8. prosince 2021

Poučení z Národního: Všechno zlé pro něco dobré?

„Divadlo je zvláštní organismus. Je citlivý na sílu vize osobnosti v čele. Je-li ta síla, divadlo se může vypnout k netušeným výkonům. Není-li, stane se to, co je pro umělce úplně nejhorší. Ztratí sebevědomí.“ Herečka české první scény Eva Salzmannová vystihla přesně situaci svého mateřského divadla a pocity, s nimiž se s kolegy o prázdninách v Národním divadle potýkali.

Ať už se postupně vyjevovaly problémy ty nebo ony, základní pachuť z přezíravě ponižujícího jednání vládní byrokracie přetrvala: jen se potvrdilo, že ministrem kultury v České republice může být zřejmě kdo je zrovna volný a ten kdekdo si může práce umělců a lidí působících „v kultuře“ nevážit natolik, že libovolně  odvolává i schopné, řádně vybrané ředitele institucí, jež patří k „rodinnému stříbru“ a na jejichž chodu se občané prostřednictvím státu svými financemi podílejí.

Problémy se táhnou od počátku

Příběh pražského Národního divadla jak známo poznamenaly problémy od samého začátku jeho existence. Historický exkurs není zapotřebí, i v dějepise se o tom, jak se na české divadlo lidé skládali a jak potom plakali, když pracně postavený dům vyhořel ještě před otevřením a jak se muselo sbírat znovu, děti učí ve škole… Ví se o rozporech, intrikách, pletichách, zákulisních čachrech, jež stavbu „zlaté kapličky“ už tehdy provázely a jež se tolik podobají magistrátním  rejdům současným; ví se o hořkých zklamáních umělců, když jim byla odepřena účast na výzdobě…

Dnešní krize kolem Národního divadla ale také není tak čerstvá, jak by se zdálo na první pohled. Necitlivý zásah novopečeného ministra, jeho faux pas s odvoláním ředitele sotva nastoupivšího, které (nerad) musel uhasit premiér (oba v demisi), rozvířil jen vody, které se kalily už nějaký čas. Aktuální zápletka ovšem vyvolala všeobecnou diskusi nejen o personáliích (dvacet lidí na protest proti odvolání nového ředitele podalo hned výpověď), ale také o systému řízení a financování státních příspěvkových organizací, o správě divadel a kultury vůbec.

Publicistka Jana Machalická dokonce zauvažovala, jestli by nebylo jednodušší, kdyby se ND vrátilo do stavu před rokem 1929, tedy aby se odstátnilo: „Vždyť historie ukazuje, že všechny provozní problémy se datují do doby, kdy stát divadlo převzal. V době založení fungovala Jednota pro divadlo české, pak vznikl Sbor pro zřízení českého národního divadla, důležitou roli hrál i Zemský výbor. V roce 1880 vzniklo správní Družstvo ND, od roku 1900 Společnost, která volila ředitele.“ Připomněla zároveň fakt, že Zemský výbor z politických pozic ovlivňoval personální obsazení a také se postaral o to, aby v roce 1900 družstvo, které obhospodařovali Staročeši, předalo vedení divadla mladočeské Společnosti ND.

I Jan Burian, který si poté, co uspěl ve výběrovém řízení, v nedávných týdnech prožil nepříjemné peripetie: nejprve odvedl důkladnou práci na koncepci, poté si užil jednodenní ředitelování, pak odvolání a znovupotvrzení ve funkci generálního ředitele. Říká bez ohledu na svou osobní situaci, že Národní divadlo má těžkou pozici už historicky:

„Na jednu stranu má být reprezentativní vlastně oficiální scénou, a na druhou stranu by mělo zachycovat všechny trendy moderního divadla. A to je problém, který se táhne s Národním divadlem 110 let.“  Jakožto nový ředitel ví, že je nutné znovu definovat, jakou roli vlastně „v celé škále uměleckých postupů a estetických názorů “ má Národní divadlo hrát. „Přál bych si, aby bylo extraligou ve všech představeních, myslím si, že dnes je to tak částečně,“ připustil v jedné z mnoha debat, jež se kolem Národního divadla teď vedly.

