Co se ti vybaví, když se řekne Ostrava?
Ostrava je především moje rodiště. K tomu se pojí všechno, co jsem prožil v tom nejranějším dětství i pozdějším pubertálním období, které bylo velmi bouřlivé. Byla to těžká doba – pro mě i pro moje blízké, ale na druhou stranu se to později zúročilo v tom, co dělám, tedy v divadle. Dá se říct, že dnes už na tehdejší těžké chvíle vzpomínám rád. Nechtěl bych, aby to vyznělo, že si stěžuju, nebo že v mém mládí bylo všechno špatně. Bylo to zkrátka těžké. Jinak na Ostravu vzpomínám moc rád, mám tam spoustu kamarádů, především kolem divadla. Kdykoli přijedou hostovat do Prahy nebo jen tak na výlet, vždycky se setkáme. Bedlivě sleduju jejich tvorbu a životy, takže nemám pocit, že by se naše vztahy nějak výrazněji přerušily. Řekl bych, že ta pomyslná Ostrava – ve smyslu divadelní atmosféry a určité sounáležitosti – existuje i jinde. A to je dobré zjištění. Já jsem ji třeba našel při hostování v několika oblastních divadlech.
Vzpomeň na své divadelní začátky.
Pokud budeme brát začátek jako přijímací zkoušky na konzervatoř, napoprvé mě nevzali, což bylo podle mě v naprostém pořádku. Dělal jsem totiž ty zkoušky dost narychlo. Já sám bych se nevzal! Později mě přijali rovnou do druhého ročníku. V té době jsem chodil na učňák a už tehdy jsem začal hodně navštěvovat divadla – především Divadlo Petra Bezruče. Byl jsem na mnoha jejich představeních třeba desetkrát a měl jsem tam několik hereckých vzorů. Později, během studia na konzervatoři, mi bylo velkou ctí tam hostovat. Stalo se dokonce, že jsem dostal záskok v inscenaci, kterou jsem předtím několikrát viděl, takže jsem ho mohl dělat bez zkoušky. Výsledek musel být zřejmě tristní, protože jsem neměl zkušenosti a jen jsem napodoboval intonace staršího kolegy, což musela být z mé strany totální katastrofa. Nicméně je to tak.
Měl jsi zásadního pedagoga?
Měli jsme úžasné štěstí na Milenu Asmanovou, která byla jak skvělá pedagožka, tak naprostá jednička v divadle, na své domácí scéně v Národním divadle moravskoslezském. To je, myslím, hodně důležité, aby studenti mohli vidět své pedagogy na jevišti, pokud možno i ve velkých rolích. Studium pod jejím vedením nebylo vždycky snadné, protože Milena byla velmi přísná a živelná, což je ostatně pořád. Známe se přes třicet let a pořád se vídáme a přátelíme. To mě velmi těší. Je hezké, když nastane takový přesah a pedagog se studentem si mají co dát i v budoucnu.
A dnes jsi ty sám hereckým pedagogem…
Momentálně učím na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde se cítím jako pedagog svobodně. Vycházejí mi vstříc. Ze Státní konzervatoře, kde jsem učil předtím, jsem před časem odešel na protest spolu s většinou dalších pedagogů. Je to věc, kterou asi už není třeba dál rozebírat.
Jak ses k učení dostal?
To bylo ještě v Ostravě a může za to opět Milena Asmanová, která je mimo jiné neuvěřitelně podnikavá a založila si soukromé herecké studio při NDM. Sehnala souhlas Ministerstva školství a tudíž poskytovala po třech ročnících absolutorium včetně výstupního diplomu. Mě oslovila, abych se na výuce podílel.. Nejdřív jsem se tomu dost bránil. Říkal jsem si, co já můžu ve svých třiceti někomu předávat. Ale s Milenou jsme si sedli a doplňovali jsme se. Fungovalo to. Později tam začala učit i moje žena, Apolena Veldová, takže to bylo příjemné. S těmi studenty jsme dodneška v kontaktu. Z toho studia vzešlo nejen několik dobrých herců, ale také partnerské vztahy a posléze rodiny. To mi připadá ještě důležitější než to, jestli všichni naši absolventi našli uplatnění v divadle.
Je to už víc než deset let, co vaše rodina přesídlila z Ostravy do Prahy. Tehdy za novým angažmá ve Švandově divadlě. Jak se od té doby proměnil tvůj život?
