4. prosince 2021

„Teď jsem si vybral Suchého Klarinety“

Buď pochváleno divadlo / Kde vědí co se sluší / A které dneska omládlo / Pro blaho vašich duší… Takhle se zpívalo ve hře Sekta v roce 1965, ale jako poslání, které Jiří Suchý a jeho Divadlo Semafor svědomitě naplňují, platí dodnes.

Začněme současností: Jak se letos máte, vy v Semaforu?

Abych řekl pravdu, já vlastně ani nevím. To pekelné tempo, které nám nasadila naše milá ekonomika, mně neumožňuje příliš se zamejšlet nad situací. Jak asi víte, museli jsme stáhnout sedm titulů, některé z nich veleúspěšných, a tyto nahradit novými, levnějšími. Což v divadle autorského typu musí obstarat autor, neboli já.

Pět premiér v sezoně, šestá na cestě – není to moc i na autorské divadlo “malých forem”? A hlavně, odkud čerpáte nápady – máte nějakou zásobárnu?

Je to moc, ale co jsem měl dělat? A co se týká nápadů, s těmi se to má následovně: Nápad, jako takový, se dostaví poměrně snadno. Problém je v jeho kvalitě. Je-li mu dopřán čas uzrát, je to dobré. Velmi často uzraje do i podoby, která ho odsoudí k vyhození. Pokud ten čas není, může se stát, že realizace se dočká nápad, který si ji nezaslouží. Toho jsem si vědom, a tak se snažím, aby každý nápad – ať dobrý nebo nedobrý – byl pro jistotu alespoň zábavný. Ctižádost autorská si sice na své nepřijde, ale ctižádost divadelního ředitele ano. Diváci se dostaví, smějou se, a to postačí mnohým ku spokojenosti, takže přijdou zas. Proto tak často zdůrazňuji úlohu humoru v našem divadle. Snažím se, aby jeho kvalita přece jen předčila kvalitu konzumního humoru, jak ji mnohdy vnímáme ze sdělovacích prostředků. Je to naše služba lidem, kteří se chtějí bavit, aniž by se museli sami před sebou stydět za to, čím. Ambice stát se progresivním divadlem jsem nikdy neměl, i když nám, zvláště v šedesátých létech, byly přisuzovány. Pravda je, že jsem tomu chvíli uvěřil. Od toho mě vyléčila hra Sekta, kde jsem chtěl být velmi progresivním a publikum mě s tím hnalo. Zůstalo z ní jen pár písniček, které Miloš Forman přenesl do Národního divadla a já je slyšel v podání sedmdesátičlenného orchestru. Což jsem bral za jakousi satisfakci za ono nevlídné přijetí. Od té doby vím, že i ten nejnepovedenější kus, kterého se občas dopustím, má své světlé stránky. Jiří Suchý – foto: Ota Richter

Divadlo Semafor existuje skoro čtyřiapadesát let, vznikalo v docela jiných společenských podmínkách roku 1959. Je to rekord a je to po všech stránkách cosi mimořádného. Připomeňte, jak to bylo na začátku.

Jiří Šlitr byl ctižádostivější – po uvedení naší opery Dobře placená procházka pomejšlel na Broadway. Já byl od samého počátku skromnější. Divadlo jsem začal dělat jen proto, že mě to nesmírně bavilo. Pak mně, prostému chlapci, jak už jsem se zmínil, popletl hlavu obdiv tehdejší kulturní veřejnosti, z čehož jsem byl záhy vyléčen a pak už jsem se vrátil k tomu, že si dělám radost, která ovšem má oprávnění jen když ji se mnou sdílí i mnoho mých spoluobčanů. Což se děje už půl století.

Měli jste talent, invenci a hlavně chuť dělat jinak. Jaké překážky byly nejcitelnější a jak jste je zdolávali?

Ano, měl jsem chuť dělat divadlo trochu jinak, ale chybělo mi k tomu patřičné odborné vzdělání, což bylo dílem chyba a dílem štěstí. Chyba spočívala v tom, že – zvláště později, když už euforie ze Semaforu poněkud vychladla, bylo možno hledat na naší práci četné profesní nedostatky, štěstí však bylo v tom, že naše publikum nás mnohdy právě pro tyto profesní nedostatky milovalo. Nevadily mu, protože vnímalo naši práci stejně jako my. Ti, kteří ji tak nevnímali, přestali chodit, ale to jsme si ani neuvědomili, protože divácká obec Semaforu byla stále velmi početná. Překážky v oněch dobách nám kladl onen vypečený režim a to tak dlouho, dokud mu nedošlo, že je výhodnější nás akceptovat. Pokazil jsem si to ale svým reakčním postojem, kterým jsem dohnal soudruhy nadřízené k tomu, že se nás posléze zřekli. Zřekli, ale nezlikvidovali – naše popularita byla ochranným štítem. A tak to zkusili s pomocí páté kolony, což se málem podařilo, ale nakonec se to nepovedlo. Díky listopadu 1989.

