V Divadle Ungelt se 3. září 2021 odehrála premiéra inscenace, která je výjimečným zážitkem. Něčím, co se povede jednou za hodně dlouhou dobu. Úspěch zde slavili režisér Vít Vencl a herečky Táňa Medvecká a Lucie Štěpánková, s titulem Dobrou noc, mami. Titulní fotografie Lucie Štěpánkové s Vítem Venclem, jejich společná fotka z premiéry anebo děkovačka reprízy necelé tři týdny po premiéře jen dokreslují onu výjimečnost.
Jednou větou: na začátku dcera řekne matce, že se zastřelí a my bez dechu sledujeme to, co se mezi nimi odehraje během pár hodin jednoho večera. Máma je vdova, dcera rozvedená, s dospělým synem, o němž ani neví, kde je. Jen to, že bere drogy a hrozí mu vězení. Žijí spolu v matčině domě, svázané tisíci stereotypů, o to hůř, že dcera trpí opakovanými záchvaty epilepsie, což velmi zužuje její životní náplň a aktivní prostor. Mámě je v jejich soužití dobře, dceři ne. A pak to přijde. Je sobota, máma čeká, až jí dcera udělá každotýdenní manikúru. Dcera snese z půdy krabici s revolverem po tátovi a začne jej čistit.
Máma: Co to děláš?
Jessie: Hlaveň musí být čistá, mami. Jsou v ní zbytky střelného prachu, taky se tam dostane normální prach…
Máma: Proč to děláš?
Jessie: Už jsem ti to řekla.
Máma: A já jsem ti řekla, že tady žádní zločinci nejsou.
Jessie: A já jsem ti řekla… Ta zbraň je pro mě.
Máma: No tak si ji nech, jestli chceš. Stejně ji jednou zdědíš.
Jessie: Já se zabiju, mami.
Máma: Haha! Moc vtipné. Moc vtipné.
Jessie: Udělám to.
Máma: Neuděláš! Něco takového ani nevypouštěj z pusy!
Jessie: A jak by ses to dozvěděla, kdybych to neřekla? Měla jsem tě tím překvapit? Jakože budeš třeba ležet v posteli, nebo si čistit zuby, a najednou uslyšíš… prásk?
Máma: Takže se zabiješ.
Jessie: Zastřelím se. Ještě dneska.
V rozhovoru s Táňou Medveckou a Lucií Štěpánkovou se dozvíme, zda se dcera zastřelí nebo ne. Myslím však, že to není podstatné. Důležité je to, co se stane mezi tím. Od matčina zlehčování situace, přes dceřino vysvětlování, proč se tak rozhodla, a její systematické zařizování praktických věcí, včetně toho, kdy objednávají nákup a proč máma nemá dávat do pračky bačkory. Od počátku, kdy je máma nad věcí, přes postupně křečovitou snahu dceři v tom zabránit, až po okamžik, kdy dcera odchází do ložnice a máma leží na zemi – tedy po okamžik, který Táňa Medvecká popsala větou: “Já si myslím, že ona, jak tam ležím, možná ani nevstane.”
TÁŇA MEDVECKÁ, LUCIE ŠTĚPÁNKOVÁ – rozhovor
Dobrou noc, mami – TO BYLO DIVADLO!
– Čím je pro Vás hra Dobrou noc, mami, tak výjimečná? –
Ona je výjimečná i pro Marshu Norman; druhá taková se jí nepovedla. A je nějakým šťastným řízením osudu, talentu nebo pánaboha, že se podařila hra, která vybočuje z toho, co obvykle bývají hry pro dvě herečky, matku s dcerou.
Sama Marsha Norman vzpomínala, že se při psaní dostala do okamžiku, kdy pozvala dvě herečky, které to měly hrát. Spolu to četly a teprve v ten okamžik se rozhodovalo, jak to dopadne. A já myslím, že se jí podařilo najít situaci, která je absolutně vyhrocená – nejde jen o samotný život, ale jde o to, jestli život má smysl nebo nemá.
Takhle dramaticky napsaná výborná hra je vzácná, protože neuhýbá a neuhne až do konce. Nenabízí žádnou naději, ani zdůvodnění. Divák si ani nemůže říci: Ona je blázen. Nebo: To je její vina. Kdybych měl takovou matku, tak se zabiju taky.
