„Já jsem tady doma, sem jsem dostal lano. Tady jsem dostal svoji první práci, tady jsem dostal svoji první velkou hlavní roli, po mém soukromém problému, kdy jsem si myslel, že už se do divadla nevrátím a už nebudu hrát.“ (Jiří Langmajer)
„Já si myslím, že Palmovka mi hodně pomohla, protože jsem měla možnost se sem navrátit po dvou letech, kdy jsem se domnívala, že už nikdy divadlo hrát nebudu. Za to jsem Petrovi Kracikovi nesmírně vděčná.“ (Vilma Cibulková)
Různé inscenace jednoho textu se liší, někdy i zásadně. To není nic nového. Já jsem si to uvědomila v divadle mnohokrát a Slečna Julie na Palmovce byla jedním z velkých potvrzení této skutečnosti. Nikdy jsem neviděla lepší, ale to je samozřejmě subjektivní. Nicméně myslím, že Jiří Langmajer měl pravdu, když v našem rozhovoru o Slečně Julii řekl: „V době, kdy jsme to zkoušeli, jsme s Vilmou na sebe mimořádně dobře působili jak na jevišti, tak v životě a tak jsme si herecky rozuměli, že co se týče těch citů, to v tu dobu nemohl nikdo hrát… neřekl bych lépe, ale cituplněji, než jsme to hráli my dva.“
Režie: Lucie Bělohradská, scéna: Jan Dušek, kostýmy: Zita Miklošová, překlad: Josef Vohryzek
Hráli: Vilma Cibulková, Jiří Langmajer, Linda Rybová (alt. Miroslava Pleštilová)
V přesné režii Lucie Bělohradské skvěle odvádějí své herecké úkoly Vilma Cibulková jako Slečna Julie, Jiří Langmajer jako Jean a Miroslava Pleštilová jako Krista. Oba hlavní partneři jsou neustále drženi v takřka šermířském střehu, přičemž Julie od samého počátku podniká výpady na tělo a Jean dlouho opatrně uhýbá a ustupuje. Cibulková vstupuje do hry jako ženský dravec, provokující, nestoudná, vědomá si své převahy společenské i ženské. Tak dlouho se vzrušuje sadistickou hrou kočky s myší, snahou vyprovokovat partnera k aktivitě a pak ho srazit do bezmoci, až Jean ztratí zábrany, ona svou převahu a věc dostane obvyklý průběh.
Jindřich Černý (Lidové noviny 19. 3. 1997)
