Text divadelní hry je základem úspěchu inscenace, v žádném případě však jeho zárukou. Marsha Norman (*1947) dostala za svoji hru Dobrou noc, mami, v roce 1983 Pulitzerovu cenu, ale ani to skoro nic nezaručuje. V Ungeltu se tato hra hrála od roku 1994 v režii Ladislava Smočka s Květou Fialovou a Janou Brejchovou, a byla to vůbec první hra uvedená v tomto divadle. V roce 2020 se tu nad jejím textem sešli režisér Vít Vencl a dvě herečky, které se před tím osobně neznaly – Táňa Medvecká a Lucie Štěpánková. A vznikl divadelní zázrak.
VÍT VENCL – rozhovor
Dobrou noc, mami – TO BYLO DIVADLO!
Marsha Norman rozhodně neměla jednoduché dětství. Narodila se jako nejstarší ze čtyř dětí v rodině, která dětem zakazovala kontakt s kamarády, dívání se na televizi i poslech rádia. Proto je pro ni zcela zásadní téma svobody, ať už jejího získání anebo udržení.
Nejinak je tomu i v jejím nejslavnějším textu. Velmi zjednodušeně řečeno: na začátku dcera řekne matce, že se zastřelí a na konci to udělá. A to mezi tím, to je ten zázrak v Ungeltu.
Stačí se podívat na to, co mají obě herečky v očích při děkovačce. Jinak řečeno – kolikrát v životě jste zažili, že herečka své kolegyni při děkovačce políbí ruku? Úspěch té inscenace tkví i v nevšední souhře jich obou, umělecké, ale především lidské. Při rozhovoru pak bylo zajímavé vnímat, jak obě chvílemi mluvily nejen k sobě navzájem, ale za sebe i za svoji postavu.
Lucie Štěpánková: Během zkoušení už mě Jessie někdy tak štvala, že jsem si říkala: Ty jo, tak už běž a už to udělej. A k dokonalosti to dovedla Táňa Medvecká větou o závěrečné scéně, po níž se divadlem rozlije tma a ticho zaražených diváků: “Já si myslím, že ona, jak tam ležím, možná ani nevstane.”
– Je pro diváka důležité vědět dopředu, zda se dcera zastřelí nebo ne? –
LŠ: Já se na to koukám skrz svoji postavu a ta o tom je přesvědčená, takže pro mě už to podstatné není. Ale je pravda, že mnoho mých známých říkalo: “My jsme tak doufali, pořád jsme čekali, že se to nějak zvrátí, vy si padnete kolem krku a nějak si to vyříkáte.” Takže očekávání, že tam bude nějaký zvrat, tam asi je. Ale pro mě to důležité není.
TM: Je skvělý, že to tak nezlomně nebo odhodlaně, s takovou velkou vnitřní silou, hraješ. Já bych chtěla, abych si to nedokázala představit, že se to stane. Tam je ten zásadní rozdíl, kdy dcera si je jistá, že se to stane a matka tomu do poslední chvíle nevěří a vymýšlí všechny možné zákruty, aby to oddálila. Ale stejně si tady s Luckou říkáme, že víme , že kdyby takováhle situace v životě opravdu nastala, tak by to bylo ještě hodně jinak, než jak se to hraje na divadle.
Jessie, jak tady budu moct bez tebe žít? Potřebuju tě! Máš mě napomínat, abych se nehrbila, a říkat mi, jak mi to sluší v těch růžových šatech a že mám pít mlíko. Máš to tady večer obcházet a zamykat, abych měla jistotu, že jsme v bezpečí, a když se probudím, tak máš být vzhůru a vařit kafe, a každý den se dívat, jak stárnu, a máš mi pomoct umřít, až přijde můj čas. Sama na to nestačím, Jessie. (…) Zůstaň se mnou ještě chvilku. Aspoň pár let. Tolik času už mi nezbývá. A hned jak umřu, tak si dělej, co chceš.
