6. prosince 2021

Nezávislý loutkář Tomáš Běhal

Protože divadlo není jen činohra, řekli jsme si, že splníme svůj dluh vůči loutkovému divadlu a připravíme pro vás rozhovor s mladým a progresivním principálem občanského sdružení Toy Machine, Tomášem Běhalem. Tomáš patří mezi mladé absolventy Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU (absol. 2012). Jeho vedoucím ročníku byl docent Marek Bečka z Buchet a loutek a „buchťácká“ poetika je na inscenacích Toy Machine znát. O loutkovém řemesle, Marku Bečkovi a především o jeho vlastní práci jsem si s Tomášem Běhalem povídala před představením na festivalu Letní Letná.

Čím vás Marek Bečka nejvíc ovlivnil a jaký je jako pedagog?

Věřím na osud a pořád říkám, že kdybych ho nepotkal, nebyl bych tam, kde jsem. Když jsme s ním začínali, tak první půlrok jsme pracovali jen s novinami. Konkrétně či abstraktně jsme zpracovávali témata. Půlroku pouze s tímto materiálem. To bylo na tomto ročníku výjimečné. Loutkám a materiálu vůbec se věnovalo tolik času. Ve druháku jsme dostali zadání na jeden semestr, abychom si udělali svou vlastní loutkovou pohádku.

Od námětu po realizaci?

Samozřejmě! Dostali jsme scénografku a Marek Bečka chtěl po každém, popř. ve dvojicích či trojicích, aby si vytvořili svou vlastní pohádku a zkoušeli to někde hrát. Abychom si vyzkoušeli, jaké to je dělat koncept pohádky, domluvit se se scénografkou, zrežírovat si to. Sice nám někteří pomáhali, ale v podstatě šlo o samostatnou práci. Najednou jste zjistila, co to vlastně je dělat loutkové divadlo.

Takže vám Marek Bečka otevřel ruce či svět?

Ano, myslím si, že mi otevřel loutkový svět. Nikdo z nás nevěděl, na co se hlásíme. Šli jsme na alternativní a loutkové divadlo a já neměl ponětí, co to to alternativní divadlo je. Chtěl jsem k divadlu a tak jsem zkoušel i činoherní katedru jak na DAMU, tak i na JAMU.  A jsem rád, že mě vzali na „alternu“, kde jsou lidé otevření už u přijímaček. A Marek mi ukázal, co to loutky vlastně jsou. A mně se i líbí, že se za ně mohu tak trošku schovat. Loutka hraje za mě a já jí maximálně propůjčuju svůj hlas. Ona má tolik vyjadřovacích prostředků, že si vlastně vystačí sama.

Dal vám nějakou radu, které se držíte?

On nám dal mnoho rad, ale vzpomínám si třeba na „Co nemáš, bez toho se obejdeš.“ Ač teď tvrdí, že nic takového nikdy neřekl.

Spolupracujete s Markem Bečkou i nadále?

Ano, hrajeme spolu každý rok v září v Kinského zahradě a občas jim vypomůžu, když jim někdo z herců termínově vypadne. Nebo jsem jim namluvil něco do představení. Velmi rád jim pomůžu, protože mi přijde, že to, co Buchty a loutky dělají je hodně dobré, byť se samozřejmě občas něco nepovede. Ale pořád se mám od nich co učit.

Myslíte si, že vám škola v rámci výuky nabídla vše, co jste potřeboval nebo vám v ní něco chybělo či chybí?

Mám pocit, že se nedává dostatečný prostor loutkám jako takovým. A na to, že je to nejstarší loutková škola, tak jí úplně pohltilo její „dítě“ alternativní divadlo. Studují se obory a disciplíny vztahující se k alternativě. A já si myslím, že formy loutkového divadla, ať už jsou to tradiční marionety nebo nové materiály, by měly dostat minimálně stejný prostor. Studovat řemeslo, které je základem loutkového divadla.

Na katedře alternativního a loutkového divadla se řemeslo neučí?

Učí se hodina animace cca jednou týdně. Tedy 90 minut. Potom, co jsem začal pracovat sám, tak jsem si musel na spoustu věcí i přijít sám. Třeba na marionety. Na škole jsme je tolik nedělali. Dostal jsem marionetu a monolog Lakomce a bylo mi řečeno, ať se to do příště připravím sám a zhruba dvě vyučovací hodiny jsme měli marionety. A to je přeci málo na loutkářskou školu, nemyslíte? Ale pozor, samozřejmě si myslím, že loutkoherci by měli umět i „hrát“, o tom žádná, měli bychom zvládat všechny disciplíny jako činoherci, ale důležité je přeci i to řemeslo. Nemůžu ovládat loutku „napůl“. 

V rámci vysokoškolského studia jste měl možnost stáže na Hochschule für Schauspielkunst Ernsta Busche v Berlíně. V čem (a jestli vůbec) byla výuka jiná než na vaší alma mater a co vám stáž profesně dala?

Na této škole jsou obory striktně oddělené. Činoherní obor byl i v jiné budově než loutkářský. A uchazeči o loutkové divadlo věděli, že budou dělat loutky. To se mi moc líbilo. Nabízí hodiny improvizace s loutkou, materiálové základy, učili se malovat, aby si mohli loutku navrhnout a sami vyrobit. Tím vším je přiváděli k samostatnosti. Ale zároveň měli i „činoherní“ hodiny jako zpěv a tanec.

Co vás vedlo k působení na volné noze? Klasické angažmá vás nelákalo?

Po mé berlínské stáži jsem si uvědomil, že do angažmá nechci. Že mě baví, když si mě zvou a jsem vlastně pracovně svobodný. Hodně mi pomohl vlastně Marek Bečka, který nás učil samostatnosti a mně to tak vyhovuje.