A to je buď zázrak nebo kouzlo téhle hry, že neuhne. A já myslím, že pokaždé je obecenstvo překvapené, že dcera se opravdu střelí. Pořád si necháváme ten kousíček: Jasně, ale něco se stane. A tady se nestane. Tou důsledností a tím, že hra neuhýbá a nenabízí žádnou falešnou naději, konfrontuje herečky i diváky se skutečností důsledně. To je hra, ze které se, pokud se to podaří, nedá uhnout.
– Kde je pravda v tom příběhu? Obě mají svoji pravdu, i schopnost lásky. –
My jsme to s oběma dámami řešili a já jsem vždycky říkal, že si myslím, že pravdu má ten mrtvý otec. Ale nikdy jsem neřešil, která postava má pravdu. To není úkol té hry. Není náš úkol, abychom to hráli o tom, že matka je taková nebo dcera je jiná.
Naším úkolem je tu hru uskutečnit tak, aby si tyhle otázky řešil divák. Protože důvodů, proč to udělat, je tam tolik, že ani jeden z nich není ten správný. Smysl té hry není ve slovech, ale v tom, co se na jevišti odehraje. Kdyby to tam bylo napsané, tak bychom tu hru nepotřebovali hrát.
Hra, pokud je dobrá, se musí uskutečnit na jevišti, aby bylo zřetelné a pochopitelné, o čem je. Dokud se ta hra nestane, tak je svým způsobem nepochopitelná. Protože právě není třeba o tom, že ji ta matka zanedbávala. Těch důvodů matka uvede mnoho, ale ani jeden není správný. Stejně jako všechny důvody, které uvádí dcera. Protože na konci je otázka o tom, jaký má život smysl a jestli má smysl ho žít. A jestli ne, tak jestli máme právo a nárok ho skončit.
Hra se zabývá jistým způsobem nepředstavitelnou věcí. Smrtí. A my jako lidi máme spoustu zkušeností, ale tohle je jediná věc, se kterou nikdo zkušenost nemá. Nikdo nemůže říci: jo, takhle to je. Takže je to pro nás nepředstavitelná zkušenost, a proto budí tolik hrůzy. A dcera najednou říká: “Je to, jako když vypneš světlo.” Najednou tuhle nepředstavitelnou situaci představí jako možnou. Vlastně jako relevantní variantu života.
Člověk nemůže přestat dýchat. To nejde. A ona to najednou představí jako rozumnou a možnou variantu. Pic… To je možná ta skandálnost té hry, protože my na to nejsme připravení, zvyklí, protože si to nedokážeme představit.
– Je kouzlo té hry i v tom, že je tam všechno strašně dobře vyvážené? –
Ano, ale souvisí s tím, že se dá udělat mnoha způsoby. Ale dá se, jako většina dobrých her, udělat jen prostřednictvím těch herců. Nedá se to obejít, ošidit, protože smysl to dostane jenom tím, když se to odehraje. A odehráním nemyslím to, že se řekne text.
Souvisí to i s volbou hereček, protože jak paní Medveckou, tak slečnu Štěpánkovou, jsem znal z práce tady v rozhlase. Takže jsem věděl, že jsou tohoto způsobu hraní schopny. A díky tomu, jaká je to hra a díky tomu nešťastnému covidu, který nás před premiérou zastavil, jsme s tím strávili nepřirozeně mnoho času.
Určitě to nebylo ani pro obě herečky příjemné, když byla místo premiéry pauza, ale díky tomu se mohly s tou nepříjemnou věcí sžívat déle. Díky tomu, jaké jsou herečky, s jakou odpovědností a nasazením k tomu přistoupily, i proto, jaká je ta hra a snad i proto, jaký způsob jsme pro tu věc zvolili, tak já když porovnám to, jaká byla premiéra a co je ta hra teď, je to pro mě velký a zřetelný rozdíl, který obě urazily v tom, co a jak hrají. A to neznamená, že premiéra byla špatná, naopak.
