Herectví? Vlastně to celé byla náhoda

Skromnost a upřímnost, s jakou Patrik Děrgel hovoří o svých dosavadních hereckých i životních úspěších a zkušenostech, není příliš běžná a o to víc potěší. Má vytříbený a specifický smysl pro humor, který se nebojí namířit ani proti sobě. Jeho domácí scénou je Švandovo divadlo v Praze, kde působí již třetí sezónu, mimo to účinkuje v inscenacích společnosti Masopust nebo Hudebním divadle Karlín. To, jak výraznou hereckou osobností je, potvrzuje i získání Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2013.

Určitě jsi na to odpovídal už mnohokrát, přesto: kde se vzal nápad jít z hokejové základní školy na konzervatoř?

Vlastně to celé byla náhoda. Bylo mi sympatické, že se na přijímačkách nedělají zkoušky z cizího jazyka. Dali nám jen rozřazovací testy, díky kterým jsem se dostal do skupiny lidí, kteří na tom byli s angličtinou stejně jako já. Úplně stejně blbě. Takže čtyři roky bylo náplní výuky stálé opakování: „My name is…“ a pak šlo o to, trefit se do svých jmen. Časem nám to docela šlo. Navíc byly přijímačky dřív než u ostatních škol a já neměl vůbec představu o tom, kam bych šel. Takže jsem to jen tak šel zkusit na konzervatoř. A bylo to.

Po konzervatoři ses vydal na DAMU studovat činoherní herectví. Když jsem se dívala na soupis tvých dosavadních rolí, překvapilo mě, že tvé vystupování v Lucii není tvým prvním účinkování v muzikálu. Zároveň hraješ a zpíváš v kapele EMA, takže k hudbě máš dost blízko. Přemýšlel jsi někdy nad muzikálovým herectvím?

Rozhodně ne. Nikdy jsem nad tím ani nezauvažoval, protože jsem si říkal, že bych chtěl umět alespoň jednu věc pořádně. Muzikálový herec by, podle mě, měl umět geniálně hrát, zpívat a tančit. Na to jsem se necítil tehdy a necítím se na to ani teď.

Přesto: Hodláš v účinkování v muzikálech pokračovat?

Chtěl bych, protože mě muzikál hrozně baví. Obzvlášť ta hudba, která je jeho nedílnou součástí. Mít možnost si zazpívat s orchestrem je skvělá věc. Herecky to sice není náročné tak, jak jsem zvyklý, ale pěvecky ano a to je pro mě opravdu velká zkušenost. Když stojím vedle těch lidí, kteří jsou opravdoví zpěváci, tak to na mě zákonitě klade obrovské nároky, díky nimž se snažím zlepšovat. Dokonce od té doby, co jsem zkoušel Lucii, chodím pravidelně na zpěv. Najednou na svém hlase pracuji tak, jako nikdy předtím a mám z toho obrovskou radost.

A co tví partneři v muzikálu? Mnozí jsou více školení ve zpěvu a ty v herectví. Pozoruješ, že by se ti třeba snadněji tvořila postava?

Tohle je hodně individuální. Měl jsem možnost se potkat i s tzv. puďáky, tedy těmi, kteří postavu udělají na první dobrou, po svém a jsou s tím vlastně spokojeni. To já neumím. Na druhou stranu začne hrát hudba, oni běhají, tančí a já začnu kulhat. Takže nikdo nemá náskok před nikým. Každý dělá, co umí.

Vytváříš postavu raději podle sebe nebo podle pokynů režiséra?

Podle režiséra. Nebo si to alespoň myslím. Potkal jsem se ale i s režisérem, který mi toho moc neřekl. Žádné: Já bych potřeboval to a to. Z toho jsem byl najednou bezradný a bezmocný. Vím o sobě, že nejsem schopný si sám přesně vymyslet, jak budu postavu hrát. Ani nevím, jestli to někdy budu umět nebo jestli bych se na to měl vůbec soustředit. Pro mě je důležité, jestli vím, „o čem to je“. Když se začne zkoušet, tak sice mám nějakou představu, když ale není korigovaná režisérem, tak mě nedovede k cíli, s kterým bych byl výsledně spokojený a mohl si za ním stát. Jsem velmi závislý na režisérovi.