Kromě jiného tyto diskuse připomněly, jak nekoncepční je ministerské „řízení“ kolosu tak ohromného, jakým Národní divadlo s mnoha budovami a historicky nabytými majetky – které ovšem patří státu – je. Rozpočet ND představuje jednu miliardu, státní dotace po fúzi se Státní operou Praha činí asi sedm set milionů korun a na mzdu čeká měsíčně kolem 1350 zaměstnanců. A když už jsme u čísel: ročně se v ND nabízí přes půl milionu vstupenek.

V tomto technicko-ekonomickém rozkladu se jaksi ztrácí to podstatné, kvůli čemu se do Národního odedávna chodí a čemu by právě toto technicko-ekonomické zázemí mělo sloužit: herci, muzikanti, režiséři, dirigenti, korepetitoři, ale i osvětlovači, kulisáci, maskéři nebo kostymérky… Nemyslí se na to, jak jsou zranitelní a jak jim různé nedomyšlené ecxperimenty jako je například nepřipravené slučování pražských operních domů, rozkládá, jak bere vítr z plachet jejich tvořivosti.

Pes zakopaný v opeře

Náhlé sloučení opery Národního divadla se Státní operou Praha, jímž se kromě jiných zásahů v posledním roce ministerstvo kultury „vyznamenalo“, bylo dozajista jedním ze spouštěčů současné krize. Zajímavou úvahu na toto téma pronesl v diskusi Lidových novin někdejší ředitel ND a nyní ředitel DILIA Jiří Srstka: „Ministerstvo se se Státní operou Praha nechtělo trápit, nevědělo, co s ní, a proto došlo ke včlenění do Národního divadla. Ovšem představa, že se zcelí dva sbory i dva orchestry a vznikne jeden obrovský operní soubor, je zcestná. Ve světě nic takového neexistuje, není to totiž provozuschopné. Existují výjimky, a to jenom v německy mluvících zemích. Ale mastodonti, kteří by provozovali repertoárově dvě opery, fakt neexistují. Tedy – potřebujeme čtyřicet operních představení za měsíc? To je asi čtyřicet pět tisíc nabídnutých sedadel za stavu, kdy Praha kulturní nabídkou doslova praská? Já si myslím, že tolik operních představení Praha neunese. Navíc fandím opeře, která se provozuje stagionovým způsobem, je to flexibilní způsob a zaručuje vysokou uměleckou kvalitu s řadou dalších výhod. Takže Jan Burian by měl nechat opery v rámci ND rozdělené a druhou operu propustit. Do toho se mu nebude chtít, to není žádná slast dělat popravčího“.

Nový ředitel bude mít nepochybně podobně nepopulárních úkolů víc. Hodně se mluví o nepřípustném způsobu odměňování v Národním divadle (ale jistě v tom není samo). O tom, že mzdové tabulky nejsou sto započítat hodiny příprav, cvičení, zkoušení, jež s sebou umělecká činnost nese. A že se tedy obcházely proti zákonu. Hodně se mluvilo o nevyjasněných kompetencích, o velikých dotacích, o neprůhlednosti hospodaření, ale rovněž o podfinancování první scény. To všechno ovšem padá na hlavy ministerských úředníků neschopných ani stanovit regule natož je pak kontrolovat a důsledně vyžadovat. A to všechno diváky sice může okrajově zajímat, není to však pro ně hlavní. Do divadla chodí kvůli zajímavému repertoáru, dobrým interpretům. Chodí se pobavit, povznést, poučit, dopřát si cosi „nad“ obyčejnou všednodenní rutinu. A jde o to, jestli jim takové očekávání první scéna může splnit.

Netřeba pochybovat o tom, že k absolutní špičce divadlu se třemi soubory – činoherním, operním a baletním včetně orchestrů – dlouhodobě leccos chybí.  Zdaleka ne každá inscenace byla strhující, byť by se umělci poctivě snažili. Mezinárodně proslulé osobnosti se do Prahy nehrnou (a Praha na ně nemá), ale za tento stav zřejmě odpovědnost nenesou jen finance, na něž se mnohdy tvůrci odvolávají. Rozhodně se však ukázala snaha  něco změnit, napravit. Na to je ovšem třeba kromě koncepce a schopných lidí také čas. A ten v posledních letech Národnímu nebyl dopřán.