– Není to od té matky dost sobecké? Nehledí jen na sebe? –
TM: To byl příkaz od pana režiséra! Zkoušela jsem s ním poprvé a to, jakým způsobem nás vedl, bylo pro mě tak nové! Ze začátku nám pořád říkal: “Nehrajte spolu, neposlouchejte se!” Pořád nás nutil, aby to nemělo tu obvyklou konverzační zběžnost. Pořád říkal: „Neodpovídej, jsi sama v sobě! Sama za sebe!” A to bylo docela těžké.
LŠ: My jsme obě hodně komunikativní vůči partnerovi, takže pro nás to bylo ještě o to těžší. Chtěly jsme být spolu a nemohly jsme.
– Bylo to zkoušení hodně odlišné od toho, na co jste normálně zvyklé? –
LŠ: S těžkými tématy se člověk potkal, to úplně poprvé nebylo. Ale ten způsob zkoušení pro mě byl úplně nový. Já jsem se třeba občas ptala na tu postavu a on říkal: “To vůbec neřešte, řešte tu situaci. Protože ta situace je důležitější, než ti lidé. Proto vás ta situace naklopí k tomu, jaký ten člověk má být nebo jak se zachová.” To pro mě bylo úplně nové, protože jsem byla zvyklá přemýšlet, jaká ta postava je, a tady to vůbec nebylo podstatné.
TM: Já mám přesně tentýž pocit. Hlavně jsem oceňovala jeho neskonalou pečlivost a důkladnost. Dneska je trend divadlo odpsychologizovat, protože je to patrně nudné a nedůležité, důležitý je výsledek a hlavně to má zajímavě vypadat. Tady to bylo takové kutání, dobývání se pod povrch slov – a vím, že nám jednou řekl poznámku: “Diváci jsou nepřipravení, oni nevědí, co se stane, a dobré to bude, když lidé nebudou tleskat.” A už párkrát se stalo, že po Lucčině odchodu ze scény na konci první poloviny bylo dlouhé ticho a pak tlesklo jen pár lidí. Tak jsme se s Luckou radovaly, že je škoda, že to neviděl pan režisér. Že se nám to snad povedlo. Aby to byla smršť neuchopitelných pocitů. Ale to je fakt hodně těžké naplnit. Takže pokaždé to hrajeme úplně znova.
Nedávno jsme hrály ve Strakonicích, kde je ten prostor velký jako čtyři Ungelty, to musíte vydat násobně tolik energie. Na konci, když padne výstřel, tak v Ungeltu se párkrát stalo, že lidi z toho napětí zareagují – někdo se lekne, někdo se zasměje, ale je to taková mírná reakce. Ale v těch Strakonicích v poslední řadě nějaká paní vykřikla hodně nahlas, jak se lekla, ostatní se lekli jí a začali se smát. Ale to je vlastně správná reakce, protože smích funguje jako ventil toho napětí.
– Režisér Vencl říkal, že si vás dvě vybral proto, že jste pečlivé a že věděl, že do toho dáte to maximum, které on požadoval. Že chtěl úplné odevzdání se a vás si zvolil, protože věděl, že jste schopné takového poctivého přístupu. Potkaly jste se někdy před tím? –
TM: Já jsem Lucku viděla ve Vojckovi na Vinohradech, to bylo nádherné představení, silně mě zasáhlo. Celá energie toho představení a Lucie mi přišla úžasná.
– Vašemu zkoušení prý paradoxně prospěl covid, který ho protahoval. Protože to není téma, které se dá nazkoušet za šest týdnů a jdeme před lidi. Muselo to uzrát postupem času. Je to tak? –
TM: Určitě. Nedokážu si představit, jaký by to byl tvar, kdybychom to měli udělat za šest týdnů. To, že nám covid ten čas dal, nám hrozně pomohlo.