Spolupracoval jsi s více než patnácti divadelními režiséry. Jistě sleduješ rozdílné přístupy ve zkoušení nových inscenací… Existuje ale také nějaký ustálený a opakovaný postup?

Už s patnácti? To bych nevěřil. Nicméně k tvé otázce, každý z nich přistupoval ke zkoušení jinak. Každý preferoval něco jiného – někdo chce déle sedět u stolu, číst text a povídat si o jeho možnostech; jiný zas chce u stolu sedět dvakrát a má raději práci v prostoru. Ten proces je individuální, tedy pokaždé úplně jiný.

Ohlédneš-li se zpět na všechna ta zkoušení, vzpomeneš si na nějaké, které bylo pro tebe i něčím nevšední?

Rozhodně se mi vybaví hned první zkoušení tady ve Švanďáku. Zkoušeli jsme s Dodem (Dodo Gombárem) Dorstova Merlina a bylo to pro mě něco neskutečného. Úplně nevím, jak bych jeho práci popsal. Dá se říct, že kreslí emoce. Po herci požaduje, aby ke své postavě přistupoval jinak. Neříká kam má kdo jít a co tam má udělat.  Spíš popíše náladu dané situace a snaží se, aby pak byla pro diváky dobře čitelná. Je takový abstraktní režisér a o to příjemnější je moment, kdy najdeme společnou notu, to už se pak spousta věcí nemusí říkat.

A co Daniel Špinar, s kterým jsi zkoušel Hamleta?

Dan pracuje úplně jinak. Je naprosto konkrétní a hodně na herce tlačí. Chce z každého vytěžit naprosté maximum. Snaží se nás zbavit jakýchkoliv předsudků a představ o tom, jak bychom měli svou postavu hrát. Všechny nánosy vizí musí pryč. Herec musí začít spontánně existovat na jevišti, co nejdříve je to možné. Teprve pak mu nechá svobodu. Stalo se mi, že jsem během zkoušky najednou zjistil, že Dan už víc než dest minut nic neřekl, což mě zákonitě vyhodilo z koncentrace, byla to přece jenom dost nevídaná věc. Dan si mého nesoustředění samozřejmě okamžitě všimnul a už zase „ryl“. Celé to zkoušení pro mě byla obrovská škola.

Nedávno jsem s ním dělala rozhovor a on mi prozradil, že občas hercům předehrává. Můžeš to potvrdit?

Můžu. Je to tak a mně to třeba vůbec nevadilo, protože předehrává sám za sebe – jako kdyby každá postava byla on. Člověk z toho snadno pochopí, o co mu jde. Samozřejmě nechtěl, abychom kopírovali to, co nám předvádí. Šlo mu o porozumění. Navíc ty chvíle, kdy začal hrát byly velmi srandovní. Horší je samozřejmě varianta, když režisér něco předehraje a je to lepší, než to, co tam celou dobu předvádím. To je pak takový malý útok na ego.

Jaké jsou vlastně ohlasy na Hamleta? Sama jsem ho viděla a jsem z něj ohromená ještě teď. Myslím, že se vám podařila skutečně mimořádná inscenace.

Musím zaklepat na dřevo. Sám mám pocit, že se to povedlo. Máme na repertoáru inscenace, které jsou pěkné, ale nesetkají se s takovým ohlasem jako Hamlet. Tady to klaplo. Jsou na něj parádní ohlasy a návštěvnost je velká, takže jsem spokojený.

Obzvlášť u Hamleta jsem si říkala, jak obrovské množství textu se musíš naučit. Máš něco, co ti při tom pomáhá? A jak se ti daří ho udržet v paměti?

Pro mě jsou nejdůležitější situace. Pokud inscenace situačně drží, tak si text pamatuju, i když jsem ho půl roku neviděl. To se ostatně hodně pozná na tzv. Oprašovačkách – zkouškách před představením. Když mi během této zkoušky text nenaskočí, nezbývá mi nic jiného, než si před představením sednout do šatny a text si hodinu opakovat. Také mi pomáhá rozdělení do logických celků, i když mnozí tvrdí, že je nepoznám… Nicméně i tak mi pomáhají. Odkud a kam úvaha vede, proč to ta postava říká, co bude následovat, a co z toho vyplývá. Ale text je asi to nejmenší. Těch zkoušek je tolik, že si to prostě zapamatuješ. Hamleta jsme četli maximálně čtyři dny a pak jsme šli hned zkoušet do prostoru. Snažil jsem se na každou prostorovou zkoušku naučit text. Četl jsem si stále dokola danou situaci a bylo to.