S odstupem teprve dní, v nichž byla snad krize zažehnána – ředitele ministr zase potvrdil, z dvaceti výpovědí činoherců zbyly pouze dvě, protože ostatní, včetně uměleckých šéfů, se rozhodli zůstat v angažmá a kromě jiného tak pomoci novému řediteli, aby mohl prokázat svou kompetentnost a oprávněnost jeho volby.

Sezona začala, divadlo nezahyne

Činohra se bude muset obejít bez dvou výrazných osobností – Miroslava Donutila a Richarda Krajča. Ti své rozladění nad chaosem kolem Národního divadla, respektive rozladění z ministerské necitlivosti nepřekonali a na svém odchodu trvají. Oba ovšem mají dost jiných zakázek, činností a zájmů, takže se o další uplatnění nemusí bát. Krajčo se možná zaměří víc na práci se svou kapelou a Donutil míří ke svému kdysi mateřskému Divadlu Husa na provázku, kde pro něj mají slibné nabídky, a v Národním třeba později bude hostovat. I když oba patří k diváckým tahounům, divadlo bez nich poté, co dohrají svoje role (například ve Sluhovi dvou pánů či Richardu III.) určitě nezahyne. Najde jiné, divácky vděčné inscenace a kolegům, kteří se vedle Miroslava Donutila, jenž na sebe na jevišti rád strhával pozornost často až nevybíravě, aspoň výrazněji uplatní.

Činohra už ohlásila letošní dramaturgii, v plánu přibyla jedna inscenace – Ostrovského Les s Ivou Janžurovou v hlavní roli, (dle infromací o předplatném na nadcházející sezónu došlo ke změně titulu na komedii Jedenácté přikázání – pozn. red.) díky americkému grantu se bude realizovat nový projekt Roberta Wilsona, na přelomu října a listopadu bude Národní divadlo hostovat v moskevském MCHATu s Čekáním na Godota a Jelinekové Norou. Na oplátku pak MCHAT přijede do Prahy i s proslulým Olegem Tabakovem; ND by se také mělo představit na veletrhu divadla a pódiových uměn v New Yorku a má už pozvání na rok 2015 do Portugalska s novou Wilsonovou inscenací.

Také balet má o sezoně jasno, opera zatím pochopitelně vyčkává. Vstupenky na září se prodávaly se slevou, což je v této situaci pochopitelné. Nelze se divákům divit, že budou nějaký čas opatrnější – aspoň do té doby, než se přesvědčí, že první scéna funguje jak má a že divadlo kromě svých vnitřních problémů myslí především na publikum. Patrně nakonec platí výrok ministra kultury Jiřího Balvína pronesený z nouze, že „patnáct let tady neexistovala diskuse o poziciování příspěvkových organizací, a že tedy všechno zlé je k něčemu dobré“.

Marta Bystrovová – česká novinářka v oblasti kultury, která pracovala jako redaktorka, vedoucí kulturních rubrik i zástupce šéfredaktora ve Svobodném Slově, Týdnu a Lidových novinách. V těch působí dodnes, vede seminář žurnalistické tvorby na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Píše pod jménem Marta Švagrová.

Mohlo by vás zajímat

7. 12. 2021
Meda, Werich… do třetice na Letní scénu Musea Kampa vstoupí Marta. Divadelní recitál k 80. narozeninám Marty Kubišové (* 1. 11.1942).
4. 12. 2021
Titul hry nám vybaví Peškova roztančeného hochštaplírku, fikaného petrohradského hejska, jenž jako klikatý blesk prolétl líným hejtmanským salónem a napálí tupé náčelnictvo tak drze, že jeho oběti budily až kapku lítosti. Nový překladatel Gogolovy hry, Zdeněk Mahler, režisér Jan Kačer a soubor Činoherního klubu spojili nyní všechny své síly k tomu, aby tuto představu rozbili. Což se jim povedlo.
2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session