A když říkám “jak hrají”, tak to znamená “co hrají”. To je pro mě signál, že našly správnou cestu. Že se to nezastavilo a nezůstává to stejné, lépe nebo hůře provedené. Ale že to oběma herečkami prochází pořád dál a dál, nekončí to. Způsob, kterým jsme to hledali a kterým to hrají, naštěstí umožňuje, aby práce pokračovala. Proto je pro mě zajímavé se na to jít podívat znovu, protože vidím, co se od té premiéry událo. A je obdivuhodné, že to nepustily, vzaly za své a pořád s tím bojují dál.
– Premiéra byla na začátku září 2021. Co vidíte, když tu inscenaci vidíte dneska? –
Já tu hru znám, už vím, jak to hrajou, už nečekám, jak to dopadne. Ale zajímá mě, jestli ta hra pořád žije. To dlouhé zkoušení, které jsme měli díky covidu, má pro herce jednu neoddiskutovatelnou příležitost, která jinak není možná. Je to stejné, jako když budeme chodit do posilovny – proměna přijde s časem a nedá se to uspěchat. A stejně tak u divadla to nejde udělat bez toho času.
Když se to reprízuje a je to úspěšné, hra je dobře napsaná a herci vědí, co hrají, tak najednou mohou svoji zkušenost s hraním vzít a dělat věci, na které by jindy nebyl čas. Herec by měl roli vystavět od nějakého začátku k nějakému konci. Jenomže je to postavené z 25 tisíc slov, 50 situací větších, 150 menších a teď z toho máte udělat jednu věc. A kdy s tím můžete začít zacházet? Až když to zažijete a přestanete na to myslet.
To je ta vzácná příležitost, že od toho okamžiku mohou herci zacházet s rolí jinak, než jsou zvyklí. Tady je čas věc, která se nedá urychlit. Nedá se to zdrcnout. Musí nám to přejít z “chci to dělat takhle” do “dělám to” a pohlédnu na to, co dělám a znova to otočím.
Samozřejmě, že herci musí být schopni této reflexe i během těch obvyklých sedmi týdnů, ale čas umožňuje se na tu věc podívat s odstupem a znova ji vzít do hry. To je jako životní zkušenost, Jinak jednáte ve dvaceti, ve čtyřiceti a v šedesáti. A nestane se, že ve dvaceti budu vědět to, co vím v šedesáti. Prostě to nejde! To je životní zkušenost.
A pokud je herec vědomý toho, co dělá, tak dokáže tuhle věc k tomu vzít. Při premiéře je herec sevřený vědomím, že musí všechno říci a všechno udělat. A normálně dobíháme text, roli, tak najednou se to promění a objeví se mistrovství. Najednou herci začínají vládnout tou věcí a ne ona jimi.
Nejlépe je to vidět u muzikantů. Máte muzikanta, který zápasí s notami a pak přijde někdo, kdo je obdařený – a hraje hudbu. To je ten zásadní rozdíl. Většinou se podaří překlapat noty, když to dobře dopadne. Hudbu zahrajeme málokdy.
– Kdo ten titul vybral? –
Divadlo. My jsme vybírali z několika titulů a věděli jsme, s jakými herci či herečkami bychom, já i divadlo, chtěli spolupracovat. A obě dvě, jak paní Medvecká, tak Lucie Štěpánková, jsou výjimečné svým přístupem a odpovědností přípravy a tím, s jakou intenzitou a péčí do toho vstupují. Nevím, jestli měly úplně od začátku představu, kam hra míří, ale to jsme neměli asi nikdo a je obdivuhodné, že dopustily, aby hra mohla dojít tam, kam je potřeba.
– Proč jste oslovil právě Táňu Medveckou a Lucii Štěpánkovou? –
Já jsem je obě znal z práce v rozhlase, takže mě zajímalo zjistit, kam až by to mohlo pokračovat. V rozhlase je práce časově omezená. Kolik času je na přípravu, za jak dlouho se to musí natočit a skončí to tím natočením. Není tam možnost s tím pracovat při reprízách a pokračovat. A je důležitý čas, který se věnuje přípravě, ale i čas, který proběhne mezi reprízami. Pokud je to dobrá hra, pokud s ní jsou herci nějak spjatí – a to neznamená, že by seděli doma nad textem a vymýšleli – ale pokud to s nimi žije…
Když je to dobrá hra, tak s vámi bude mluvit i během toho vašeho normálního života, protože tam najdete věci, které vás před tím nenapadly. Protože to prostě je kus vašeho života. A když to ty herečky takhle mají a nejsou schopné se odstřihnout od toho, co hrají, tak to díky tomu v nich pokračuje. A to se v rozhlase nedá – nemůžete říci: Za čtrnáct dní se sejdeme a nahrajeme to znovu. V člověku to pořád pracuje. Ať chce nebo nechce. To vám asi líp řeknou dámy, co byly ony na začátku a co jsou teď.