Jak probíhá tvoje příprava na představení?

Mám takové rituály, které mě připraví na atmosféru daného představení, abych si uvědomoval svou postavu. Asi by to tak nemělo být, ale připravuji se kus od kusu. U Hamleta je to třeba extrémní příprava. Potřebuji být v divadle minimálně dvě hodiny předem a projdu si pokaždé celou první půlku na jevišti, v dekoraci a v civilu. Technicky náročné scény si projdu s kolegy, kteří postupně přicházejí. Pak sprcha, kostým a půl hodinky před začátkem soustředění.

Jak jsi na tom s improvizací během představení? Vzpomeneš si nějaký konkrétní případ, kdy jsi musel zachraňovat situaci?

Jeden mě napadá: Když jsme měli premiéru Zatáčky, řádně ukecané grotesky, tak mému kolegovi vypadla jedna z prvních replik. Vlezli jsme na jeviště a bylo ticho. Napověděl jsem mu text tím, že jsem řekl jeho repliku a on místo toho, aby ji zopakoval, začal říkat ty moje. Slušně jsme se do toho zamotali, takže v té chvíli nezbývalo rozhodně nic jiného, než z toho vybruslit improvizací.

Improvizuješ rád?

Moc rád. Ale musí k tomu být příznivé podmínky. Pokud mám mluvit o zkouškách, tak nejsem ten typ, který by dokázal z fleku improvizovat a bavit tím okolí v jakékoliv společnosti. Jakmile znám lidi kolem sebe a cítím se bezpečně, tak mi to nedělá problém, ale jinak mám pocit, jako bych se odhaloval. Jsou inscenace, při kterých jsem vůči tomu uzavřený. Navíc, co si budeme povídat, devět z deseti pokusů o improvizaci je blbých, ale i tak se člověk těší na tu desátou, která vyjde. Přežít ale těch devět trapasů za sebou ve společnosti lidí, s kterými mi není úplně dobře, to je nepříjemné. Pokud se má zkoušet tímto způsobem, je pro mě atmosféra a zázemí to nejdůležitější.

Patriku, stíháš divadlo, seriál, kapelu i film. Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Jsou extrémní dny a méně extrémní dny. Volné dny bohužel moc nejsou. Extrémní den nastává, když točím od šesti od rána, na desátou hodinu přiběhnu do divadla na zkoušku, která končí ve dvě, abych mohl být o půl třetí zase zpět na place a točit do té doby, než zase poběžím do divadla, kde hraji ve večerním představení. Většinou jsou natáčecí dny po sobě, což pro mě znamená přijít po představení domů a učit se text, protože ráno v šest musím být připravený na další natáčení. Když se poštěstí, že se z extrémního dne stane den normální a já nemusím po zkoušce běžet točit, tak je čas na ty příjemnější věci, jako třeba jít do studia a natáčet desku s kapelou.

Vaši kapelu EMA čeká 16. dubna křest prvního alba. Jak dlouho už spolu hrajete?

Šest let. A bude to náš první koncert! Ještě nikdy jsme na veřejnosti nehráli. Dokonce konečně víme, jaký hudební styl hrajeme. Podle zvukaře je to prý folk rock, nebo rock folk? Teď úplně nevím. Náš styl je nepojmenovatelný. Takové pěkné písničky.

Kdo je jejich autorem?

Já. Píšu hlavně texty, pak vymyslím melodii, tu zazpívám Míšovi Sedláčkovi, mimochodem herci od Bezručů, a on si zaznamená tóny, které dál rozvine v akordy a přimyslí i další nástroje. Najednou koukám a z toho triviálního popěvku je písnička. Funguje mezi námi skvělá symbióza.

Zmínil jsi kolegu z Divadla Petra Bezruče. Máš vůbec čas a chuť chodit na představení do jiných divadel?

Chuť mám, a to velkou. Vždycky, když jsem měl volno, tak jsem se šel někam podívat. Během zkoušení Hamleta jsem se tomu ale začal vyhýbat. Upřednostňoval jsem klid a samotu. Teď se k tomu zase pomalu vracím. U Bezručů jsem viděl Strýčka Váňu, Jindřicha IV. na Vinohradech a zavítal jsem také do Dejvického divadla. Ale vím, že mám velké dluhy.

