8. prosince 2021

Zdeněk Král – optimistický skeptik

Protože divadlo nejsou jen herci, chceme v naší rubrice dávat prostor i jiným divadelním profesím. Volba tentokrát padla na hudebníka Zdeňka Krále, který není v divadelním prostředí žádný nováček, spolupracoval a spolupracuje s divadly po celé republice na více než čtyřech desítkách inscenací. Jeho scénická hudba vždy pracuje pro celek a s celkem. Nestrhává na sebe pozornost na úkor inscenace, ale harmonicky dotváří její atmosféru. Jeho zatím poslední premiérou je Dášeňka aneb Psí kusy v Divadle Husa na provázku, se kterým spolupracuje nejčastěji. Král mluví tiše, úsporně a dlouho svá slova zvažuje. Neupozorňuje na sebe na úkor ostatních, stejně jako jeho hudba.

Co pro vás hudba znamená?

Taková těžká otázka hned na začátek! Pro mě osobně je to jakási potřeba. A také určitý druh seberealizace, uspokojení. Něco, bez čeho bych se neobešel. A to, že ji tvořím, je způsobeno nějakým přetlakem. Je to nutnost a také úžasný pocit, že něco nového právě vzniká. Pokud to nechám být, nezapíšu to, nezaznamenám, zapomenu, už se to nikdy na světě nemusí objevit. Je to něco, co dělat musím, jinak bych asi zešílel…

Žijete v Brně, ale dětství jste prožil v severních Čechách. Jaký byl Nový Bor v 70. a 80. letech a vaše dospívání v něm?

Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel v souvislosti s mými dětmi. Kde vyrůstají oni a kde jsem vyrůstal já. Jim je nejspíše jedno, jestli žijeme v Čechách, na Moravě nebo v Peru. Děti to vnímají úplně jinak. Myslím si, že jsem měl dětství příjemné. Zaprvé jsem měl a mám prima rodiče a zadruhé jsme měli dům se zahradou, takže jsme se mohli vybíjet venku, blízko byl les a tam jsem trávil valnou většinu času. Vyhovovala mi samota, protože jsem byl trochu uzavřený a rád jsem trávil čas sám. Třeba jsme bobovali v lese a já jsem zajel do houští a díval jsem se na hvězdy a meditoval si. Byla tma a mně se to líbilo, nebál jsem se. Teď bych se možná i bál (smích). Příroda vůbec, vůně a barvy přírody byly pro mě asi důležité a možná měly i vliv na to, co dělám. Nechápu jen, proč nejsem např. zahradníkem…(smích).

Kdo vás k hudbě vedl?

Táta kdysi hrál na varhany a zpíval v kostele, ale později toho zanechal. Ale na kotoučovém magnetofonu měl nahranou vážnou hudbu, kterou jsme poslouchali a já jsem si ji přehrával stále dokola. Maminka, která je z Moravy, zpívala moravské písničky a chtěla, abychom hráli na nějaký nástroj, takže jsem ve školce hrál na harmoniku a na základní škole jsem pokračoval klavírem. Maminka, když byla mladší, měla kapelu a hráli hity S+Š, Ježkovy skladby, Beatles atd. A tyhle divadelní, jazzové a poprockové písně jsem také poslouchal hodiny z kotoučového magnetofonu a učil se je hrát na klavír a zpívat.

Takže jste přeskočil období etud a stupnic a rovnou jste hrál skladby?

Ano. Tohle byla moje škola (smích).

To z vás museli mít na základní umělecké škole velkou radost, že?

Dostal jsem jako pedagožku paní Gerlindu Scholtzovou, která měla k výuce takový „německý“ přístup. Hodně drilový. Když jsem dělal chyby, tloukla mě brýlemi do hlavy. Takže jsem na hodiny moc rád nechodil. Ale doma jsem stejně moc necvičil. Spíš jsem si hrál improvizace a písničky.

Po základní škole jste si vybral teplickou konzervatoř. Praha vás nelákala?

Ani nevím. Bydleli jsme v Novém Boru, kde jsem měl kamarády a asi jsem to chtěl mít blízko domů.

Na ZUŠ jste studoval klavír, ale na konzervatoř vás vzali do kontrabasové třídy. Jak to?

Když jsem ZUŠ končil a chtěl jít na konzervatoř, bylo mi řečeno, že nemám potřebné znalosti a techniku, dostačující k přijetí. Ředitelka ZUŠ, která nebyla tak rigidní, tehdy litovala, že jsem nechodil na hodiny k ní. Ale začala to řešit až v době, kdy jsem školu končil. Proto jsem nakonec dělal přijímačky na kontrabas. Nechtěl jsem být totiž foukačem skla, ale chtěl jsem studovat hudbu.

Takže jste musel vlastní pílí dohnat veškeré kontrabasové učivo?

Ano, bylo tomu tak. Hudebně talentovaný jsem byl, takže jsem neměl problém s intonací, rytmem atd. Jediným problémem byl samotný nástroj. Zaprvé jsem si musel dát na prsty drát, abych si je roztáhl kvůli kontrabasové menzuře a za druhé, díky tomu, že zmáčknout strunu na kontrabasu je 300 kg, jsem si zničil bříška prstů. Když jsem pak zase začal hrát na klavír, neměl jsem v ruce žádný cit a tvrdá bříška prstů mi ťukala do klaviatury…

Ani to vás neodradilo od hry na kontrabas?

Nic jiného mi nezbývalo. Přestoupit do klavírní třídy jsem nemohl, ač mi to na začátku studia (za předpokladu, že doženu látku a techniku) slibovali. Neměl jsem ale přístup k učebnám s klavírem ani schopného pedagoga.

Co jste dělal po absolutoriu teplické konzervatoře?