– Při děkovačkách je vidět nevšední souznění mezi nimi. Hrálo to roli? –
Jsou dobré herečky. Neslušně řečeno mě nezajímá, jestli jsou kamarádky nebo ne. Jestli jsou dobré herečky, tak spolu budou dobře hrát. Když spolu navíc i dobře vycházejí, tak to je plus. Ale byla stejně dobrá představení, kde se ti lidé nesnášeli a hráli spolu výborně. Já myslím, že není podmínkou. To osobní, že jsou obě dámy laskavé, vstřícné, to je věc, kterou já neovlivním.
Mě zajímá, jestli to na tom divadle funguje herecky. A to je tím, jaký mají talent, kolik tomu věnovaly přípravy, práce a taky že ta hra je dobrá v tom smyslu, že se nevyčerpá přehráním. Že to neskončí jako detektivka, že se dozvíme, kdo je vrah. To znamená, že se dramatická situace nevyčerpá tím, že se dozvíme, jak dopadne.
Když je hra dobrá, tak hercům nabídne pokaždé znovu materiál, aby to mohli znovu hrát. Dobrou hru nikdy nepřečtete úplně. A když se k ní vrátíte, tak protože vy jste jiná, doba je jiná, tak se ta hra promění. To není hádanka, kdy to člověk rozlouskne, zjistí tajenku a už nemá, proč by to znova luštil. U dobrých her bude odpověď pokaždé trochu jiná.
– Co jste jim řekl na první zkoušce? –
Myslím, že na začátku to hlavně bylo určité překvapení ze všech stran, o čem ta hra opravdu je. A také, o čem ji budeme hrát. Doopravdy. To znamená o tom, jestli život má smysl nebo nemá. A o tom, že nejsme připraveni si tyhle otázky klást. To byl asi ten začátek.
To, co je opravdu obtížné a pro herečky skutečně těžké, je najít způsob, jakým způsobem tu věc, která je nepředstavitelná, zahrát. Aby to nebylo sentimentální, parodované, trapné, dřevěné, divadelní. Možná, že tohle byl ten nejtěžší úkol, který před námi stál. Nalézt takový způsob hraní, aby to bylo možné. Aby se věci staly a ne, abychom o nich mluvili.
– Máte pro jednání Jessie nějaké pochopení? –
Já myslím, že na tuhle otázku nemůže nikdo odpovědět, pokud s tou situací není přímo konfrontovaný. Nikdo nevíme, jak bychom se v takovém okamžiku zachovali. Možná bychom o sobě ztratili mnoho iluzí. Na tohle nedovedu odpovědět, protože bych jenom fabuloval. Tahle hra je zčásti právě o tom, že my nejsme ochotní, ani připravení a ani si nechceme položit tu otázku, jestli náš život má nějaký smysl. Protože nechceme riskovat možnost, že bychom dostali odpověď: Ne.
– V čem má život smysl? –
Pro nás jako rodiče to je v dětech. Ta hra je opravdu důsledně vystavěna tak, aby tam nebyla žádná úniková cesta. Třeba že ta maminka to nějak přežije a bude háčkovat nebo si koupí toho pejska. Všechny tyhle únikové cesty tam jsou důsledně napsané, vyjmenované a důsledně zažijeme na vlastní kůži, že to ta cesta není. Ta hra je o tom, že ze života není úniku.
– Myšleno v dobrém nebo špatném slova smyslu? –
V obou. A záleží na vás, jak s tím naložíte. Proto je ta hra tak výjimečná. Nejen tématem, ale i tím, jak je napsaná.
Na fotografiích ze zahajovací zkoušky zleva: Táňa Medvecká, Vít Vencl, Milan Hein, Pavel Dominik, Lucie Štěpánková, Pavel Ondruch a Tomáš Dvořan, vedoucí techniky Ungeltu.
