Partneři portálu O divadle

Mecenáši

30. července 2025

Vinohradské Zkrocení jako divadlo z let dávno minulých

Zkrocení zlé ženy se na vinohradském jevišti hrálo naposledy před padesáti lety. Z hlediska vinohradské dramaturgie je tedy volba tohoto titulu do značné míry oprávněná, z hlediska pražského kontextu už méně, neboť tato raná (a nikoli nejlepší) Shakespearova komedie se v Praze v posledních letech opakovaně objevovala a činohra Národního divadla ji stále uvádí.

Nicméně pokud by vinohradské Zkrocení přineslo výrazný inscenační názor korespondující s dneškem, byla by konfrontace s dalšími nastudováními zajímavá. To se však nestalo. Vinohrady ohlašovaly inscenaci „v nejlepším slova smyslu klasickou a tradiční“. Nic proti tomu, zvláště když Čičvákova režie v Národním a Špinarova na Letních shakespearovských slavnostech šly jinou cestou. Otázka je, co se pod pojmem klasické a tradiční skrývá.

Scéna Davida Baziky z masivních kašírovaných bloků nenápaditě sugeruje renesanční arkády, do nichž jsou vsazována dřevěná vrátka či se nad nimi snášejí vlající záclony k odlišení jednotlivých scén. Působí ale jen jako zatěžkaná dekorace, s níž se nijak zvlášť nehraje a jejíž stupňovitě členěná šikma herecké akci spíše překáží.

Podobně ilustrativní je i quasirenesanční hudba znějící jen jako doprovod a zdobné kostýmy působící za všech okolností co nejúpravněji. Takže i poté, co vyslechneme z úst Petrucciova sluhy Grumia (Michal Novotný) drastické líčení, jak se Kateřina vyválela v blátě, dostaví se ona vzápětí na scénu v bílých svatebních, jen decentně ušmudlaných šatech s dekorativní černou šmouhou na tváři.

O čem se to hraje? Snaha dobrat se toho, o čem se Zkrocení hraje právě tady a dnes, se utápí v permanentním hereckém křiku, pádech, grimasách a pitvoření, jež nahrazuje skutečnou tvorbu dramatické postavy i situace. Postavy se ostatně mění skokem – okázale opilý Petruccio (Filip Blažek) během dialogu s Kateřinou (Andrea Elsnerová) jako zázrakem vystřízliví a stejným zázrakem se nejspíš promění i lítice Kateřina v krotkou holubičku, kladoucí ochotně svou dlaň pod manželovu nohu.

Ke zrodu láskyplného vztahu, jaký dvojice demonstrativně předvádí v závěru, došlo ale jen v důsledku totálního ponížení a utrpení, jemuž Petruccio Kateřinu opakovaně vystavuje. Zvláště v dnešní době výklad vskutku prazvláštní.

Vinohradské Zkrocení není ani tak klasické a tradiční jako bezzubé a při vší třeskuté komice vlastně dost nudné. Pokud ovšem nepokládáme za objevné a vtipné režijní nápady udělat z Bianky (Hana Vagnerová) nymfomanku, z nepravého Lucenziova otce (Jaromír Meduna) tupce komunikujícího znakovou řečí apod. Na tříhodinovou inscenaci je to žalostně málo. A obávám se, že poslední Zkrocení před padesáti lety mělo modernější fazónu než to dnešní.

Mohlo by vás zajímat

28. 7. 2025
Multižánrový festival barokního a barokem inspirovaného umění Theatrum Kuks letos proběhne už po čtyřiadvacáté, nabídne přes 30 produkcí
5. 7. 2025
Šaldova šňůra 2025 – pět dní, během nichž diváci v Liberci dohnali celý rok…
2. 7. 2025
Autor: Jean-Baptiste Moliére, překlad: Jaroslav Konečný, režie: Jan Grossman, scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Irena Greifová, hudba: Carl Orff, pohybová spolupráce: Zdenka Kratochvílová, Karel Basák Hráli: Jiří Bartoška, Ondřej Pavelka, Jana Preissová, Zdeněk Dušek, Jan Přeučil, Vladimír Dlouhý, Vlastimil Bedrna, Zuzana Bydžovská, Tereza Brodská, Pavel Zedníček, Oldřich Vlach, František Husák, Dana Balounová Premiéra: 29. května 1989 […]
13. 6. 2025
Nebezpečné známosti, Velká francouzská revoluce a konec světa