LŠ: Ono to bylo v různých fázích – zkoušelo se, pak se to odstavilo a pak jsme se zase za několik měsíců sešli. A i ten čas nezkoušení, odpoutání se od toho, dozrání, tomu určitě pomohl. Po covidu, kdy smrt byla blíž, než jsme byli zvyklí, jsem cítila, že si lidé víc váží života a nechtějí se tím zabývat. Cítila jsem z nich odstup. Teď už je to fajn a většinou cítím od diváků napojení, zvlášť tady v Ungeltu.
– Jak se vyvíjel váš vztah k textu od prvního přečtení? –
LŠ: Já jsem dost emotivní člověk, takže už při prvním čtení jsem brečela. Ale Jessie už má tohle citové prožití za sebou, nebyla by to za těchto okolností schopná udělat. Takže to bylo taky jiné, ta představa, jak jsem to na začátku viděla já. Pochopit, že ona se na to svým způsobem těší. Jako když jde Popelka na ples a ví, že se to blíží. Ta blízkost, ten vír, ji víc a víc stahuje… Samozřejmě se může stát, že vás něco překvapí. A slzy tam být můžou, ale nemůže to být sentimentální, lítostivé, plné dojímání. A to pochopit bylo pro mě těžké.
TM: Když jsem to dočetla, tak jsem si uvědomila, že nahlas říkám : Ne, ne, ne, tak tohle já dělat nebudu. Ne. To téma se mě samozřejmě strašně dotklo a já jsem si říkala: ne, tohle si já nebudu pouštět do života. To byla moje intuice.
Ale člověk nemá jen intuici – bylo to v období, kdy byl uměleckým šéfem Daniel Špinar, nyní Daniela Špinar. A já jsem v té době pochopila, že nám starým v Národním divadle pšenka už tolik nepokvete. No a pak začne racio – pořád si stěžuješ, že nemáš roli, a tady ji máš. To je ten červík, který ve vás začne vrtat, až jsem se rozhodla : Nebudeš srab, půjdeš do toho. A pro sebe jsem si řekla, že pokud by to mělo jednu jedinou divačku v hledišti oslovit, že se zamyslí nad tím, jak se chová ke své dceři, tak to má smysl.
Zpočátku jsem si opravdu myslela, že je to taková trošku svérázná, ale chápající matka. Ale když to pan režisér začal rozvíjet, pochopila jsem, že to všechno bude ještě daleko těžší. Je to sice milující matka, ale vlastně svoji dceru vůbec nezná, nechápe ji. Důkazem je fakt, že jí například nebyla schopna naplno říct o její nemoci. „A to jsem ti to měla říct, aby ses cítila jako zrůda ?“ Přišlo mi to tak hrozné…dokonce jsem poprosila Pavla Dominika, který hru překládal, zda by to nešlo říct jinak. Tak mi tam přidal slovo „nějaká „….to „nějaká zrůda“ už mi přišlo schůdnější.
Pavel mi pak říkal, že bylo zajímavé vidět proměnu od té paní s nalakovanými nehty v růžovém svetříku k trosce. A k tomu nás režisér vedl. Aby se to opravdu událo, aby se to stalo. Výstřelem dcery končí i život matky, i když není fyzicky mrtvá, skončila.
Jeden kritik, který viděl předchozí inscenaci v Ungeltu, mi říkal, že nesouhlasil s naším pojetím, s tím, že už nejdu k těm dveřím, že to je moc pasivní. Jenže já si myslím, že už matka nemá sílu vstát a mezi ty dveře se postavit. To jsme si také s Lucinkou říkaly – v reálném životě emoce člověka strašně vyčerpávají. A kdyby se takovýhle večer opravdu odehrál ve skutečnosti, tak ona se na konci nehne a hrůza jí uzavře hrdlo a nevydá už ani hlásek. Ale to by šlo snad zahrát na kameru, ne na jevišti.
„Budu si tě víc všímat. Říkat ti pravdu, když se zeptáš. Nechávat tě vyjádřit svůj názor.”
“Ne, mami! Tak jako dneska bysme si už nepopovídaly, protože tahle poslední epizoda je tak dobrá právě díky tomu, co přijde po ní.”
