéfem. Navíc se přihlásilo astma, které pak Vladimíra Menšíka provázelo po celý život – a divadelní prach mu rozhodně neprospíval. Řešení přinesla nabídka stát se členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Společenství to bylo nevelké, soustřeďovala herce spíše epizodních rolí, výjimky však se tu však našly a pro leckoho soubor znamenal dobré útočiště v nedobrých časech.
„Přestanu pít!“
Příznaky jeho choroby jsme my diváci mohli sledovat takřka v přímém přenosu, protože nikdy, ani když už byl ve stálé péči lékařů, nepřestal hrát. V nejstarších scénkách mluví překotně, v pozdějších trochu sípe a trochu chraptí, v opuchlém obličeji se hlásí nemoc . Navzdory tomu Vladimír Menšík neúnavně hovoří, nepustí druhé skoro ke slovu, mnohdy hraje i za ně… Improvizátor, vypravěč a bavič nezištně, až rozhazovačně rozdává své nápady, někdy ke zlosti režiséra nebo partnerů, vždycky k radosti diváka či posluchače. Je těžké se vžít do kůže herce, kterému hrozí zástava dechu. Naštěstí mu jeho nátura byla ku pomoci. A možná proto tak překotně hovořil, že se prostě bál zastavit.
V době jeho největší slávy ještě nepůsobila bulvární média. Pro ně by osoba Vladimíra Menšíka s častými „úlety“ musela být slibnou chuťovkou. Ale i tak sám leccos na sebe prozradil. O svém životě, který rozhodně nebyl přehlídkou manželských či otcovských ctností, o své slabosti, jíž podléhal spolu s kamarády… V působivé autobiografické próze Alkohol, z níž zbylo jen torzo uveřejněné v knize Stromeček mého veselého života, to jasně dokládá:
„Tak jako si někdo přeje mít chatu, auto nebo milou a málomluvnou ženu, přál jsem si od jisté doby přestat pít. Ovšem na druhé straně jsem si dost dobře nedovedl představit, že bych přitom nepil… Dnes a denně jsem si namlouval, že když si řeknu DOST!, přestanu pít. Byl jsem tedy jaksi stále načasován, jenom doba se mi pokaždé zdála málo příhodná…“
Přesto, že s některými hereckými kumpány, jako byl například Jiří Sovák nebo jeho přítel z nejvěrnějších Lubomír Kostelka často pořádali několikadenní bohatýrské tahy, také pilně pracoval, vždycky naplno a jistě i proto dokázal zanechat výraznou stopu ve filmu i v televizi. Mnozí na něj hleděli kriticky, víc však měl přátel. Nepronikla nikdy na veřejnost nějaká nevraživost kolegů, nezdálo se, že by mu jeho popularitu někdo nepřál. Byla těžce odpracovaná. Typické jsou „jeho“ a Dietlovy silvestrovské estrády, v nichž je kolegům průvodcem a přejícím pomocníkem. Nezestárly, je možné se na ně s potěšením dívat i dnes.
Nevyhybal se žádné nabídce, což lze doložit rolemi, které se určitě do análů filmového umění nezapsaly, a neodmítal pocty. Jednou se prý Gustávu Husákovi zdálo, že na seznamech navržených na ocenění titulem národní umělec není nikdo všeobecně oblíbený. Uvědomil si, že se mu v televizním Silvestru líbil Vladimír Menšík a tak jeho jméno osobně vepsal do seznamu. Menšík ten titul přijal věcně. Živil početnou rodinu – čtyři děti ze dvou manželství , určitě nebyl zvlášť obezřetný, co se vydělaných peněz týká. Nikdy však žádnou práci neodbyl a z každého výstupu svým bezprostředním komediantstvím a mimořádným nasazením vydoloval malý skvost.
Nerodí se mnoho takových herců. S odstupem můžeme přemítat, jestli Vladimír Menšík přece jen nerozdrobil svůj mimořádný talent. Jestli musel hrát v každé, leckdy i pokleslé komedii. Odpověděl by nejlíp on sám. My jen můžeme tušit, že byl „na place“ šťastný. Bavil nejen diváky, bavil i kolegy a techniky a kulisáky, neúnavně i mezi natáčením vyprávěl historky, které tahal z rukávu jako kouzelník zajíce z klobouku. Jestli to byl jeho náhradní život za ten, který by mohl žít, kdyby byl zdravý, to nikdo neví. Několik nezapomenutelných výkonů však po sobě zanechal. A to na jeden složitý herecký osud přece stačí.
