6. prosince 2021

Zatím jsem jen na dobré cestě

Vyučil se montérem ocelových konstrukcí, prošel mnoha zaměstnáními, pro celoživotní směřování Andreje Kroba však bylo nejdůležitější, že se v roce 1963 stal kulisákem a posléze jevištním mistrem a asistentem v Divadle Na zábradlí.

Léta strávená ve spolupráci s režisérem Janem Grossmanem, scénografem Liborem Fárou a kolegou kulisákem, ale také autorem divadelních her Václavem Havlem označuje za svou divadelní univerzitu.

Jako první inscenoval hry Václava Havla – s přáteli kulisáky nazkoušel a v hospodě v Horních Počernicích uvedl v roce 1975 Havlovu adaptaci Gayovy Žebrácké opery, z Divadla Na zábradlí poté dostal vyhazov (pracoval pak jako montér okenních těsnění v pardubickém podniku Tvar) a vzápětí se stal jedním z prvních signatářů Charty 77 a tvůrcem nezávislého zpravodajského magazínu Originální videojournal. S jedinou videokamerou a s přáteli z disentu natočil a poprvé u nás uvedl hru Václava Havla Pokoušení… S Divadlem Na tahu, které s přáteli z divadelního zákulisí založil, postupně – od roku 1989 už i oficiálně – uvádí Havlovy hry. I teď, rok po smrti Václava Havla, hraje Krobovo Divadlo Na tahu alespoň jednou do měsíce některou z Havlových her – Zahradní slavnost, Audienci, dvě verze Vernisáže, Protest. Na zájezdech i ve svém novém sídle, Studiu Divadla Na tahu v bývalé kavárně-galerii Paměť v Praze na Petrském náměstí.

Jste hlavním inscenátorem jeho her, byli jste dlouhá léta přátelé, vaše chalupy sousedí na Hrádečku. Chybí vám Václav Havel?

Říkám-li, že vlastně ani ne, není to póza. Padesát let jsem v jeho hrách, v jeho myšlenkách denodenně a noc co noc. S jeho texty jsem byl úplně od začátku. Jako vedoucí party kulisáků jsem měl možnost být už u Zahradní slavnosti v divadle Na zábradlí, výpravu tehdy dělal architekt Svoboda, premiéra byla v listopadu 1963. Byl jsem i u Vyrozumění, to byla jeho druhá hra, pak u Ztížené možnosti soustředění... A když se jeho hry v divadle nesměly uvádět, začal jsem je inscenovat sám. Žebráckou operu v Horních Počernicích, Pokoušení jako videoinscenaci a po revoluci zase na Zábradlí. Každý rok se uváděla jedna hra.

Jak to, že vám povolili hrát v Počernicích, Havel byl přece zakázaný autor?

Byl, ale komunisti ho tak utajovali, že ani jejich vlastní úředníci nevěděli, kdo to je. Představte si, že jsme přišli na tehdejší národní výbor v Horních Počernicích, že bychom u nich chtěli zahrát hru autora Václava Havla a oni jen řekli „tak jo“. Pak se divili.

Inscenovat Havlovy hry určitě není snadné. Čím to, že jste se tak shodli – autor s režisérem, který vlastně nebyl profesionálem?

On právě potřeboval režiséra bez větší zkušenosti a bez nějakých velkých ambicí měnit hry k obrazu svému. U některých kusů a u některých autorů to prostě nejde a když je režisér trochu inteligentní, pochopí, že na ty texty nemá a že má tu hru poslušně udělat tak, jak si autor přál a jak ji doprovází svými doporučeními. Václav do posledního detailu věděl, jak se ta která hra má hrát, jak má text znít. Je to i věc rytmu, taky když on nám své hry čítával, už to samo bylo strhující. A bezděčně vydával návod pro rytmus celé inscenace.