Je to cesta, která mě hodně překvapila a moje nejbližší konec konců taky. A vlastně neustále překvapuje. Celé to má až osudové rysy a na to já docela dám. Nic se neděje náhodou. Tehdy v Ostravě na poslední chvíli hostoval režisér Michal Lang. Původně mělo být všechno jinak, protože Apolenka měla nastoupit na mateřskou, ale z toho sešlo, a tak jsme u něj nakonec byli oba obsazení. Zrovna v době, kdy jsme uvažovali, že v Ostravě už zůstaneme do konce života, nám Michal oběma nabídl angažmá ve znovuotevřeném Švandově divadle na Smíchově. Když jsme s ním měli pohovor – samozřejmě každý zvlášť – první věta, kterou jsem mu řekl, byla: “Doufám, že si mě nebereš do divadla jenom proto, že tam chceš Apolenu!” a ona se mi pak přiznala, že mu řekla totéž v obráceném gardu… Ale asi nás chtěl oba, což je vždycky příjemné zjištění. A pro herecké manželství je pochopitelně velké štěstí, když se oba dostanou do stejného divadla. Většinou totiž dostane nabídku jeden nebo druhý. Nám se to poštěstilo, a tak jsme se stěhovali do Prahy.
Co na tom bylo nejtěžší?
Určitě to nebylo vůbec lehké pro našeho tehdy desetiletého syna Pepu, kterému se v Ostravě moc líbilo, měl tam spoustu kamarádů, taky vynikající školní výsledky a skvělou paní učitelku na základní škole, kam jsem mimochodem před lety chodil i já. Zkrátka tam měl svoje kořeny. Ptali jsme se ho, jestli to zkusíme a Pepa byl pro. Tak jsme se přestěhovali do Nuslí a začali zkoušet. Tedy popravdě jsme tam už předtím hostovali. Apolena zkoušela s Michalem jeho hru Hadí klubko a já Clavija s Vladimírem Strniskem, takže jsme ten přechod měli pozvolnější. Strávili jsme pak ve “Švanďáku” několik sezon, ale dnes už tam ani jeden nejsme. Apolenka tam zůstala o tři roky déle, než já. Teď je v plzeňském Divadle J.K. Tyla, kde je velmi spokojená a já jsem na volné noze.
A máš nějaký stálý okruh divadel, kde hostuješ?
Už během angažmá ve Švandově divadle jsem čas od času dostával různé nabídky, ale býval jsem takový patriot, který chce hrát jenom tam, kde zrovna je, že jsem je odmítal. Pak došlo v divadle ke změnám, které bych tady nerad nějak hlouběji rozebíral. Zkrátka jsem dospěl do stadia, kdy si člověk říká, jaké divadlo dělat chce a jaké už ne. Takže jsem si řekl, že tohle divadlo už je natolik vzdálené mému smýšlení a osobnímu názoru, že jsem se rozhodl odejít na volnou nohu. První nabídka přišla v zápětí od Juraje Deáka, který mě pozval na Fidlovačku. Pořád to byl velký skok do nejistoty, ale s odstupem vím, že jsem udělal dobře. Už proto, že jsem v rámci hraní na volné noze potkal spoustu zajímavých lidí. Musím říct, že pro mě je vždycky dost překvapivé, když mi někdo zavolá a nabídne mi spolupráci. To říkám vážně, bez jakékoli pózy. A těší mě, že často to není na základě osobních vazeb, ale toho, co odvádím na jevišti nebo v návaznosti na předchozí spolupráci.
Co ty a režiséři?
To je velmi pestré. S některými si rozumím víc, s některými míň, ale nic není jednoznačné. Třeba se Sergejem Fedotovem jsme si vyloženě neporozuměli a bylo to strašné. Už bych s ním nedělal a on se mnou určitě taky ne, ale přesto na to zkoušení v podstatě rád vzpomínám a vím, že mě někam posunulo. Musím přiznat, že ve svém věku už jsem trochu obezřetný, co se důvěry týče. Dřív jsem se snažil věřit každému, jak profesně, tak lidsky a zákonitě pak došlo k mnoha zklamáním. Dnes si držím větší odstup a mým heslem je, zcela nepodlehnout žádnému režisérovi ani režisérce. Nemyslím po tělesné stránce… myslím, samozřejmě, po té pracovní. Čím jsem starší, tím víc mi záleží na tom, aby ten režisér byl i v soukromí slušný člověk. Režiséři by měli být chlapi. I když jsou to ženy. Já vidím princip “chlapství” v tom, že je člověk férový, upřímný, jedná na rovinu a stojí si za svým názorem. Takoví lidé – včetně režisérů – mě zajímají ze všeho nejvíc a pracovat s nimi je pro mě radost.