– Tohle je pro mě jedna ze zásadních vět hry. Které jsou důležité pro vás, ať pro vaše herectví anebo pro ten příběh jako takový? –
LŠ: Ona ten poslední večer prostě opravdu chce být s ní. “Já jsem nechtěla, abys mě zachraňovala, já jsem jen chtěla, abys to věděla a chtěla jsem ten večer s tebou být.”
Pro mě je vždycky zásadní dotyk. Třeba když ti dávám ty ruce do lavoru, tak to je pro mě zásadní moment, kdy si říkám: tak to je možná naposledy. Ale nesmím se tím nechat ovlivňovat, protože to mám zakázaný, tak jedu dál.
Pak je to samozřejmě to, když se dozvím o té nemoci, kterou mi moje maminka zdárně tajila. Ale když se to dozvím, tak zase jedu dál, protože teď už je to vlastně jedno. Jako Lucka bych těch situací řekla daleko víc. Určitě. Jako Jessie jich je méně, protože už je spousta věcí fakt jedno.
– Takže se vnímáte jinak v té postavě a jak se v té postavě vidíte jako člověk? –
LŠ: Ano. Kdybych se na to dívala jako divák, bylo by to pro mě jinak a jindy důležité – ona ta Jessie už je opravdu dál…
– Je ten přístup takový, že si Jessie sama pro sebe obhajujete, ochraňujete ji, myslíte v její prospěch? Tedy že nejste herečka, která hraje Jessie, ale v určitém úhlu pohledu jste Jessie? –
LŠ: Jo, to určitě jo. Snažím se o to. Já jsem k tomu velmi pokorná a mám pocit, že jenom nakukuju, jak to s ní může být. Pan režisér říkal, že ta slova nejsou důležitá. Že skrze je už jede nějaká mašina, to neporozumění a uvnitř je to možná jinak.
TM: To se hrozně těžce vyjadřuje slovy. I to, jak nás pan režisér vedl. Pro mě je třeba důležitý moment toho prvního nárazu, kdy řeknu: Počkej, tak my se tu teď budeme bavit jako každý jiný večer a ty se pak zabiješ? A on říkal, že to, jak tuhle větu řeknu, je výsledkem toho, co předcházelo. Zní to samozřejmě, ale úplně snadné to není.
Herec má někdy tendenci si zapamatovat nějakou intonaci nebo že tu větu řekne nějakým způsobem a dobrý režisér vám řekne, ať s tím jdete do háje, protože to musí vznikat autenticky, teď a v tuhle chvíli, tudíž pokaždé nějak jinak. Pořád nám opakoval : nic neztrácejte cestou, nezačínejte z nuly. V textu jsou určité předěly. Třeba když poprvé matka řekne: Tak co se děje? Co se děje? A musí to říci s vědomím toho, co se dozvěděla právě před chvilkou.
Trpělivě nám stále dokola opakoval, že ty jednotlivé mikrosituace jsou jako vagonky, které připojujeme a připojujeme, že to pořád musíme v sobě kumulovat, nepustit a přitom nebýt připravené na další situaci, na další ránu.
– Musíte si hlídat, že jako nevíte, jak to bude? –
TM: Samozřejmě. A vlastně je i svým způsobem dost důležité, aby se člověk nevydal hned v první půlce. Pan režisér říkal: “Ona to vůbec nechápe, nedokáže si to porovnat v hlavě.” A to je ta chvíle: To si myslíš ty, že je to pravda! A ona jí na to řekne: Jo. Já si fakt myslím, že to je pravda. A já jako matka vím, že s tím nemůžu nic dělat. Myslela jsem si, že jí ten život dobře vedu. I když jsem se jako matka mnohokrát zmýlila, dělala jsem to z dobré vůle… Ta moje nešťastná matka si pak vypomáhá i hysterickými scénami, a je to jako když se tonoucí stébla chytá, dělá všechno, co ji napadne. Je to boj o život…
– Jak těžké je oddělit svoje emoce od emocí toho příběhu? –
LŠ: To nejde. To oddělit nejde nebo jsem ještě nepřišla na ten způsob. A je pravda, že kdybych na něj přišla, tak bych měla pocit, že to nějak ochuzuju…
TM: Že to šidíš, viď? To člověk jinak neumí. I ty slzy, které tam jsou, jsou reálné. Já vlastně vůbec nechápu, jak tohle funguje. Fakt se mi stává, že když si loknu kakaa, které mi Lucka přinese, opravdu se mi zvedne žaludek. Přitom já mám kakao ráda, vůbec mi nevadí a najednou je ta sugesce schopná ovlivnit moje tělesno. Takže oddělit to nejde. Já jenom vím, že když představení skončí, tak mám pocit, že jsme složily vagon uhlí – ale na metro už jdeme jako Lucka a Táňa, ne jako Jessie a Thelma. Tu psychickou bolest jsem schopna střihnout, ale tu fyzickou únavu člověk druhý den opravdu cítí.