Nepřistupujete k textu ale pasivně, trpně, musíte pochopit víc vrstev, jak je autor zamýšlel. Postavy Havlových her jsou komediální jen zdánlivě…

Když se na typickou havlovskou vtipnost nestaví nějaká jiná vtipnost, dopadne to dobře. Nejlíp se tragikomika postav vyjeví, když se snažíte o co největší věrohodnost, když s těmi postavami cítíte, když jim fandíte, když jste s nimi, na jejich straně. Jsou autoři, se kterými se to jinak dělat nedá.

Takže jste nikdy nezasahoval do textu?

Naštěstí měl ke mně absolutní důvěru – a tak jsem mohl někdy drobně zasáhnout, třeba do druhého dějství Zahradní slavnosti jsem si dovolil vstoupit, sáhl jsem do toho, protože tam leccos nemuselo už být pochopitelné. Ale třeba v Žebrácké opeře herci vždycky šíleli, jak se ty dlouhé špalky mají naučit, ale tam jsem nechával text v plném znění.

Václava Havla prý nejlíp hrají amatéři. Jak to vidíte vy?

Havla může hrát každé divadlo pod podmínkou, že se profesionální herci osvobodí od své divadelnosti, modulace hlasu a tak dále. Zásadní pokyn je „nehrát, nehrát, nehrát!“ Dostat neherce do těch postav není takový problém, jako dostat herce k potřebnému nehraní. Nejde o amatérismus, ochotničinu – kterou já ctím a hlásím se k ní, znamená, že divadlo milujeme a ochotně ho děláme, z lásky. Ale pokud mi snad někdy vyšly inscenace, které jsem režíroval na profesionálních scénách, bylo to proto, že jsem herce tlačil „dolů“ k nám, k tomu našemu minimalistickému způsobu. Aby jen se správným akcentem a rytmem odříkávali precizní Havlův text.

Říká se, že z režisérů jste právě vy Havlovi nejvíc rozuměl. Rozuměl?

Nevím, jestli jsem mu rozuměl. Když se k těm komediím vracím, přicházím na to, že jsem sice na dobré stopě, ale že bych mu rozuměl se vším všudy, že bych využil všechny možnosti, které se v těchto hrách otevírají, to říct nemohu. Havlovy texty přesto, že jsou doslova vypiplaný, že mají přesnou konstrukci, přesto jsou obsahově velmi široké, mnohoznačné.

Asi mu vyhovovalo, že jste jeho postavy neparodoval a neznásilňoval nějakými speciálními režijními záměry.

Václav vždycky zdůrazňoval, že se svým postavám nevysmívá, já se toho držím, uvědomuju si, že lidi z těchto her jsou víc než komické postavy figury tragikomické až tragické. Nemám snahu znemožňovat třeba sládka v Audienci, že je blbej. Je možná primitivní, ale je taky nešťastný. Když posloucháte text Protestu, nemůžete si z toho dělat legraci. Foustka v Pokoušení je taky nešťastník –nevěděl co dělá, proč to dělá, proti čemu, tak se pustil do zjišťování, ředitel se mu nabídl, že ho tím zjišťováním provede, a pak ho práskal. Nebo v Largu desolatu postava Kopřivy – on je velmi vystrašený, nutí ho, aby odstoupil od něčeho, co napsal a on k tomu přitom dospěl úplně přirozeně, to nebylo z protestu. A po celou hru řeší jediný problém, jestli má přijmout nabídku a vzdát se toho autorství, nebo jestli se k věci postaví jako chlap. A oni ho neustále obtěžujou, všichni kolem – milenky, manželky odnášejí ty jejich metody. A on se pomalinku dopracovává k tomu, že půjde do vězení, má kufr připravený, a vtom oni přijdou a řeknou mu, že už je to pasé, že už nic nepotřebujou. O tom ta hra je. Kdyby si tam někdo celou dobu jenom dělal šoufky, tak je po Havlovi. Respektuju dnešní trend, že někdo si Havla přeloží do jakýchsi vlastních obrazů, držím palce, aby se to podařilo, ale nemyslím si, že je třeba konstruovat nějaké komické etudy a tím zbavit Havla toho, na čem je jeho absurdní humor postavený.

