Petr Kult je rodák z Hradce Králové s velkým smyslem pro humor, student posledního ročníku herectví na Katedře činoherního divadla DAMU a člen souboru Distheatranz. V divadle by v budoucnu nejen rád hrál, ale chtěl by psát i hry pro svůj soubor. Je spoluautorem scénáře k filmu Narušitel, který byl v českých kinech uveden v roce 2019 a zabýval se životy československých letců v období socialismu. V současné době můžete Petra vidět v divadle DISK třeba jako Billy Bibbita v Přeletu nad kukaččím hnízdem.
Jaká očekávání jsi měl od studia na DAMU? Naplnila se?
Už tehdy jsem razil cestu mnoho neočekávat. Pokud jsem měl nějaká očekávání, tak od sebe, a to, že na škole neztratím sám sebe. Jestli se to povedlo? Někdy více, někdy méně, je to takovej proces. Někdy člověk neví, kdo vlastně je.
Jak reagovalo tvé okolí, když tě přijali na herectví?
Dostal jsem se do takové bubliny a falešné iluze regionální slávy, která trvala ještě několik měsíců. Všichni byli nadšení, jen ti střízlivější věděli, že to ještě nic neznamená. Je to ale matoucí: kdo se dostane na naši školu, je ve svém okolí oslavovaný, zatímco člověk, co se dostane na lékařskou fakultu nebo práva, a projde stejně náročnými přijímacími zkouškami, možná i těžšími, rozhodně tak “uctívaný” není. Herectví je stále spojeno s nějakou prapodivnou úctou k lidem, co dělají svoji práci.
Jaká role, kterou jsi doposud ztvárnil, tě nejvíce oslovila a čím?
Mám rád kombinaci vážnosti a až stylizované herecké komiky. To splňoval Merkucio, Zvonek Burke a třeba Billy Bibbit v Přeletu nad kukaččím hnízdem. A v novince Digitální podzemí, kterou jsme začali nedávno zkoušet, bezpochyby Honzík, přestože je to úplně jiný typ postav, než jsem doposud dělal. Baví mě být vtipný, všechno je sranda, a pak najednou bum a ta postava je na dně.
Přelet nad kukaččím hnízdem je jednou z absolventských inscenací, kterými se váš herecký ročník představuje v divadle DISK. Co pro tebe bylo při zkoušení role Billyho Bibbita, pacienta psychiatrického ústavu, nejzáludnější?
Mimoslovní jednání – jsme všichni celou dobu na jevišti, a když už moje postava používá slova, tak jsem musel najít přesvědčivou techniku koktání. A obecně bych řekl, že jsou pro mě náročné expresivní výjevy depresivních stavů, hysterie a zoufalství. Na tom musím zapracovat. Někdy mám tendenci být v tomto směru vnějškový.
V DISKu ses představil už v minulé sezóně. Účinkoval jsi s předešlým absolventským ročníkem v inscenaci Višňový sad i Poprask na laguně aneb když vypuknou sváry. Jaké bylo spolupracovat s jiným ročníkem?
Jsem snad nejdýl v Disku, kdo kdy byl! Byli moc fajn, jiní než náš ročník, ale tahle zkušenost mě naučila pracovat jako v angažmá. Zkusil jsem si pravidelně po delší dobu hrát, což teď kvůli Covidu nejde, a taky jsem byl prostě obsazen. Byla to klasická divadelní práce, rozdílná od té souborové, kde člověk má šanci mluvit do obsazení, protože to zkrátka sám tvoří. Díky tomu jsem zjistil, že mi nevyhovuje přijít k hotové režijní práci a tvořit “jen” dílek herce, který něco hraje. Angažmá mi v tomhle nevyhovuje, a proto hledám vlastní způsoby divadelní realizace. Lidská i profesní zkušenost u některých starších spolužáků z nich byla obrovská, a našel jsem mezi nimi i opravdové přátele a talentované spolupracovníky, se kterými se nestydíme vzájemně si radit.
Kde se vidíš v budoucnu? Vyhovovalo by ti angažmá nebo volná noha? Máš nějaké herecké sny?
Rád bych se napůl posouval činoherně pod vedením nějakého režiséra, a napůl, a možná víc než půl, bych chtěl mít vlastní soubor, psát vlastní hry, vědět, proč to celé dělám se “svými” lidmi. Jestli má něco smysl, tak soustavná tvůrčí práce v uzavřeném kolektivu. Efektivita je pak obrovská, a vývoj vzhůru může být dost strmý.
Máš nějaký speciální rituál před představením? Pokud ano, jaký?
