Největší výzvou pro něj zatím byla role Josefa K. v Kafkově Procesu, u které při zkoušení ztrácel přehled o hranici mezi vlastním já a samotnou postavou. V této inscenaci ho můžete vidět ve Švandově divadle. Mimo to také v letošní sezoně se spolužáky vstoupil do divadla DISK, kde ztvárňuje Dala Hardinga v Přeletu nad kukaččím hnízdem a Izáka Vengeroviče v Platonovovi. Světoběžný student posledního ročníku herectví, Samuel Toman, neschová svůj intenzivní vztah k divadlu a citlivou duši ani za místy lehce ironické odpovědi.
Jako dítě jsi strávil několik let v Estonsku a v Maďarsku, kde jsi chodil do mezinárodních škol. V Česku jsi pak dalších několik škol vystřídal. Myslíš, že se to nějak odrazilo v tvém rozhodnutí věnovat se herectví?
Je pravda, že jsem během asi deseti let vystřídal všechna možná prostředí – od vesnické základky po anglickou mezinárodní školu. Myslím si, že neustálé vytrhávání křehkých dětských kořenů a následná snaha o jejich rychlou regeneraci v naprosto rozdílných prostředích určitě musí mít vliv na vývoj člověka. A já jsem si na tenhle kolotoč rozdílných kolektivů a různorodých vztahů plných absurdních pravidel poměrně rychle zvyknul. Musel jsem se naučit rychle vplouvat do existujících konstelací, pochopit lidi a vztahy mezi nimi. Jedině tak jsem v nich mohl najít svoje vlastní místo. Pokaždé jsem asi musel hrát trochu jinou roli. Zpětně mi přijde, že jsem musel mít poněkud schizofrenní dětství. Poslední takový svět, do kterého jsem před DAMU vstoupil, byl ekosystém studentské umělecké skupiny OLDstars.
Do OLDstars jsi přišel v roce 2015. Co nejcennějšího ti tamní dlouholeté působení dalo?
Na první dobrou musím říct, že lidi. Objevil jsem velké, neuvěřitelné množství skvělých lidí. A pak samozřejmě první zkušenosti s hraním, první vzplanutí a lásku k divadlu.
Na jakou inscenaci, ve které jsi v OLDstars zatím účinkoval, nejraději vzpomínáš?
To je tak trochu Sofiina volba. První věc, co jsem v OLDstars dělal, byla autorská hra Jan a Jana od Honzy Horáka. Hra je o Janu Husovi a Johance z Arku. Hrál jsem Husa ve skupině skvělých lidí a pod vedením skvělého učitele. Honza je kouzelnej člověk. Vystudoval činohru na DAMU a postupně si našel cestu k divadlu svýho srdce – dělá ho, tak jak sám cítí. A to je víc než inspirativní. Kdyby moje první zkušenost nebyla tak silná, možná bych se v OLDstars neudržel. Nevím. A pak samozřejmě Romeo a Julie, se kterým jsme dvakrát jeli desetidenní tour. Možnost hrát open air Romea pro hromadu lidí po celý republice, přejíždět dodávkou po rozpálených srpnových okreskách a ráno se koupat v nejrůznějších vodních plochách je snem každého mladého kluka. Aspoň myslím.
Působení v OLDstars tě nakonec dovedlo až k podání přihlášky na DAMU. Jaká očekávání jsi od studia měl? Naplnila se?
Očekával jsem, že se ze mě stane celistvá osobnost. Inspirativní a kreativní jedinec a samozřejmě dechberoucí herec. Zatím jsem ale jen latentní alkoholik.
Jak reagovalo tvé okolí, když ses dostal na herectví?
Brácha mě pozval na panáka. A máma měla radost.
Jaká role, kterou jsi doposud ztvárnil, tě nejvíce oslovila a čím?
Josef K. (Proces) pro mě byl největší výzvou a z Kryštofa (Nesnesitelně dlouhá objetí), u kterého jsem z počátku měl řadu pochybností, se postupně stala láska na celý život. Zprvu jsem měl pocit, že je ta postava oproti ostatním třem, nádherně plným postavám Ivana Vyrypajeva, prostě jenom prázdná slupka. Vůbec jsem nerozuměl tomu, co říká a proč se určitým způsobem chová. Skrze tenhle počáteční odstup jsem pak během zkoušení přišel na jeho klíč. Sám nevím, jak. Potom už to byla jenom strašně příjemná funky jízda. Kryštofa hraju fakt rád.