Jaký jsi divák, fandíš?

Stoprocentně. Já si to vždycky užívám. Nejsem žádný „špekulant“. Jen sedím a dívám se. Myslím, že jsem úplně obyčejný divák, který něco má rád a něco ne. Je pravda, že v některých případech jsem hodně kritický, protože mám pocit, že by měly ustát parametry kritiky. Konkrétně můžu jmenovat třeba Národní divadlo. Když se tam jdu na něco podívat, tak vím, že budu kritičtější. Přece jenom jsem odchovaný v Ostravě a něco to ve mně zanechalo… Pamatuji si, jak jsem se poprvé přijel do Národního divadla podívat na Dobře placenou procházku. Seděl jsem na té nejvyšší galerii a byl jsem šťastný. Pan Suchý při děkovačce zvedl ruce a nad ním byl nápis: Národ sobě. Tehdy jsem se rozplakal. Seděl jsem tam a byl jsem hrdý na to, že jsem Čech. Byl jsem rád, že máme takovou kulturu, a že existuje takovýto stánek. Byl to pro mě velmi emotivní zážitek a možná proto kladu na tu instituci vyšší nároky. Chápu, jak je obrovská, a že její provoz s sebou nese řadu problémů, ale měli by se snažit být vizitkou národa… I když tam ale vidím nějaký „punk“, jako je třeba Drábkovo Jedenácté přikázání, tak jsem rád, že vidím cosi živého, provokativního a progresivního. Takové inscenace nabourávají zaběhnuté konvence a to se mi děsně líbí.

Tohle sama oceňuji třeba na Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Jejich dramaturgie je osobitá, provokativní a nejenom na severu Čech zcela ojedinělá. To, co se s touto scénou v současnosti děje, není zrovna nejlepší vizitkou české kultury…

Přesně tak. Ať už se to někomu líbí nebo ne, lidem kolem Činoheráku se podařilo vyprofilovat divadlo v oblasti, která není kulturně zrovna příznivá. Je to tam pochmurné a úzkostné i na mě, a to jsem vyrostl v Ostravě. Takových divadel není moc ani v Praze, kde je daleko větší divácký potenciál a prostředky. Kolik je v Praze divadel? A kolik z nich je natolik osobitých jako ČS? Ta situace mě zaráží a doufám, že celá kauza dopadne dobře, protože by to byla věčná škoda přijít o takové divadlo.

Jak jsi na tom s kritikou, čteš ji?

Jasně, že čtu. Nedokázal bych ji od divadla odstřihnout. Prostě to k sobě patří.

A uznáváš názor nějakého kritika?

Baví mě číst kritiky a především pak sloupky paní Machalické. Ať si o ní myslím, co chci. Kolikrát mě ale dokáže vytočit do nejvyšších obrátek. Myslím si, že je ve svých hodnoceních občas až příliš osobní. Její názory mě baví a provokují zároveň.

Sleduje rodina tvou práci? Existuje album vystřižených recenzí a rozhovorů s Patrikem Děrgelem?

Rodiče nemají s divadlem nic společného. Když jsem se dozvěděl, že jsem nominovaný na cenu Alfréda Radoka, tak jsem okamžitě zavolal mamince, abych se jí pochlubil. Říkám jí: Maminko, jsem nominovaný na cenu Alfréda Radoka. A maminka na to: Fakt? Pěkné. A co budeš mít k obědu? A hotovo. Řekl jsem jí, že si jdu koupit čínu a ona mi řekla, že mi musí poslat recepty, abych si v té Praze mohl něco dobrého uvařit. Konec. Vrátilo mě to zpátky na zem, což je vlastně fajn. Užil jsem si svých „pět vteřin slávy“. Pro mě je to ocenění vlastně takovým potvrzením, že cesta, kterou se snažím jít má smysl a nevede úplně blbě.

Máš za sebou osmadvacet rolí, a to nepočítám klauzury na DAMU a na konzervatoři. Máš pocit, že by v tobě všechny ty postavy něco zanechaly?