Kdo všechno tvoří občanského sdružení Toy Machine?

V současné době v Toy Machine působí především loutkoherec a scénograf Pavel Heřmann, loutkoherec a hudebník Tomáš Podrazil a já. Ale zakládala ho se mnou ještě Mariánka Večeríková a spolupracuje s námi Dorka Bouzková z Loutek bez hranic.

Jaký typ loutek používáte nejčastěji?

Hodně používáme manekýny. To jsou jakékoliv loutky, které nejsou voděné z vrchu ani ze spodu, ale které chytnete a mají volné ručičky. V Toy Machine máme i klasické marionety a to v inscenaci Rytíři. Ale vystačíme si i s pytlem na odpadky, ze kterého uděláme kapku vody (v inscenaci Pra pra pra –pozn. aut.).

A jaké používáte materiály?

Všechno možné. Teď například při tvorbě pohádky Staré pověsti české jsou loutky z kusů kořenů, samorostů, kterými se necháme inspirovat. Máme už však určité představy vztažené ke konkrétním loutkám. A líbí se mi na tom, že jde o recyklaci materiálů. Dříve jsme měli nějaké granty na představení od Nadace život umělce, ale už o žádné nežádáme, vše si financujeme sami. Což ale neznamená, že se v budoucnu nebudeme třeba o nějaké granty pokoušet.

Dá se to – být finančně soběstační?

Dá. Loutky vyrábí moje pravá ruka Pavel Heřmann a díky tomu, že používáme materiály, jaké používáme, je ta částka „pakatel“. Na výrobu ale Pavel není sám, pomáhám mu a tím také získávám jiný vztah k dané loutce, než kdyby byla vytvořena ve scénografově dílně a on vám pak přinesl loutku na zkoušku. A materiál nic nestojí, buď jej nacházíme při procházce se psem, nebo nám lidé nosí různé plyšáky, loutky a podobně. Papír je skoro zadarmo a kartonu u popelnic hromady. A toho opravdu nového, co musím koupit, je minimum.

Kde berete dramaturgické nápady a jakou máte případně vytyčenou dramaturgii?

Neřekl bych, že máme nějakou dramaturgickou linii. Tak, jak mě ovlivnil Marek Bečka materiálově, ovlivnil mě „rozumově“ můj berlínský pedagog Hardmuth Lorenz. Ne, že nejdříve máme objekt (loutku) a pro ni hledáme námět. Naopak. Prvotní má být nápad, pak až, co by tam mělo být za loutky. Myslím si, že je dobré, když loutka umí něčím překvapit. Mé dramaturgické nápady vycházejí vždy z nějakého přetlaku. Ať už pozitivního nebo negativního. Základem je mít nápad. Ale znáte to, věc se musí stokrát obrátit, až z toho vyleze konečná verze.

Toy Machine nabízí nejen inscenace, ale i výtvarné a kreativní workshopy. Jak na ně děti (kterým jsou určeny primárně) reagují?

Děti to baví a jsou nadšené. Přijde mi, že to je velmi dobrý bonus k představení. Protože vždycky dětem po představení ukazujeme loutky, mohou si s nimi hrát a zároveň si je i hned mohou vyrobit. Děti hrozně baví něco tvořit a zároveň to rozvíjí jejich motoriku, kreativitu a fantazii. Další plus je, že v dnešní uspěchané době vytvářejí něco dohromady s rodiči. Také přicházejí na jednoduché principy fungování loutkového divadla. Ať už stínového nebo objektového a mohou rodičům samy něco zahrát.

Takže dětská imaginace není v útlumu, jak se neustále píše?

Já si myslím, že není. Pořád  to v nich je, akorát se jim musí ty dveře otevřít. Stejně tak jim je otevřít i během představení. Nedoříkávat věci, nedetailizovat, nechat pracovat fantazii. To samé ale platí i o loutkách.

Pro jak staré děti jsou dílny určeny?

To je individuální. Od tří let, kdy jim ještě hodně pomáhají rodiče, po dvanáctileté, třináctileté děti.

Toy Machine není jediná vaše aktivita. Co děláte ještě dál?

Např. spolupracuji s Národní kulturní památkou Vyšehrad, pro kterou dělám Misi Vyšehrad, která je na bázi storytellingu o historii Vyšehradu a při závěrečné reflexi zjišťuji, že touto zábavnou formou se naučí efektivněji a dlouhodoběji než znuděným sezením v lavicích. Nebo děláme živě ilustrované pohádky.

Co jsou živě ilustrované pohádky?

Jde o pohádky, které se vypráví, vytváří a ilustrují přímo před zraky diváků. Spolupracujeme na nich s občanským sdružením Tolerdance. Výtvarnice Pavla Šnajdarová je kreslí a já je vyprávím a hraji. Před představením se spolu předběžně domluvíme na tématu či bodech a pak už jen improvizujeme.

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Mohlo by vás zajímat

4. 12. 2021
Titul hry nám vybaví Peškova roztančeného hochštaplírku, fikaného petrohradského hejska, jenž jako klikatý blesk prolétl líným hejtmanským salónem a napálí tupé náčelnictvo tak drze, že jeho oběti budily až kapku lítosti. Nový překladatel Gogolovy hry, Zdeněk Mahler, režisér Jan Kačer a soubor Činoherního klubu spojili nyní všechny své síly k tomu, aby tuto představu rozbili. Což se jim povedlo.
2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session
29. 11. 2021
Studenti Divadelní fakulty JAMU se vydali za Hamletem současnosti