– V čem jste v těch rolích od premiéry jiné? Kromě toho, že lepší a lepší? –
LŠ: Asi svobodnější a svobodnější. V mezích toho, že ctím, co nám režisér řekl a snažím se to pořád plnit. Takže člověk je v nějakém omezení, ale ani bych to neřekla jako omezení. Vím, co si mám hlídat, ale jsem v tom daleko svobodnější. Navíc mám pocit, že ať se nám tam stane cokoliv, že už si to nějak žije svým životem, že i když třeba skočíme v textu, tak jsme schopné někde navázat a nebojím se toho. Ale v té svobodě asi nejvíc. V tom, že si třeba dovolím. Při premiéře jsem věděla, že musím splnit to, co mi říkal a byla jsem okleštěná. Teď už jsem to pochopila, na něco jsem se podvědomě vykašlala nebo jsem to zapomněla a ono si to našlo cestu třeba druhou stranou. Ale tím, že to mělo to pevné držení, tak to vlastně nikdy nevyskočilo z opratí.
TM: To říkáš správně. To si myslím, že je strašně důležité, když ve vzájemné práci s režisérem vznikne nějaká pevná kostra nebo základní opěrné body a člověk ví, kudy jít. A zvlášť v takhle emocionálních hrách, kde je tisíc a jedno úskalí. Párkrát jsem zažila inscenace, ve kterých jsem měla pocit, že jsme byly režisérem úplně opuštěny a jenom jsme tam dávaly ty kýble emocí a bylo to k ničemu.
– Před začátkem zkoušení jste se neznaly a teď je na první pohled vidět, jak velmi jste si lidsky blízké. Jak se mění vzájemná souhra při takhle těžkém tématu? –
LŠ: Já mám štěstí, že hraju zrovna s Táňou. Vážím si toho, že se s takovým splynutím můžu potkat. A když to takhle pojmenovávám – mám pocit, že Táňa je mi blízko jako nikdo. Opravdu s tebou zažívám napojení, důvěru a bezpečí… Ta inscenace je tak těžká a já mám pocit, že můžu udělat cokoliv a ty mě podržíš.
TM: Ale to je vzájemné. To je nějaký dar, kterého se nám dostalo. Ty dvě hodiny, co to hrajeme, jsi prostě moje dcera. Mám svoje dvě opravdové, skutečné dcery – ale, díky Bohu, s nimi jsem takhle strašidelnou situaci nikdy nezažila.
O tom vždycky mluvil režisér Macháček, o té výsadě herectví zužitkovat v tenhhle večer, v tuhle konkretní chvíli, všecko, co se ti děje, kam jsi dospěla, co nového ses dozvěděla, o čem přemýšlíš. Že každá repríza je nová, protože každý den je jiný a my jsme taky jiné.
– Vy jste v těch rolích v rozporu, ale je zřejmé, že bez toho evidentního lidského sepětí by to takhle dobře nefungovalo. –
LŠ: To se těžko popisuje. Jestli to je vidět, tak přemýšlím, jestli to je dobře nebo špatně.