Mnoho herců má režijní ambice. Jak jsi na tom ty?
Na konzervatoři mi jednou paní Asmanová řekla, že si není jistá, jestli bych místo herectví neměl raději zkusit režii. Tehdy mě to ranilo, rázem jsem měl pocit, že tím pádem na herectví absolutně nemám… Myslím si, že režírovat bych vůbec neuměl a upřímně řečeno mě to ani nikdy nelákalo. Mám učení na škole, což je svým způsobem taky režie, a to mě asi uspokojuje natolik, že jsem po regulérní režii nikdy nezatoužil.
Jak už jsi zmínil, tvoje žena je herečka a váš syn je v současnosti ve třetím ročníku činoherní režie na DAMU. Co ty na to?
Naplňuje mě to velkými obavami. Zvlášť v současném divadelním a uměleckém světě. To, že se vůbec rozhodl pro tento obor, pro nás bylo samo o sobě velkým šokem. Včetně toho, že jsme nechápali, jak jsme ho svými příklady mohli neodradit. Byly doby, kdy se u nás doma divadelní problémy probíraly od rána do večera. Dokonce i u časných společných snídaní, na kterých si jako rodina zakládáme. Trochu jsme doufali, že ho na tu školu třeba nevezmou, ale vzali… Tak jsem ho pouze upozornil, jak složitý život ho čeká, a že to teď bude hodně na něm. On má v sobě po nás obou poctivost vůči divadlu a smysl pro fair play, což se poslední dobou stává spíše příteží a takoví lidé to zpravidla mívají o hodně těžší. Ale pochopitelně mu držím palce a doufám, že bude šťastný, ať už bude dělat cokoli.
Jednoduchá otázka, která musela přijít: Co Milan Kačmarčík a jeho role?
Nemám žádnou “srdcovku”. Jsou role, které herce někam posunou, i když ho tehdy třeba štvalo, že je musel hrát. Osobně rád vzpomínám i na malé role, které člověku otevřou nové nazírání na věc. V současné době pro mě není zásadní velikost role, ale to, s jakými lidmi na ní spolupracuji. Myslím si, že žádný herec by neměl hrát celý život výhradně hlavní role. V oblastních divadlech se zpravidla začíná na menších a středních rolích, nebo se střídá jedna velká s více maličkými. Jsou to úkoly, které umožňují profesní růst. Já třeba rád vzpomínám na němou roli Psa v Baronovi ve větvích. Už ani nevím, jak se jmenoval, ale moc mě to bavilo. Jmenovat jen ty velké role by bylo nespravedlivé vůči těm malým. Nicméně, pokud mám přece jenom zmínit jednu aktuální – teď opravdu moc rád hraju Otce Welshe v Osiřelém západu v Městském divadle Mladá Boleslav. S tou postavou souzním.
V Ostravě jsi hrál také Blanche DuBois v Tramvaji do stanice Touha. To je vysněná role mnoha hereček…
To byla první role v rámci angažmá, u které jsem se mohl svobodně rozhodnout, jestli ji vůbec přijmu nebo ne. Jinak jsem zastáncem toho, že když je člověk angažován, musí hrát všechno, do čeho je obsazen a nemá právo si role určovat. Tohle byl celkem logicky výjimečný případ. Tehdy jsem to vzal, i když jsem zpočátku nebyl přesvědčen o smysluplnosti tohoto pojetí. Ale právě u této role jsem se setkal s režisérkou, která si stála za svým názorem a mě i mé kolegy přesvědčila a získala pro svůj záměr
Jak se sžíváš s charakterem postavy, kterou právě zkoušíš?
Na to je těžká odpověď. Takhle: Za herce musí mluvit vždycky jeho práce, tedy její výsledek. Až samotný výkon v rámci celku. V každé roli se ti zúročí jak profesní, tak lidské zkušenosti. Mně, upřímně řečeno, připadá zvláštní, když si čtu rozhovory s herci a oni popisují, co chtěli nebo nechtěli svým výkonem vyjádřit. Pak ten výkon vidím a vůbec nic z toho tam nečtu. Proto jsem sám velmi opatrný zabíhat do podrobností na toto téma.