Zmínil jste se nedávno v programu, že na počátku jste si s Jiřím Šlitrem vytýčili tři základní kameny: hudbu, poezii a humor. Poezie byla a je vaše doména, hudbu a humor jste obstarávali společně. Ale nebyli jste tak docela ze stejného těsta ani náturou ani projevem – jak jste se navzájem usměrňovali a inspirovali?

Naše spolupráce byla postavena na základě klasického sloganu: Cesty mohou býti rozličné, ale vůli mějme všichni rovnou. Naše vůle dělat hudební divadlo a komické duo nás spojovala. Inspirovali jsme se pak navzájem, ale nemělo to žádný systém, takže je nesnadné to popsat. Sdělovali jsme si navzájem nápady, těch bylo mnoho, ale jeden po druhém odpadaly a nakonec zbyl ten, který se dožil realizace. Jiří Suchý a Lucie Černíková – foto: Ota Richter

Semafor byl a stále ještě je líhní, v níž si pěvečtí i herečtí adepti mohou zkusit hudební divadlo v komornějším a specifickém provedení. Co máte při konkursech nebo při přijímání mladých na mysli především?

Přiznám se, že v tom, že vyhledáváme nové mladé tváře, není žádný kalkul. Dokonce se to často obrací i proti nám. Dovídám se, že se neobklopujeme skutečnými osobnostmi, což je pravda. Myslíte si, že taková Eva Pilarová, Naďa Urbánková, Waldemar Matuška, Karel Gott, byli přijati na základě toho, že byli výjimečnými osobnostmi? Nikoliv. Dobře zpívali, bylo milo na ně pohledět, měli někdy i přirozený smysl pro tancování a my jsme věděli, že takto vybavení mladí lidé se naučí i odmluvit ty věty, které stály v našem libretu. To libreto se od Čechova lišilo tím, že postavy nebyly psychologicky propracované, příběh nebyl správně vystavěný – to jsem prostě nedovedl a publikum to po nás nežádalo. Na štěstí po nás chtělo jen to, co nám šlo. A tak je to dodnes. Proto nerozumím odborníkům, kteří nám dneska vytýkají to, co našemu publiku neschází, protože mu za to nabízíme jiné kvality. Víme, že naše hry nemají náležitou dramatickou stavbu, připouštíme, že herecké výkony se nedají srovnat s tím, co dokážou herci v Dejvickém nebo Činoherním, dokonce si myslím, že režie našich her spočívá hlavně v tom, aby herci do sebe nevráželi. Ale tak tomu bylo i v dobách naší největší slávy. O co nám vždycky šlo, byl smích publika a dobrý pocit po dvě hodiny strávené pod naší střechou. Dokonce si myslím, že toho je lidem dneska zapotřebí, čili, že divadlo plní jisté nezanedbatelné společenské poslání. Až mě někdo přesvědčí, že neplní, pak mně nezbude, než zapochybovat o smyslu naší práce.

Jací jsou dnešní absolventi konzervatoří?

Jsou fajn. A mnozí z nich už se derou na výsluní odborné přízně. V Semaforu na sebe upozornili a dneska se s nimi setkáváme i na dalších scénách, je po nich poptávka, stejně jako i skláře Matušku pozvalo ke spolupráci Stavovské divadlo a řada filmových režisérů, ošetřovatelka Naďa Urbánková hrála posléze hlavní role v Hudebním divadle v Karlíně a tak různě. Dneska je to podobné. Jména jako Lucie Černíková, která kromě v Semaforu byla k vidění i v řadě jiných muzikálů – ve West side story, v Bídnících, Sound of music atd. a u nás stále hraje v řadě inscenací, Veronika Kubařová, půvabná Dornička z naší Kytice dnes hraje v Městských divadlech pražských, ale Semaforu stále zůstává věrná, Tomáš Trapl… ti všichni si své začátky odbývali v Semaforu a dnes se jejich jména už vyskytují v tištěných programech nejrůznějších divadel. Josef Dvořák byl výjimečným komikem už když k nám přišel. A když odcházel, byl ještě výjimečnější. A co Václav Kopta? Včera mě požádal o uvolnění z příští inscenace, protože je angažován pro Letní Shakespearovské slavnosti. A pěveckou slávu už získala Anna K. – ta u nás začínala jako sedmiletá, po ní Leona Machálková, Bohuš Matuš, a další a další. – Výtky, že se neobklopuju výraznými osobnostmi považuju za liché. Kdybych sestavil jejich seznam za celou historii Semaforu, byl by dost dlouhý. Je pravda, že jsem angažoval jen talenty, které se na prknech Semaforu osobnostmi teprve staly. Po Jiřím Šlitrovi jste měl štěstí – máte Jitku Molavcovou. Jevištní pár tohoto typu u nás nebyl a není. Vyvíjela se vaše spolupráce plynule, nebo jste se navzájem museli trochu přizpůsobovat?

