Henrik Ibsen napsal Nepřítele lidu v roce 1882 – a přesto se zdá, že text o pravdě, odvaze a tlaku veřejného mínění mohl vzniknout včera. Anebo lépe řečeno: jedinec proti společnosti a společnost proti jedinci jsou těmi tématy, která rezonují stále. I proto je tato hra stálicí světových jevišť a stala se inspirací i pro řadu zahraničních filmových zpracování.
Režisér Josef Kačmarčík ve své úpravě přináší výrazný významový posun, který otevírá ještě další aktuální otázky. Hlavní postavou není muž, ale žena – doktorka Stockmannová, která se po letech vrací s manželem a dětmi do rodného města. Spolu s bratrem Petrem otevírá nově vybudované městské lázně, jenže do slavnostní chvíle přichází zpráva, že voda v lázních je kontaminovaná. Zdroj prosperity a hrdosti města je náhle v ohrožení. Jak zareagují média, reprezentovaná redaktorem Lidového posla? A co způsobí zveřejnění zprávy na sociálních sítích, o které se postará její dcera Petra?
Co vás vedlo k myšlence, že Dr. Stockmann(ová) bude žena?
Josef Kačmarčík: „Zajímalo mě, jak tento posun bude divák vnímat. Jak se promění pohled na autoritu, pokud na této pozici stojí žena – a jestli jsme my, muži, schopni takovou autoritu skutečně přijmout. Ibsen navíc do hry vkládá silnou rovinu rodinných vztahů, což celé téma ještě prohlubuje. Připadá mi, že v tomhle ohledu rovnost pořád neexistuje, a proto jsem cítil potřebu téma otevřít.
Inscenace přenáší Ibsenův příběh do současnosti, kde veřejné mínění už nevytvářejí klasická média.
„Žijeme v době, které se říká post faktická – a pro mě je zásadní otázka, jestli se vůbec dokážeme na něčem shodnout. A jestli jsme ochotni něco skutečně řešit, i když to znamená vystoupit z vlastního pohodlí. Mám pocit, že čím větší komfort máme, tím méně jsme ochotni se ho vzdát – i kdyby šlo o věci, které nás existenčně ohrožují. Katastrofu máme před očima, ale dokud ji opravdu nepocítíme, děláme, že se nás netýká.
V inscenaci se dotýkáte i vlivu médií a sociálních sítí.
„ Ano. Pozice odborníků je dnes strašně oslabená. Přestáváme věřit autoritám, každý má názor na všechno – a často bez znalostí. Každý si může říkat, co chce, a pod rouškou anonymity to šířit dál. Nikdy v historii nebylo tak snadné beztrestně rozšiřovat polopravdy a bludy. Ten mediální svět, ve kterém se pohybujeme, je fascinující i nebezpečný zároveň – a právě to Ibsenův příběh znovu velmi přesně pojmenovává.“
Jak vy vnímáte posun své role „ nepřítele lidu“ do ženské podoby?
Kateřina Březinová: „Pro mě osobně asi není tak důležité téma ženské emancipace. Sama jsem se vlastně s podceňováním setkala jen v autoservisu, ale nikdy ne mezi kolegy nebo v prostředí, kde se běžně pohybuji. Mnohem aktuálnější je pro mě téma manipulace. Dr. Stockmannová přichází s něčím, co je přeci jasné, jednoznačné a motivované dobrem. Přesto se to ve veřejném prostoru obrátí proti ní a najednou je z ní ten „nepřítel lidu“. A ten způsob, jak je možné pravdu popřít, zmuchlat jak papír a vyplivnout, za mě výrazně rezonuje s dnešní společenskou situací“.
Autor: Henrik Ibsen, režie a úprava: Josef Kačmarčík, překlad: František Fröhlich, scéna a kostýmy: Linda Holubová, dramaturgie: Barbara Tůmová
Hrají: Kateřina Březinová, Pavel Kryl, Daniel Svoboda, Natálie Dvořáková, Marek Helma a Pavel Novotný (ze záznamu).
Premiéra: 18. listopadu