S Václavem Havlem jste sdílel i jednu louku mezi vašimi chalupami, viděl jste mu „do života“ a byl mu nablízku vlastně až do smrti.

Ano, byl jsem součástí jeho přebývání na Hrádečku, viděl jsem tedy zblízka do Václavových vztahů a mohl pozorovat, jak hodně se jimi inspiroval. On si nevymýšlel. Vždycky vycházel z konkrétních situací, které zažil a které třeba i sám vytvářel. Třeba v Horském hotelu, tam jde o manželský trojúhelník, Pecharová radí Pecharovi, jak na milenku a dělá to proto, aby všechno měla pod kontrolou, aby jí někam neulítl –s takovou nadsázkou se Václav díval na určité situace, které možná sám inicioval.

Nacházel jste tedy v jeho hrách autobiografické prvky?

Vezměte si třeba Largo desolato – v něm je přítomen strach z vězení, z něčeho neznámého. Vím, že když přišel z prvního zavření, stalo se mu, že při nějakém výpadku soustředění při jedné estébácké akci mu dali cosi podepsat a druhej den v novinách stálo: Havel prohlašuje, že jsou i jiné způsoby než Charta 77, jakými se dá s režimem diskutovat – a on měl z toho obrovské trauma, bylo na něm tak patrné, že se touží do toho vězení vrátit, snad aby to nějak odčinil.

Jaký byl pro vás Havel – člověk?

Nebyl žádný hrdina, byl plachý, nesmělý. Celý život vlastně bojoval sám se sebou, aby mohl dělat to, do čeho byl pořád nějak vtahován. A byl statečný, protože dovedl ten strach v sobě potlačit. Už to, že v době normalizace napsal dopis Husákovi, což byl tehdy zločin, prokázal velkou odvahu. Na Hrádečku jsme často sedávali třeba s mou ženou Annou nebo s publicistkou Janou Lorencovou a leccos probírali, a on se najednou na nás obrátil s otázkou – „nojo, ale co tomu řekne národ?“. A národ ho tehdy vůbec neznal, protože ho komunisti úplně vymazali a izolovali.

Stát se z ničeho nic prezidentem, to chtělo také hodně statečnosti.

Na jednu stranu to pro něj byla hra na vladaře, ta mu dělala jako dramatikovi dobře, navíc měl zdravé ambice, ale na druhou stranu musel zase bojovat sám se sebou. Cítil velkou odpovědnost, zdálo se mi, že chtěl téhle zemi z toho marastu nějak pomoci. V posledních dnech svého života v rozhovoru, který v televizi vedli s Dominikem Dukou a jenž měl charakter jakési zpovědi, Václav řekl, že snad jako prezident měl někdy být důraznější, možná agresivnější. Ale já si myslím, že ať by se sebevíc snažil, nešlo by mu to. On vždycky protivníka udával argumenty. A všichni je brali. Sledoval jsem to třeba v revolučních dnech v Laterně magice: povídal tam kde kdo, a on dlouho jenom poslouchal, a nakonec stejně všichni čekali na to, co řekne Václav. S ním opravdu ta revoluce stála a padala.

Teď tu už není, vy ale s Divadlem Na tahu pokračujete s uváděním jeho her. Mimochodem, proč Na tahu? Významů toho pojmu je několik…

Jednak divadelní tahy se týkají práce kulisáků a my jako kulisáci začínali, a na kulisácký původ nezapomínáme; druhý význam, asi nám ho lidi přisuzují nejvíc – by mohl znamenat, že jsme na neustálém tahu po hospodách, ale my to cítíme spíš tak, že jsme na tahu krajinou, stále v pohybu, že se vyhýbáme zkamenění .

Usadili jste se v bývalé Paměti, jaké je to divadlo?