To záleží podle postavy. Billy Bibbit půl hodiny před představením chodí po chodbě a čte zprávy AS DAMU a pročítá zápisy z habilitačních řízení. Zvonek Burke si na festivalu v Hradci Králové půl hodiny před začátkem povídal na štaflích s Tichým (Samuel Toman), aby se naladili. S hlídačem (Filip Jáša) jsme se před Procesem na sebe ladili energeticky, abychom fungovali dobře jako dvojice.
V čem si opravdu věříš?
Věřím si v humoru, ale je to zrádná svině. Když to rozšířím, daří se mi kombinovat komiku s vážností, tragikomiku. Ono jedno bez druhého je nuda. Ale bohužel často mám tendence ke karikování. Na tom musím zapracovat, a asi na tom budu muset pracovat nadosmrti.
Scenáristicky ses podílel na filmu Narušitel, máš tedy zkušenosti i z “druhé strany” placu. Co pro tebe u přípravy Narušitele byla největší výzva?
Vydržet ten nápor. Pak to zasahovalo do školy, takže jsem se od tvůrčího procesu trochu vzdálil. Lidsky to byla taky solidní škola. Nebyl jsem jen u příprav, ale i u samotného natáčení. Přípravy zas tak náročné nebyly. Ačkoliv vím, že technicky to stálo hodně zařizování, zejména najít vraky letadla, staré vozy, vyznat se v tom historicky. Dějově šlo o příběh založený na skutečných událostech z dob socialismu, kdy letečtí stíhači, členové armády, často skvělí letci, měli za svoji náplň práce hlídat vzdušný prostor – aby se sem nedostal nikdo z venku, a nikdo neulítl ven. Paradoxně se hlavní hrdina o útěk pokusí, protože se nad ním stahují mračna ohledně činnosti StB v zemi. Film pracuje s láskou k létání, tématikou letectví v socialismu a s motivem přátelství právě na pozadí lidského rozporu, zda lze obhájit např. spolupráci s tajnou policií.
Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?
Píšu, čtu, sedím ve vlaku, protože dojíždím do Hradce Králové, kde bydlím – trochu jsem se přejedl Prahy, tak se navracím do domoviny, kde mám snazší přístup k přírodě, a tedy duševnímu odpočinku. Trávím čas se svojí slečnou, opravuju motorku, chodím do lesa, nacházím smysl v tom, vzdělávat se i duchovně, ne jen racionálně. Mezilidská komunikace, psychologie a vše, co nás malinko přesahuje, to mě baví. Možná podle toho se jmenuju.
Prý máš zálibu v genealogii. Narazil jsi díky této zálibě na nějaké zajímavé informace o vlastní rodině?
Někdo od nás z rodiny říkal, že pocházíme ze zchudlého šlechtického rodu. Zatím jsem na to nepřišel, ačkoliv indicie mám. Dostal jsem se asi do poloviny 18. století, pak už se to všechno těžko čte. Je geniální, že většina materiálů je dnes digitalizovaných – máte tak přehled o všem. Hrabu se v křestních listech z roku 1813 z Gmündu v Horních Rakousích, zajímavé. Cáry papíru, pro mě důležité kusy dějin. O vlastní rodině jsem třeba zjistil, že můj praděda měl starší sestru, která umřela asi po dvou týdnech, a o které se nevědělo. Snad jediná žena v našem rodu. Abych to vyjasnil: v naší rodině se rodí samí muži. Žádná žena. Ženy se k nám jen přivdávají. Tahle byla první, a schytala to hned po dvou týdnech života. Zajímavostí je hodně, mohl bych o tom mluvit hodiny.
Na instagramu spolku Distheatranz, jehož jsi se spolužáky členem, o sobě píšeš, že tě baví sbírat knihy, které do smrti nepřečteš. U které knihy z tvé sbírky by tě nejvíc mrzelo, kdybys ji nestihl přečíst?
Až budu mrtvej, zůstane ze mně jen duše, která má veškerou moudrost v sobě. Ta nepotřebuje číst knihy.
Kdyby tě měli tvoji spolužáci charakterizovat pouze 3 slovy, co by podle tebe řekli?
Kulťák je Kulťák.
Martina Jindrová o Petru Kultovi:
Petr se nedá popsat pouze třemi slovy, tak se, doufám, nebudete zlobit, když spíše použiji slovní spojení. Petr je renesanční člověk, lifeguru, badatel humoru, přičemž se nebojí v něm jít až na dno a hlavně jeden z mých nejoblíbenějších lidí a má můj velký obdiv za všechno, co dělá!