Použil jsi při ztvárňování těch dvou postav nějak vlastní zkušenost? Zajímá tě vhled do jejich psychologie? A souvisí to nějak s tím, jak vnímáš lidi kolem sebe?
Postavy Kryštofa a Josefa K. představují ve finální podobě pravé opaky. Ačkoliv se oba snaží zorientovat ve světě, ve kterém existují, „jsou různí“. Cesta k Josefu K. byla mnohem intuitivnější, introspektivnější. Neustále jsem ze sebe na povrch vynášel další a další kýble hnusu. Kryštof sice z části vycházel z mých vlastních emocí, ale hlavně jsem z mojí generace vykradl to, co mi na nás přijde nejsměšnější. Snaha nalézt svého boha těmi nejpovrchnějšími způsoby.
V čem pro tebe byla role Josefa K. největší výzvou?
Po dvou letech kratších klauzurních celků jsem byl najednou hodinu a půl v kuse na jevišti a navíc v tak komplexním světě, jaký uvozuje ten z Procesu. Při zkoušení jsme se situacím a prožitkům nevyhýbali. Úzkostí, panikou a zmatením Josefa K. jsem si musel opakovaně pocházet i sám. V poslední fázi zkoušení jsem ve škole spal a ve spánku pak ztrácel přehled o tom, kde je hranice mezi mnou a Josefem. Navíc musím před závěrečným monologem sežrat kousek koblihy, a to se pak fakt hodně špatně mluví.
V inscenaci Digitální podzemí, která se právě připravuje v divadle DISK a byla napsána přímo pro váš ročník, hraješ postavu programátora Luďka. Co tě na této postavě nejvíc baví, nebo naopak štve?
Baví mě ta tenká hranice mezi směšností a nebezpečností. Luděk je typ kluka, kterému se jeho spolužáci deset let smějí, ale přestanou ve chvíli, kdy vlítne do školy s pětačtyřicítkou. A nemyslím eidam.
Máš nějaký speciální rituál před představením? Pokud ano, jaký?
Piju matchbatu a snažím se přesvědčit svoje střeva, že nemusí emigrovat z mýho těla. Kouřim cigarety a pak běduju, že mám zastřený hlas.
Kde se vidíš v budoucnu? Vyhovovalo by ti angažmá nebo volná noha? Máš nějaké herecké sny?
Chtěl bych dělat divadlo se silnými tvůrčími osobnostmi. Divadlo, který má smysl, který není samo pro sebe. Ačkoliv už strašlivě toužím po naprostým osamostatnění se (díky mami, že mi pořád ještě posíláš peníze na pivo), pořád jsem mnohem hladovější po intenzívní umělecký práci v kolektivu, který si navzájem rozšiřuje divadelní vědomí a hereckou techniku. Myslím si, že jako generace máme ohromné množství témat, o kterých chceme mluvit. Jen je těžké přijít na to, jakým jazykem.
Co bys řekl, že je tvá největší přednost?
Umím se zle koukat a nemyslet to zle.
Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?
Myslím na to, jak budu zkoušet, hrát a nestudovat. A vařím. Moc rád .
V ročence o sobě píšeš, že jsi absolvoval workshop se životem. Jakou užitečnou lekci sis zatím odnesl?
To je právě to. Workshop se životem je výjimečnej v tom, že když člověk odchází, ví toho míň, než když přišel.
Kdyby tě měli tvoji spolužáci charakterizovat pouze třemi slovy, co by podle tebe řekli?
Patos alert. Já v tuhle chvíli už bohužel vím, co o mně Filip napsal, protože to sám na sebe prásknul. Nevím, co by o mně řekli ostatní, ale věřím, že jsme si navzájem – i když každý trochu jinak – ztělesněním silné životní etapy, která se teď blíží ke svýmu přirozenýmu konci. Tak doufám, že jsem pro ostatní alespoň stejně tak důležitej jako oni pro mě.
Filip Jáša o Samuelovi Tomanovi:
Ochotný, inteligentní, zlobivý.