To je zvláštní kapitola. Další z „neosobností“, kterou jsem se obklopil. Nenápadná dívenka s kytarou a se zvláštním charismatem vyrostla v Semaforu ve výjimečnou komičku, která si občas střihne i velmi vážné party a posléze získá Thálii za hlavní roli v karlínském muzikálu. Jak mám naložit s výtkami, že se neobklopuju hereckými osobnostmi? Kdybych angažoval herce, provozující to, co lze označit jako velké umění, neměli by co hrát – komedie, které píšu, by jim nedaly šanci. Ano, nikdy jsem netvrdil, že jsem tvůrce dramatických děl. Jsem ale tvůrce osvobozující atmosféry, plné bouřlivého smíchu, kterou obvykle recenzenti, znající Semafor jen ze vznešených premiér, nikdy nezažili. Netuší, co se strhne dejme tomu na pětašedesáté repríze. Při té je totiž Semafor teprve svůj, zatímco při premiéře bývá mnohdy nesvůj.

Semafor stojí a padá na autorovi, režisérovi a hlavním interpretovi. Vychováváte mladé, ale jistě sám víte, že diváci čekají, až se na scéně objevíte osobně. Není to po těch letech taky někdy únavné?

Ne.

A máte ještě čas na svoje další aktivity? Píšete pokračování vzpomínek? Zpíváte mimo divadlo? Jak je to s vaším životním koníčkem – filmováním?

Těch aktivit mám skutečně mnoho a vím, že to není správné. Ale vím taky, že jsem si (nevím, zda zaslouženě) vydobyl statut člověka, který může zkusit cokoliv si zamane a ono mu to nakonec projde. Někdy si to sice schytá, občas i právem, ale příznivci mých aktivit mě naštěstí posuzují jaksi komplexně. Jen ti důkladnější se zaobírají tím, jak se mi povedl ten či onen grafický list, nebo film, nebo divadelní kus. Ti ostatní se na mě dívají jako na jakejsi úkaz. Jako třeba na duhu, u které nerozebíráme, která barva je lepší a která horší. A tak kromě hraní divadla a psaní pro divadla, taky kreslím, točím si různé filmy, se kterými čas od času vyrukuju, sem tam vydám nějakou knihu, někdy se objevím na obrazovce nebo složím hudbu k některé své komedii, jindy povídám v rádiu, a kromě toho taky žiju. Kdo jsi bez chyby, hoď po mně kamenem.

Ještě k současnosti: cítíte proměnu nálad v publiku? Poznáte, když je vnější situace napjatá? Nesnažíte se – jak bývá v divadle kabaretního typu běžné – o aktualizace?

Zrovna minulý týden, v době, kdy situace ve státě opravdu napjatá je, jsme zažili bouřlivé přijetí ve finálovém songu, v němž se praví: Komedie naše plaše končí nesměle Minulost už se zas ozývá Kdo jí dá dnes šanci toho zítra semele Tak už to na světě chodívá A naše písnička o defenestraci z téže komedie Kam se poděla Valerie?, která neomylně zabírá vždycky, změnila se téměř v demonstraci. Odcházel jsem v noci z divadla do poněkud pochmuřené atmosféry, která dneska vládne v mé vlasti, s pocitem dobře vykonané práce.

A když jsme u té letošní sezony plné nových titulů – jaká bude ta šestá premiéra?

Nechci se o ní příliš rozhovořit, protože na ní teprve intenzivně pracuju a sám jsem zvědav, zda dobře zvládnu to, co jsem si předsevzal. Bude to zcela nový pohled na naši první hru, která měla premiéru před pětapadesáti roky. Jmenovala se Kdyby 1000 klarinetů. Už několikrát jsem upravil stávající dílo známého tvůrce do semaforské podoby: Erbenovu Kytici, Aristofanovu Lysistratu, Goethova Fausta, Hervého Mam´zelle Nitouche. Nu, a teď jsem si vybral Suchého Klarinety. Budou se poněkud lišit od Klarinetů, které se hrály a hrají v nejrůznějších českých divadlech. Kdo mi bude držet palce, toho budu mít rád.

Jiří Suchý je fenomén. Udivuje mě už skoro půl století – vždycky něčím novým, a pořád tímtéž. Humorem, který je chytrý, češtinou, s níž si dovede tak neodolatelně hrát, zpíváním, které nikoho nenapodobuje a vždycky chytí za srdce, vytrvalostí, s níž jde hlavou proti zdi, láskou k divadlu, bez nějž by nebyl tím, čím je. Když se mu něco nepovede, bolí to téměř fyzicky, ale rychle se ranka zhojí, protože pan Suchý se z případných zaváhání dostane s roztomilou bezprostředností. Obdivuji ho i za to, že nesnáší, když mu někdo chce nahlížet do soukromí. Je zbytečné nabádat ho, aby své tempo zvolnil. K tomu přece nebyl stvořen.

Marta Bystrovová – česká novinářka v oblasti kultury, která pracovala jako redaktorka, vedoucí kulturních rubrik i zástupce šéfredaktora ve Svobodném Slově, Týdnu a Lidových novinách. V těch působí dodnes, vede seminář žurnalistické tvorby na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Píše pod jménem Marta Švagrová.

Mohlo by vás zajímat

2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session
29. 11. 2021
Studenti Divadelní fakulty JAMU se vydali za Hamletem současnosti
24. 11. 2021
Krásná vzpomínka – česká premiéra hudební komedie amerického dramatika Stephena Temperleye o nejhorší operní zpěvačce všech dob.