My pořád někde putovali, ale jak čas běžel, přibývalo problémů se zkoušením, s prostorem na hraní – aby nebyl příliš velký (a drahý), nebylo kam uložit dekorace. Hledali jsme nějaké sídlo s malým sálem a se zázemím. Kavárna – galerie Paměť funguje od roku 1995, může se tu zkoušet, a nakonec i se vynořila možnost pronájmu od roku 2011. Je tu všechno, co potřebujeme, i nouzový východ, výtah, prostor pro uskladnění dekorací… Loni 4. listopadu jsme zahájili provoz Zahradní slavností a bylo nám ctí, že tu byl i autor a že byl spokojený – bylo to naposled, kdy Václav Havel zavítal do divadla.

Představení tu mají charakter spíše klubových setkání?

Ano.Tady je trochu jiné divadlo, máme jen třicet sedadel, ze kterých je dobře vidět, ale to stačí. My nejsme profesionální divadlo ani divadlo bilboardů, nemáme skoro žádnou propagaci, jen své stránky na webu. Herci nečekají velké honoráře – když to vyjde, dostanou „gulášovné“, ale vždycky se ptají, jestli budu mít na nájem. Publikum se tu taky cítí dobře. Mám pocit, že je lidem na uvítanou potřeba říct, že jsme rádi, že přišli, povědět něco o tom, nač se budou dívat, trošku je naladit, uvolnit a oni pak od prvního okamžiku reagují…

Co všechno nabízíte?

Kromě her Václava Havla, které pravidelně uvádíme, máme také svůj repertoár – například Fyzika a jeptišku od René Levinského nebo Ionescovu Plešatou zpěvačku . Máme tu i večery hostů, většinou určené mladšímu publiku. Šansoniérka Sylva Krobová – to je moje dcera – pozvala do svého pořadu Janu Koubkovou a o koncert byl velký zájem. V čase adventním tu zase byla Vanda Hybnerová se svým fotoateliérem a měla velký úspěch… A já bych rád pokračoval v našich rozpracovaných projektech. Třeba už nějaký čas děláme na Čekání na Godota – pořád je to ještě ve vývoji, zkoušíme a připravuji takový večer Samuel Beckett a Divadlo Na tahu. Ukážeme, jak my Becketta inscenujeme, náš přístup je „taháckej“ a možná pro někoho i naivní, ale my to tak cítíme.

V posledních měsících jste hodně cestovali po republice, připomněli jste si slavnou Zahradní slavnost v Horních Počernicích – a také jste vystupovali v budově někdejšího Federálního shromáždění. Jak jste se tam ocitli?

Dostali jsme nabídku zúčastnit se slavnostního večera v rámci Oslav Prahy. Před námi byla prezentace prezidentských kandidátů a hned po ní jsme tam postavili ten náš improvizovaný záchod a před vyprodaným parlamentem jsme hráli Audienci . Podmínky to byly krajně nedivadelní, ale zaznamenali jsme velký zájem. Představit si tak v osmaosmdesátém roce, že budeme hrát Havla v parlamentu…

A budete ho hrát i nadále…

Havel je moje životní téma. Dvaapadesát let jsme se vídali, občas hodně, občas míň, ale v kontaktu jsme byli stále, do posledních dní také na Hrádečku. Pokud se potřebuju na něco Václava zeptat, tak mi vždycky odpoví. I teď.

Galerie

Marta Bystrovová – česká novinářka v oblasti kultury, která pracovala jako redaktorka, vedoucí kulturních rubrik i zástupce šéfredaktora ve Svobodném Slově, Týdnu a Lidových novinách. V těch působí dodnes, vede seminář žurnalistické tvorby na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Píše pod jménem Marta Švagrová.

Mohlo by vás zajímat

4. 12. 2021
Titul hry nám vybaví Peškova roztančeného hochštaplírku, fikaného petrohradského hejska, jenž jako klikatý blesk prolétl líným hejtmanským salónem a napálí tupé náčelnictvo tak drze, že jeho oběti budily až kapku lítosti. Nový překladatel Gogolovy hry, Zdeněk Mahler, režisér Jan Kačer a soubor Činoherního klubu spojili nyní všechny své síly k tomu, aby tuto představu rozbili. Což se jim povedlo.
2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session
29. 11. 2021
Studenti Divadelní fakulty JAMU se vydali za Hamletem současnosti