– Ten příběh je strašně těžký a když vidím vaši lidskou souhru, tak vám ho věřím daleko víc. Jakou roli v tom hraje herectví jako řemeslo i umělecká disciplína a jakou životní zkušenost? –
LŠ: Při zkouškách právě pan režisér ironicky říkal: “Hezky jste to zahrály.” Ale já jsem měla pocit, že do toho dávám to, co tam má být a on vždycky říkal: “Slečno Štěpánková, to by bylo krásný, kdybyste nehrála.” Je to zásluha pana režiséra, že se snažil otesat i jakousi techniku, to, co si člověk zúročil třeba leckde jinde, obnažil tu kost a snažil se, aby to bolelo, aby to bylo těžký.
Já se jí bojím, já ano. Až přijde můj čas. Já vím, že přijde, ale… Přikrade se ke mně jako nějaký uprchlý vrah, bude se schovávat za domem a čekat na den, až budu mít plné ruce práce, a stejně bych se nemohla bránit, když nevím, jak vypadá, nebo jestli vydává nějaké zvuky, když se ke mně bude zezadu blížit, nebo jestli to bude bolet, nebo trvat hodně dlouho, a ani nevím, co nestačím udělat předtím, než k tomu dojde.
TM: Pan režisér nám stále opakoval: “Je to setkání s něčím přesahujícím, neuvěřitelným. Nepředstavitelným. Uvědomte si, že ta smrt tam v tuhle chvíli s váma sedí.” A to je hodně velkej úkol. Mně je té mojí matky úplně líto, když popisuje, jak si smrt představuje. Je to strašně naivní, dětinské. Zasloužila by si obejmout a hodně to o ní vypovídá. Dcera je vedle ní daleko dál, je zralejší. Má to vyřešené.
– Je to i tím, že Jessie to ví minimálně rok, možná deset let, že to chce udělat a pro mámu je to záležitost toho večera? –
TM: Určitě. Matka si to nikdy nepřipustila, nikdy. To záleží na vašem založení. Jsou tací, kteří se smrtkou za zády žijou od puberty, třeba od třinácti let, kdy si to uvědomí. A pak už to vědí. A jsou tací, kteří to tuší, ale nechtějí to vědět.
A to jsem já. Jaká smrt? Co to říkáš? Nebudeme o tom mluvit. A já, jako já osobně, jsem ve stejné situaci jako ta matka. Rozhodně to nemám vyřešený. Snažím se připustit, že to přijde, protože vím, že nesmrtelnou výjimkou asi nebudu, ale není to příjemný pocit a moc se mi nechce tím zabývat.
– Jessie připouští smrt jako variantu. Jako něco, čeho se nebojí, protože to má zdůvodněné.-
TM: Matka na to do poslední vteřiny nepřistupuje. Strašně se bojí. Měla by to být taková narůstající křivka strachu a hrůzy. Děs. A pak zazní výstřel a konec… Já si myslím, že ona, jak tam ležím, možná ani nevstane. Že prostě zůstane ležet ještě dalších čtrnáct dní. Ne, že by zemřela v tom okamžiku. Ale pokud se někdy postaví na nohy, tak to bude někdo jiný.
– Autorka Marsha Norman rozhodně neměla jednoduché dětství. Ale člověk je vládcem svého osudu. A tady je vidět, že Jessie měla možnost svůj osud zvrátit, ale asi k tomu nemá sílu. –
LŠ: Možná už je pozdě.
TM: Kdyby Jessie nedošla k tomuhle rozhodnutí, tak by byla další sobota, další lakování nehtů. Matka tuší, že to všechno není v pořádku, proto říká: Ale přece si tu žijeme pěkně, ne? A doufá, že dcera řekne: Jo, dobrý. Ale kdyby nedošlo k tomuhle rozhodnutí, tak to takhle půjde dál. Z hlediska té mé figury. Ano, není to bůhvíco, ale furt je to život. Co bys chtěla? Je to život.