Ano, ale spíš podvědomě. Určitě ve mně zůstávají. Nejsilněji to pociťuji u Hamleta. Během zkoušení jsem se začal chovat úplně jinak. Začal jsem rozsekávat problémy v osobním životě. Hamlet totiž pořád jen mluví, ale vlastně nekoná a to mě hrozně štvalo. Nechtěl jsem být jako on. Takže abych se vůči němu vymezil a začal jsem jednat. Jsem za to strašně rád, protože mluvit dokáže každý, ale dělat ty věci, to už je těžší.

Teď vás čeká premiéra Idiotů. Jak se ti zkouší s režisérkou Annou Petrželkovou?

Je to zase něco úplně jiného. Ona je takový hravý „mimoň“. Nastavila mantinely až příliš daleko od sebe, s čímž jsem měl zpočátku velký problém. Nevěděl jsem, co se po mě chce. Jak bych měl vědět, jak to má jako celek vypadat? Ona je ta, která nám to má říct. Mám radši, když je výběr menší, líp se mi na danou postavu soustředí.

 Kde se teď ve zkoušení nacházíte?

Jsme stále v etapě, kdy si hrajeme. Je to dost těžké zkoušení, i díky tomu, že se jedná o adaptaci filmu. Všechny situace musíme teprve vytvořit. V dramatickém textu jsou situace dané, tady jsou spíš dokumentárně zachycené. Navíc je to Trier, u jehož filmů mám pokaždé pocit, že jsem voyer. Zároveň jakoby ty postavy vycházely z herců samotných. Musíme si tedy prožít to, co si prožili lidé ve filmu. Snažíme se vytvořit svoje příběhy, konflikty, minisituace, vztahy a zároveň zachovat linku filmu. Vyplnit prostor něčím z nás. Je to pro mě až na hranici autorského divadla.

Takže vycházíte sami ze sebe, ze svých zážitků a zkušeností?

Rozhodně. Především ze svých zkušeností. Byli jsme se podívat i v jedné psychiatrické léčebně. Samozřejmě, že je pro nás nejdůležitější dějová linka filmu, ale na jevišti se ukazuje, že to nestačí. Je to hodně těžké a chtělo by to asi dvojnásobek času na zkoušení, ale stejný pocit jsem měl i při zkoušení jiné filmové adaptace – Nebe nad Berlínem. Najednou víš, že to potřebuje něco navíc. Film má v sobě něco, co se na jeviště nedá přenést. Ta prázdná místa se musí vyplnit vkladem každého z nás. Nebo nevím čím, ale něco to prostě ještě chce.

Myslíš, že tě tvé účinkování v seriálu Ulice zviditelnilo?

Upřímně, já se o to, jestli roste nebo klesá moje popularita, nestarám. Asi to tak je, těžko říct. Pro mě bylo zásadní účinkování v Hořícím keři. To bylo takové splnění velkého snu. Když mi někdo řekne, že mě zná z Ulice, tak mě mrzí, že se spíš nepodíval na Keř. Ne kvůli mně, ale kvůli tomu, že ten film má smysl, nese poselství. Myslím, že je důležité, aby se točily takové filmy.

Setkal ses někdy s tím, že by lidé zaměňovali některou z tvých postav za tvou osobnost?

Ano, stalo a je to hodně nepříjemné. A vlastně i úsměvné. Podívám se na ty lidi a dál to neřeším, není vlastně co řešit. Taky se mi stalo, že mi paní prodavačka nechtěla prodat rohlíky, protože jsem zrovna v Ulici odváděl ženu od rodiny. Co na to říct? Rozhodně se tím netrápím.

Dovětek autora

Patrik nedá dopustit na rodnou Ostravu ani na svůj typicky ostravský přízvuk, který údajně rozkvete v momentě, kdy vlak zastaví na hlavním nádraží v Ostravě. Evidentně nejenom tam. Ostravština se rozléhala i po kavárně Švandova divadla, kde Patrik tráví každou volnou chvilku a kde jsem se s ním sešla, abych udělala tento rozhovor.

Autor

Magda Zicháčková
Magda Zicháčková

Magda Zicháčková je studentka pátého ročníku Katedry teorie a kritiky pražské DAMU. Psala pro časopisy Obratel a Hybris, kde byla donedávna šéfredaktorkou. Nevaří-li kávu v kavárně, kde pracuje, potkáte ji v některém z divadel (když se poštěstí, tak i mimopražských). Zajímá se o kulturní dění; výstavy a především pak divadlo jsou vždy na prvním místě.

Komentáře

Komentáře