Sára studuje herectví na katedře alternativního a loutkového divadla. Věnuje se hře na různé hudební nástroje, které s růzností ovládá a neovládá. Chtěla by se věnovat skladbě. Líbí se jí loutky a nejvíc na celém světě příroda. Přála by si, aby nás obklopovala v budoucnu alespoň natolik jako doposud. Zajímá ji i město. Město a příroda ve vztahu. Zajímají ji akce na pomezí aktivismu a divadla, které pracují s lidmi napříč obory a s „neodborníky“. Umí jezdit na kole bez držení i do kopce, dobře plave a ráda tančí.
Jaká očekávání jsi měla od studia na DAMU? Naplnila se?
Týjo! Před přijímačkami na DAMU mi jeden pedagog z činohry řekl: „Jestli se chcete seberozvíjet, tak dělejte jógu, ne herectví.“ Takže jsem asi tehdy měla touhu po seberozvíjení. Což KALD splňuje každý den! O herectví mi nešlo, k tomu jsem se celý první rok prokousávala. Chtěla jsem se prostě nějak navrátit k tvoření, které bylo tak snadné, když jsem byla malá. Nebyla jsem schopná brát sama sebe v tomhle novém světě vážně. Až v polovině druháku se to změnilo. A i přes rozličné touhy a nálady panující u nás na katedře si k herectví buduji a chci budovat vztah. Ale to, proč dělat divadlo nebo proč žít, je u mě myslím pořád stejné. Já jsem chtěla potkat nové kamarády se kterými budu nerozlučně kamarádit až dokonce života. Koupíme si vilu, no třeba na Hanspaulce (dostaneme totiž grant) a tam budeme žít a tvořit.
Co pro tebe znamená alternativní divadlo? Jak bys svoje pojetí alternativního divadla popsala?
Já nevím, někdy mi připadá, že je veliká chyba a zbytečnost to takhle rozdělovat a přemýšlet o dvou divadlech. Nevím, co ten pojem říká. Asi se jedná o nějakou alternativu k něčemu. Ale mohla bych mluvit o KALDu! Obohatil mě! Vlastně znám jednu úplně perfektní definici! Jednou se přišel podívat na naše zkoušení inscenace „Moje děda, tvoje děda“ (která se hrála v NODu) náš pedagog. My herci jsme točili svázanými kabáty a skákali přes ně jako přes švihadlo. On se zamyslel a řekl:„Hm, hm. Takhle… švihadlo z kabátu. (pauza) Nejdřív jsem si řekl: proč? (dlouhá pauza) Ale potom jsem si řekl… Proč ne“. A my si pak řekli, že bychom takhle nějak mohli definovat alternativní divadlo. Je to jedno velké PROČ NE!
Co bys řekla, že je tvá největší přednost? (V čem si opravdu věříš?)
Před nástupem na DAMU jsem si věřila ve zpěvu, to se snažím znovuobjevit. Asi zvědavost po něčem neznámém, láska a vášeň k tomu, co mám zrovna v tu chvíli ráda. Energičnost myslím. Smysl pro srandu a spravedlnost. Snaha rychlé sebereflexe, uznávání vlastních selhání, práce s egem. To mě naučila DAMU.
Jaká role, kterou jsi doposud ztvárnila, tě nejvíce oslovila a čím? Na který projekt, na kterém ses v rámci studia podílela, nikdy nezapomeneš?
Nejpříjemnější zkoušení bylo „Kovbojové a diktátoři“, minulou zimu. Bylo to jen na klauzury, ale vzniklo to ze srandy, jen tak samo pro sebe a ze sebe během jednoho workshopu a my se rozhodli to dodělat. Bylo to matematicky docela náročné. Znáš ten polský animovaný film Tango? Ten nám jednou pouštěli na střední. Tak tím jsme se nechaly inspirovat. Byly jsme čtyři ženy a měly jsme nesmírně ženskou energii (bez všeho negativního, co to občas přináší), ve které mi bylo hrozně příjemné být.
Se spolužáky ses podílela na několika divadelních projektech pod hlavičkou uskupení agentura de.lux. Co všechno jste společně vytvořili?