LŠ: To je právě otázka toho, kdo je schopný si to uvědomovat a něco s tím udělat. Žijeme v nějakých mantinelech, každý si něco neseme. Je spousta lidí, kteří si to neuvědomují a jedou v tom dál. Já, doufám, se snažím ve svém životě z toho vystoupit a přistupovat k věcem jinak, než mám naučeno.
A ani já nemůžu nic dělat se svým životem, nemůžu ho změnit, nemůžu ho změnit k lepšímu, abych se v něm cítila líp. Abych ho měla radši, aby fungoval, jak má. Ale můžu ho ukončit. Odstavit, vypnout jak rádio, když nedávají nic zajímavého. Z toho, co mám, je to vážně to jediné, co mi patří, a já rozhodnu, co se s tím stane. A skončí to. A já to zarazím. Takže. Pojďme si to prostě užít.
– Je tohle ta jediná rozhodovací pravomoc, kterou Jessie ve svém životě vnímá? –
LŠ: Určitě jo. V tom smyslu, že ona nežije život, jaký by chtěla a nevidí jiné východisko, než to, že to prostě ukončí. “Život mě moc nebaví a nemám jediný důvod si myslet, že to bude jiné, než horší.” Tak to prostě je. Takže možná je to také osvobození se od nějakých pout toho, že není schopná se vymezit vůči věcem, začít jinak.
Také tam vlastně říká: Já jsem myslela, že přijdu, ale já jsem nepřišla. Byla jsem ten, na koho stálo za to čekat, ale vlastně se to nestalo. Tak žiju život takový, který se mi nelíbí a mám na to právo. To právo máme všichni – je fajn, že to lidi řeší jiným způsobem než takhle, ale když se hledá cesta z toho vymezení z pravidel, která jsou stanovena generacemi před tím, tak je to fajn, když se najde.
– Máma říká dceři: Tebe život nebaví! A kdo ti slíbil, že tě život bude bavit? Myslíš si, že mě život bavil? Dává jí najevo, že si neumí život zařídit tak, aby ji bavil. –
TM: Matka má odžitý život a nabízí jí svoje možnosti, jak žít, a vůbec nedohlédne, kde se vlastně její dcera nachází. To je tak úděsné, to míjení se…. “A jaký to tam je, tam, kde ty jseš, vždyť já vůbec nevím, kde jseš?” Hrozný je, že se o tom před tím nikdy nebavily. Že k takovému rozhovoru nikdy nedošlo.
– Marsha Norman dostala za svůj text Pulitzerovu cenu v roce 1983. Je na tom textu znát, že je 40 let starý? –
TM: Párkrát jsme si s Luckou říkaly, že jestli je ta hra v něčem poplatná své době, tak v té epilepsii. Kdyby to dnes bylo zaměněno za depresi, bylo by to více rezonující. Nepochopení toho, že lidé, kterým život nepřináší radost a smysl, nevědí, proč tady mají být. A že mají tu možnost to ukončit. A taky si myslím, že kdyby hra byla napsána dneska, bude stručnější.
– Připadá vám příliš upovídaná? –
LŠ: Teď už třeba méně, ale během zkoušení už mě Jessie někdy tak štvala, že jsem si říkala: Ty jo, tak už běž a už to udělej.
TM: Přesně tohle mí říkala i jedna kamarádka : Vždyť ta holka tu matku úplně trýzní, tak ať už to udělá.
– Podle režiséra Vencla hra nemá divákovi zodpovědět otázky, ale má ho přinutit, aby si je zodpověděl sám. Dcera nemá smysl života, máma ho, i když omezený, má, žije relativně spokojeně a diví se, že dcera to není ochotná přijmout. Že chce víc a neví, jak k tomu dojít. –
TM: No jo, máma ho má. Přistoupila na to, že to sice není žádný zázrak, ale má aspoň každou sobotu čerstvě nalakovaný nehty, Lásku nebeskou a begonie v truhlíku.
