V činohře Divadla J. K. Tyla máme několik dnů před premiérou inscenace hry Milana Kundery Jakub a jeho pán. Tento světoznámý český romanopisec a dramatik počátkem 70. let napsal tuto hořkou komedii jako poctu své největší rozkoši: rozkoši z vyprávění.
Kunderovu hru proslavilo hned její první uvedení v roce 1975 v ústeckém Činoherním studiu s Karlem Heřmánkem a Jiřím Bartoškou. Ve stejném obsazení se pak dvakrát objevila – roce 1993 a 2005 – na jevišti pražského Divadla Bez zábradlí. Do své derniéry v roce 2014 se s přestávkami hrála necelých 40 let. Od 13. prosince 2026 mohou diváci vidět tuto hereckou komedii o kráse vyprávění a krutosti pravdy v plzeňském Velkém divadle s Martinem Stránským a Jaroslavem Matějkou v hlavních rolích.
Klára Špičková: Nevěřila jsem, jak těžká pro mne bude Kunderova hra ve své jednoduchosti. Za nic se v ní neschováte. Řeknu to obligátně, ale samozřejmostí to není: opravdu musíte mít herce, které baví zkoušet a nementorují jen naučené. A jejichž fyzická i mentální přítomnost je na jevišti přímo hmatatelná. Jako v kabaretu. Došlo mi to už před zkoušením, proč Kundera preferoval nejvíc představení, která tvořili „chudí studenti“ bez inscenačních rozpočtů, bez zlatých portálů a výtvarných ambicí. Naštěstí máme v souboru herce, kteří vnímají nebezpečnou automatičnost replik a pak se k té bezobsažnosti okamžitě kreativním způsobem postaví. Třeba Jarda Matějka. Vzpomínám na situaci, kdy ho na ulici oslovil opilý muž a chtěl zapříst konverzaci. Jarda z ní stvořil představení. Je vynikající, že zkouší ve dvojici s Martinem Stránským, který je diváky v Plzni považovaný za velkého charakterního herce a za hvězdu. Příběh, který vzniká, pak totiž nevypráví jen o cestě „věčně kecajícího sluhy a věčně nespokojeného pána“, dvojice, která prochází evropskými dějinami. Známe to od více autorů, nejen ze Švejka, ale vypovídá o jedinečnosti komunikace na jevišti (a s hledištěm) vůbec.
Poznámky režiséra Adamova Doležala k zápiskům Milana Kundery
„Když tíživá ruská iracionalita dopadla na mou zemi, pocítil jsem instinktivní potřebu nadýchat se zhluboka ducha západního Novověku. A zdálo se mi, že není koncentrován nikde s takovou hutností jako v tom karnevalu inteligence, humoru a fantazie, jímž je Jakub fatalista.“
Proč cítíme tu samou potřebu po svobodě a nezkrotné fantazii zrovna dnes? Kde se bere ta touha si hrát? Neopakuje se historie? Samé otázky…
„Diderotův román je výbuch drzé svobody bez autocenzury, exploze erotiky bez sentimentálního alibi.“
Žít s dobrými příběhy, přáteli, jídlem, pitím a milováním — ale neopakují se všechny příběhy, jídlo, pití i milování pořád dokola? A pokud se ten, kdo nás napsal, opakuje, nedělá si z nás tak trochu blázny? Co když nejsme dobře napsáni? Neopakuje si historie? Samé otázky…
„Dominantní postup všech jednotlivých příběhů je dialog (jeho virtuozita nemá obdoby). Ale vypravěči vyprávějí ty dialogy sami ‚dialogujíce‘ (dialogy jsou rámovány do dalších dialogů), takže celek románu je jen jedna nesmírná hlasitá konverzace.“
Vyprávím ergo sum! Záleží na tom, jestli mě někdo poslouchá a kde vyprávím? Jsme všichni vhozeni na prázdné jeviště opatřeni imperativem – žij a vyprávěj!? Je naše vyprávění opravdu odrazem skutečnosti? Pozná to někdo? Kdo posuzuje, jestli je básník dobrý? A nejsou všechny příběhy o jednom a tom samém? Neopakuje se historie? Samé otázky…
„V celých dějinách světového románu představuje Jakub fatalista nejradikálnější odmítnutí realistické iluze a estetiky takzvaného psychologického románu.“
Jsou svoboda a fantazie bezbřehé? Je možné, že na všechno ostatní čeká maják u pobřeží? A na něm spousta židlí? Znamená vpřed vlastně dokola? Není to vlastně smutné? Neopakuje se historie? Pořád samé otázky.
Poznámky herců
Jarda Matějka (Jakub): Měl jsem možnost se s Kunderou setkat v Paříži, kde jsme kdysi hráli, ještě s Městským divadlem Brno Jakuba a jeho pána. Kundera nás navštívil po představení. Proti nám stál milý, usměvavý pán, který byl nadšen z představení a na mě působil jako člověk, který je především nadšený ze života. To se mi na něm nejvíc líbilo.
Martin Stránský (Pán): Já mám Kunderu rád. Ale přiznávám, že moje osobní zkušenost je spíš s jeho knížkama. Navíc věřím na mužský přátelství. Nemít správnýho kamaráda na život a na smrt, to by byl hrozně smutný život. Výzva je to ale určitě v tom, jak ten nádherný text udělat tak, aby to nebyla nuda, protože ty úžasný filozofický myšlenky, kterejma je ta hra prošpikovaná, jsou fakt skvělý. A byla by hrozná škoda, kdyby to diváky nakonec nebavilo.
Jarda Matějka: Pro mě Jakuba definuje jedna replika: „Tam nahoře je vše napsáno.“ Nepromarni ani minutu svého života. Víc neprozradím.
(Fotohgrafie: Irena Štěrbová, Martin Dominik Košťálek)