No, to vytváří hlavně tým de.lux. K nám pak přijde záhadný E., řekne, ve kterých rolích bychom se mu líbili, obeznámí nás s problémem, a pak nám dá úplnou svobodu. A jsou to strašně dobré a skvělé projekty. A konkrétně to jsou tři projekty, které proběhly v opuštěných budovách po Praze. Jednou nás bylo už opravdu hodně. Byla to rozestavěná budova. Vyhmátl nás hlídač s železnou trubkou. Chtěl nás napálit a poslal nás špatným východem. Zavolal policii a my začali utíkat a přeskakovat ploty. Kolují historky, že někdo slyšel výstřel. Jiní říkají, že když nás viděli, tak to otočili. Záhadný E. nás dostal na tak krásná místa (krásná i svou konečností, protože většinou jsou do krátké doby zdemolována developerem nebo zcela znepřístupněna), že člověk prochází zážitkem jak ze starého Řecka. Kouká na divadlo a při tom sleduje tu krásu kolem, která k němu mluví.
Jsi součástí hudebního improvizačního tělesa Safari Jazz Orchestra. Na jaké nástroje hraješ?
Saxofon. Kytara. Snažím se i na klavír. Ale ufff. Skutečnou pravdou je, že v rámci našeho tělesa, umí každý z nás rozeznít jakýkoliv nástroj a vyhnat jeho tóny až k andělským zvukům. Je to něco magického!
Jedním z vašich loňských školních projektů bylo zadání: “Evaluace a výsledky“. S pomocí autorského monologu jste měli reflektovat své studium, sebe sama, herectví nebo i fungování na škole. O čem jsi tehdy mluvila a především – jak obtížné bylo něco takového napsat?
Haha. Ha. Tohle je bolestivý smích. Raději bych na to vůbec nevzpomínala. Pojďme se bavit o našem projektu Divočina, který vznikl v prvním ročníku. Tvořili jsme ho všichni ze stejných pozic. Všichni byli všechno. A já hodně fandím tomu, aby se tahle inscenace znovu hrála! Někteří pedagogové si mysleli, že to byl od nás plánovaný atentát, a byli i tací, kteří nám dávali body za to, kolik z nich přimějeme odejít. Za pedagoga byl nejvyšší počet bodů, tedy 100, zatímco za studenta pouze 50.
V DISKové inscenaci Debata pro loutky ses objevila v roli moderátorky. Čím je podle tebe toto představení zvláštní a pozoruhodné?
Líbí se mi, že loutky filtrují zlo. A zdivadelnění diskuse snad pomáhá k většímu nadhledu.
Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?
Většinou se nějak věnuji hudbě. Pak kolo a pak příroda a jóga. Často zkouším nějaký nový sport, u kterého si většinou nějak zásadně ublížím a musím s tím přestat úplně.
Máš ráda přírodu. Kde je tvé nejzamilovanější místo?
Teď jsem si zamilovala městskou přírodu. Objevila jsem spoustu skvělých míst. Líbí se mi taková, která jsou třeba na periferii i na nečekaném místě, dostat se k nim je trochu nebezpečné, proto tam nikoho „jen tak na vycházce“ nepotkáte. Líbí se mi místa v Praze, kterých si ještě nestihnul všimnout nějaký developer nebo se na nich prostě nedá a nebude stavět, jako jsou skály. V Praze je veliké množství přírody. A skal. A pak hory! A Řecko!
Máš nějaký speciální rituál před představením/premiérou? Jaký?
Teď mě napadá snad jen – když se občas stane, že v představení mluvíme, pokoušíme se rozmlouvat po vzoru velkých činoherních herců, jako byl například Vojan. O tom jsme se učili na DAMU. A hodně se objímáme a říkáme „zlomvaz“ a na to se říká „čerttěvezmi“, Toňa většinou říká jen „čerttě“, to taky jde.
Kde se vidíš v budoucnu?
Někde, kde je smích! Dobrodružství a hlavně hodný lidi. Pro mě je i to divadlo – o tom, s kým to dělám, a o tom, že každý je geniální na něco, nechci tvořit sama. V loďce na Vltavě přes všední dny a ve vysokých horách o víkendech. Jinak to nejde. A divadelně? V krátké budoucnosti bych se ráda dostala k loutkám, alespoň na čas, a k práci s hlasem. Ale uvidí se. Kam mě to zavane, tam mě to zavane. To je staré japonské přísloví. Četl to někdo? Ahoj! Sára.
