Partneři portálu O divadle

Mecenáši

7. června 2023

Hrdinové a opričníci schovávající se ve sklepení

S příchodem letošního léta má za sebou Studio Hrdinů první divadelní sezónu. A za pouhý rok dokázalo, že je scénou, která si určitě zaslouží nemalou pozornost. Umělecký soubor ve složení režisérů, dramaturgů a výtvarníků Kamily Polívkové, Kathariny Schmitt, Jana Horáka a Michala Pěchoučky si klade za cíl vytvořit dramaturgii syntetizující nejrůznější časové, žánrové i tematické formy a současně se snaží vytvořit jedinečný divadelní jazyk. Mimo to se do budoucna také nebude bránit spolupráci se současnými českými i zahraničními  divadelníky s osobitým rukopisem a tendencí k současnému divadlu. Což zní, na české divadelní scéně, velmi nadějně.

Sorokin jako vizionář

Svým způsobem tak Studio Hrdinů v mnohém navazuje na dramaturgii Pražského komorního divadla o jehož překvapivém, hrdém a ne zrovna s nadšením vítaném odchodu z prostor Divadla Komedie toho bylo napsáno víc než dost. Jenže na „prakomdiv“ nejde tak úplně zapomenout. Také kvůli tomu, že ve scénografce Kamile Polívkové, objevilo a podpořilo její režijní talent, který prokázala mimo jiné v inscenaci  Den opričníka s Karlem Dobrým v ústřední roli.

Román Den opričníka, ruského konceptualisty Vladimíra Sorokina, je nepříliš optimistickou vizí budoucnosti – píše se rok 2027 a opět carské Rusko je obehnané zdí, bez možnosti vstupu dovnitř nebo ven. O zachování “pořádku” a prosazení absolutní Gosudarovy moci se starají opričníci, podobně jako tomu bylo v 16. století za vlády cara Ivana Hrozného. Stejně jako oni mohou beztrestně vyslýchat, mučit a popravovat ty, kdo potenciálně představují pro matičku Rus hrozbu. A tak řádí jako pominutí.

Polívková v trojroli

Citlivý a důsledný minimalismus Kamily Polívkové se projevil nejen v režii, akcentováním autonomního hereckého projevu, ale také v jí vlastní výpravě. Skvěle využívá už tak dost nehostinného a strohého prostoru foyeru v podzemí Veletržního paláce a mezi dva pevné body – hranaté sloupy staví vodou napuštěnou vanu na nožkách a ocelový servírovací stolek s nemnoha rekvizitami (například flaškou vodky, která nesmí chybět, pakliže se na jevišti ocitáme v Rusku), což prostor nečiní o nic vřelejším. Korunou a ústředním bodem je pak tesáky cenící psí hlava zavěšená na stěnu proti publiku. Odkazuje na opričníky jako na psy, kteří mají za úkol lovit a dávit carovu škodnou.

Samotná dramatizace zachovává všechny hlavní situace románu a staví je za sebe sice chronologicky, ale téměř bez kontextu. Divák je tak vlastně němým pozorovatelem klipovité mozaiky, která v ideálním případě poskládá komplexní osobnost opričníka Andreje Daniloviče Pařeza, se všemi jeho zrůdnými a chvílemi dokonce i lidskými vlastnostmi. Co je Pařez zač, je však jasné už zhruba v polovině představení a původně překvapujícím, až šokujícím situacím se tak v polovině druhé citelně obrousí hrany. Jako by z inscenace vypadlo, co chce vlastně sdělovat nebo to, ke škodě, minimálně nevyznělo.

Dobrý mezi psem a zvířetem

Jenomže ono je to do důsledku všechno trochu druhořadé, ve srovnání s tím, kvůli čemu je skoro nezbytné nenechat si Den opričníka ve Studiu Hrdinů ujít. A tím není nic jiného, než herecký výkon Karla Dobrého. Pominu-li moji soukromou domněnku, že současná česká divadla zřejmě nedisponují charismatičtějším hercem (a se šílenějším výrazem), způsob jakým staví figuru opričníka z nahého, kocovinou schváceného a v podstatě bezbranného člověka až k vlastní mocí se opájející zrůdě, je prostě fascinující. Karel Dobrý není jen opričníkem, chvílemi je také Andrejem, křehkým homosexuálem, fanatickým obdivovatelem Gosudara, primabalerínou, carskou Rusí, dirigentem – zkrátka každým jedinečným mikroskopickým dílkem skládačky utvářející charakter (byť ne zcela hrdinný).

Divákům se tak dostane zhruba hodinu a čtvrt trvajícího absolutního hereckého nasazení s mnoha rovinami, od tichých a minimalistických, přes pantomimu a téměř tanečně-pohybové vyjádření, až po vyloženě zběsilé situace plné řevu a akce. S přihlédnutím k faktu, že jde o monodrama podpořené jen pár bezejmennými, účelovými postavami, které si opričník vytahuje přímo z hlediště (čímž dává poměrně nenásilně vyniknout tíživému pocitu, že příště to můžete být třeba vy, jakožto občan carského Ruska), patří herectví Karla Dobrého momentálně k tomu nejlepšímu, co vám české divadelní scény mohou nabídnout.

Kamila Polívková si s sebou do Studia Hrdinů přinesla z Divadla Komedie inscenaci textu Sam, dramatičky Kathariny Schmitt a když pak, už ve Studiu Hrdinů, v únoru uvedla dramatizaci Sorokinova Dne opričníka, ukázalo se, že obě inscenace mají nemálo společného. Předně – Sam i Den opričníka jsou v podstatě monodramata obsazená skvělými herci. Přímo tak svádí k minimalistické režii postavené hlavně na výkonech Karla Rodena (Sam) a Karla Dobrého (Den opričníka). Společná jim je také čistá, účelová scéna a tíživost tématu. Ještě jednu takovou inscenaci a bude se dát bez nadsázky mluvit o osobitém režijním rukopise.

Galerie

Brigita Zemen vystudovada divadelni teorii a kritiku na pražské DAMU. Po zkušenostech s tvorbou televizních seriálů se vrátila zpět k divadlu, aby se začala živit jako divadelní kritička a copywriterka. Mimo jiné se také intenzivně věnuje péči o lidské mládě. Miluje vše britské a irské a z duše fandí současnému divadlu.

Mohlo by vás zajímat

2. 6. 2023
Divadlo F. X. Šaldy se vydává na Cestu po Liberci
25. 5. 2023
Divadlo Na zábradlí uvede 16. června poslední novinku své jubilejní 65. sezóny. V české premiéře představí adaptaci románu Lva Nikolajeviče Tolstého Vzkříšení
24. 5. 2023
DEKKADANCERS vstoupí do nové divadelní sezóny spoluprací s významným choreografem Arthurem Pitou. Uvedou Tramvaj do stanice Touha
24. 5. 2023
Na závěr sezóny nastuduje Divadlo Petra Bezruče francouzský text Otec Floriana Zellera