Tomu rozumím. Tak prozraď alespoň, kde čerpáš inspiraci.
Rozhodně mám rád, když dostanu text s nějakým předstihem a můžu už si nad tím přemýšlet. Podvědomě tu postavu nosit s sebou. Mám rád precizní přípravu, do které samozřejmě spadá prostudování inspiračních materiálů. Dívám se na filmy, které se tématu týkají, čtu knížky, poslouchám hudbu, chodím na výstavy, a to v průběhu celého zkoušení.
Už jsme se toho dotkli, přesto se zeptám ještě jednou, přímo. Jak vnímáš postavení současného českého divadla? Jaký má podle tebe úkol?
Hlavním úkolem divadla je zasáhnout! Jakýmkoli způsobem a s jakýmkoli důsledkem. I pláč přece může být projevem pozitivní emoce. A divadlo musí vzbuzovat emoce. Bohužel, v současné době v českém divadle převládá planý režisérismus a přestává se myslet na autora, herce a potažmo i na diváky. Řada režisérů si prostě jen hraje a plní si svoje představy, často pouze s ohledem na sebe sama. Občas se dostanu do stavu, kdy si říkám, že už divadlo dělat nemůžu, protože mu prostě nerozumím.
Jsi častým divákem?
Jsem. S manželkou jezdíme za divadlem po celé republice, na Slovensko, byli jsme i v Maďarsku, v Německu, v Rakousku, v Polsku, ve Francii… Myslím si, že třeba německé divadlo je na tom momentálně skvěle. Mnoho lidí u nás má potřebu ten fenomén napodobit, ale často si z něj vezmou pouze formu, vnější obal, ale po obsahu nepátrají . To samozřejmě souvisí i s herectvím. Němečtí herci jsou dokonale technicky vybaveni, ovšem u nás v současné době může hrát divadlo vítěz talentové televizní soutěže nebo modelka a nikomu nevadí, že neumí na jevišti ani pořádně mluvit. Tomu nerozumím. Tím přeci klesá hodnota hereckého oboru. Lidé, kteří to myslí s divadlem z podstaty dobře to dneska mají hodně těžké. Já mám rád současnou mladou generaci divadelníků, nebo tu její část, která chce dělat divadlo poctivě a něco vytvářet, ale v podstatě mám o ně strach.
Pojďme skončit trochu optimističtěji. Co tě čeká v nejbližší době?
Co se divadla týče, po prázdninách začínám zkoušet v Městských divadlech pražských, v Rokoku . Jsem moc rád, že momentálně mám svobodu volby, že si můžu vybírat, co dělat chci a co ne. Byl bych velmi nerad, aby to zavánělo rouháním. Uvědomuju si, kolik je dobrých herců bez práce, a vím, že není samozřejmostí vůbec nějakou hereckou příležitost dostat. Naopak, je to obrovské štěstí, o kterém občas člověk pochybuje, jestli si ho vůbec zaslouží. Třeba se sejdeme za tři roky a já ti řeknu, že prodávám v supermarketu. To se může stát komukoli. Teď mi stačí dvě premiéry do sezóny. A jinak? Prožívám svůj život naplno. Na závěr bych rád řekl, že je důležité sebrat odvahu vykročit. Nebát se těch změn, které nám zásadní rozhodnutí přinášejí…
Tentokrát místo dovětku autora zařazuji dovětek zpovídaného: “Když je pro mě v dnešní době jedním z vůbec největších diváckých zážitků sledování záznamu pětatřicet let staré inscenace, tak je asi něco v nepořádku. Byla to Cesta dlouhého dne do noci z Činoherního klubu v režii Ladislava Smočka. V tom nejlepším slova smyslu moderní divadlo, které jde na dřeň, je propracované do nejmenšího detailu, a zároveň dělané s nadhledem. Kromě představitelů ústředních čtyř figur – rodiny Tyronových – naprosto excelentní Libuška Šafánková, vlastně v malé roli… Musím říct, jak moc mě mrzí, že právě pan Abrhám a paní Šafránková už nedělají divadlo. Je to škoda jak pro diváky, tak pro mladé herce, protože právě od nich by se měli učit. Nejen co se týče herectví, ale také osobního přístupu a morálních hodnot.”