– Co je smyslem života, který obě hledají, i když každá jinde? –
LŠ: Já mám pocit, že když člověk dostává na hubu, v životě nebo v práci, tak padá a padá. A v konečném důsledku je stejně vždycky na všechno sám. I když máš pocit, že máš spoustu přátel, tak je to vždycky o tobě. Takže smyslem asi je… Mít se rád. Protože vy jste v tom životě ta nejdůležitější. On má ten náš režisér pravdu – všichni jsme sobci a měli bychom být. Samozřejmě nejít přes mrtvoly, ale vždycky začít u sebe. Ale mít se rád je podle mě základ.
TM: No vidíš a já jsem chtěla říct, že smysl dává to, že člověk je tady pro někoho. A ty jsi řekla úplnej opak. No není to úžasný ? Tak asi, aby to nějaký smysl mělo, aby to bylo šťastný a smysluplný, tak je dobrý, když máš tenhle základ a ve chvíli, kdy ho máš, tak můžeš fungovat i pro ty ostatní.
LŠ: Ono to s tím souvisí.
TM: Počkej, a jak ty vnímáš, to mít se rád? Že se přijímáš taková, jaká jseš? Významy slov jsou někdy tak těžko pochytitelný a každý si pod tím představuje něco jiného….
LŠ: Pro mě je to teď moje téma. Nezapomínat na sebe. Člověk pořád myslí na druhé a pak si řekne: kdy mi bylo dobře? Bylo mi dobře, když dcery dělaly tohle nebo tamto… Ale to byla jejich věc. Ale co jsi ty, ty, ty?! A myslím, že to tak lidé často mají. Ať už jsou ve vleku práce, rodiny nebo něčeho jiného. A myslím, že by nám bylo lépe, kdybychom to trošku hledali v sobě.
– Při děkovačce z vás úplně tryská souhra. Jak se od premiéry změnil váš vztah? –
TM, LŠ (jedním dechem): Prohloubil se.
LŠ: Pro mě je Táňa opravdu rodina. Je pravda, že po představení si někdy říkame: „To jsme rády, že to máme za sebou. Ještě, že to hrajeme jenom jednou měsíčně.” Ale já si nedovedu představit, že to skončí, že se nebudeme vídat.
TM : Já jsem jako ta matka z naší hry – já si to nepředstavuju, jak to bude. Ale jsem vděčná osudu, že jsme se potkaly. Asi jsme si opravdu v té poctivosti podobné. A je to velikánská radost hrát s tak citlivým a nadaným člověkem, jakým Lucka je.
LŠ: My přijdeme do šatny a začneme si povídat. Táňa se mě zeptá na děti a já mám pocit, že jsme se rozloučily včera a musíme nasát, co je nového. A pak se obejmeme…
TM: To je takový náš rituál – než jdeme na jeviště, tak si tím vzájemným objetím dáváme sílu. Nedávno mi řekla jedna kamarádka, co naše představení viděla : “Mě nejvíc dojala ta vaše děkovačka. Jako by z vás vyzařovalo – buďte rádi, dokud jste živí a můžete se držet za ruce.“
LŠ: Já jsem v létě jela z Kavčích hor. V autobuse bylo volno, ale nějaká slečna si sedla vedle mě, až jsem si říkala, že to je divné. Když jsme vystupovaly, tak mě oslovila. Říkala, že sebrala odvahu – že viděla Dobrou noc, mami třikrát a že mi strašně děkuje. Její příběh neznám, ale říkala, že na to vzala i své známé, aby pochopili, co prožívá. Že jí to strašně pomohlo a že mi moc děkuje. A já jsem říkala: Vidíte, to by nás nenapadlo, že zrovna tohle představení může i někomu pomoci. A ona říkala, že ano a že na něm jistě nebyla naposledy a že opravdu děkuje. To pro mě bylo hrozně vzácné a milé.
TM: To je potvrzení toho, co jsem říkala na začátku: kdyby si jediná divačka v hledišti řekla: Ta moje holka se chová podobně, nechovám se já taky tak? Kdyby byla jedna jediná, tak to má smysl.