Prodal jsem kontrabas… a udělal jsem přijímačky na jazzovou Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze. Obor klavír. Tady mi uznali všechny předměty z Teplic, zůstal mi pouze jazzový a klasický klavír. Jazzový mě učil Milan Dvořák a říkal, že jazz se naučit nedá. Po roce jsem ale školy nechal.

Z jakého důvodu?

Nevyhovoval mi styl výuky. Ale hlavně jsem nebydlel v Praze a musel tam jednou týdně z Nového Boru dojíždět. Nebyl jsem v tom muzikantském světě jaksi naplno a ztrácel jsem motivaci.

Vaše přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění mají velmi zvláštní průběh, mohl byste na ně zavzpomínat?

Po mém přestěhování do Brna jsem měl dne 9. 2. 1992 sen, že mám absolvovat přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii, obor kompozice. Tak jsem tam ráno zavolal a sdělili mi, že jsem o den řádný termín zmeškal, ale nabídli mi náhradní termín za týden. Nakonec jsem byl třetí nejlepší (zkazil jsem si to tím, že jsem přiznal, že jsem z Jenůfy viděl jenom půl minuty, když jsem náhodou přepnul televizi, což mi ubralo body), takže mě vzali.

Jaké jste měl pedagogy?

Např. profesora Leoše Faltuse, který mě učil celých pět let kompozici a byl i mým mentorem, nebo vedoucí klavírního oddělení Daniela Velebová, která zjistila, že umím hrát na klavír a věnovala se mi jako klavíristovi, ač jsem byl student kompozice. Končil jsem Prokofjevovým prvním klavírním koncertem, ale pedagogové šli zrovna na oběd, takže jsem ani neměl publikum (smích). Rád jsem také improvizoval na dva klavíry s panem Arne Linkou, který byl na JAMU představitelem konzervativnějšího přístupu ke kompozici. Pan Linka bohužel ale už nežije.

A jaký způsob kompozice vám vyhovoval – konzervativní nebo progresivnější?

Vyhovovala mi syntéza obou směrů. Z každého jsem se snažil něco naučit.

Ve vašem životopise mě fascinovala jedna zvláštní informace, a to, že jste se během studia na JAMU snažil uživit sběrem hluchavky. Jak to probíhalo?

Bylo to dříve, než jsem na JAMU šel. Ještě v Novém Boru. Maminka měla blízko k léčivým rostlinám a mě to také trochu zajímalo. Snažil jsem se v té době si také něco přivydělat. Sbíral jsem tedy hluchavku, které bylo v okolí hodně. Navíc jsem se dočetl, že za kilo hluchavky je tři sta šedesát korun, což bylo nejvíc ze všech rostlin. Neuvědomil jsem si ale, že výkupna váží ty rostliny usušené… čili když jsem po čtrnácti dnech sbírání ten kýbl hluchavky usušil, měl nějakých třicet gramů….tak jsem se na to vykašlal…

Zdeněk Král
Zdeněk Král

Vaše absolventská skladba na JAMU byla Baron na stromě podle knihy Itala Calvina. V jednom ze starších rozhovorů říkáte, že šlo vlastně o sebeprojekci. Cítíte se tak stále?

Už ne. Někomu trvá socializace deset let, dvacet let, mně trvala pětatřicet. Pro tvůrčího člověka je přirozené, že potřebuje svůj prostor, kde se může uzavřít, něco tvořit a nikdo ho neruší. Ale pak se dostává do izolace, nikdo jeho dílo nezná a to neprospívá ani dílu ani autorovi. Takže jsem musel z této role vystoupit, resp. umím už přepínat z vnitřních světů do reality (smích).

Jak jste se k textu Itala Calvina dostal? Na doporučení?

Ani nevím. Myslím, že mě k tomu, a také ke čtení obecně, dovedl můj kamarád na konzervatoři -houslista David Singer, a také inspirativní učitel češtiny Karel Nygrýn. Ta kniha konotovala s mými tehdejšími pocity, a protože později na JAMU byly ty pocity ještě dost silné, přirozeně jsem se k této knize vrátil.

Zdeňku, v Brně žijete již dlouho, máte zde i svou rodinu. Jste brněnský patriot?

Myslím si, že ne. Dokonce jsme letos uvažovali o přestěhování do Prahy, ale po dlouhém vážení všech pro a proti jsme stěhování odložili a v Brně zůstali. Především kvůli dětem a našemu způsobu života. Někdy mám pocit, že je důležité, kde člověk bydlí a pak zase se mi zdá, že je to úplně jedno.

Jak jste se vlastně k tvorbě pro divadlo dostal?

David Jařab mě požádal, abych udělal hudbu ke Slavné Nemesis (Pražské komorní divadlo na scéně Divadla v Celetné, premiéra 26. 11. 2000 – pozn. red.). To byla moje první zkušenost. S divadelními písničkami jsem pak začal v HaDivadle pro představení Komediograf. Dodnes jsem jich jen pro toto představení (které se hraje cca patnáctou sezónu) napsal kolem šedesáti.

Co máte radši. Tvůrčí svobodu nebo skládání „na klíč“?

Každé má své pro a proti. Já nejsem typ, který by si tak úplně razil svou vlastní cestu. Spíš mám velkou schopnost se vcítit a přizpůsobit požadavkům někoho jiného. Samozřejmě v rámci mého vlastního hudebního cítění. Ale to mě živí. Autorská inovativní tvorba jde do šuplíku nebo ji sporadicky hraji v rámci svých projektů a seskupení. Naposledy projekt Nůž na ticho.

Jakým způsobem skládáte?

Jak co. Věci pro kapelu, písničky nebo své jazzové skladby zapisuji do not, abych si je zapamatoval. Píšu u klavíru a když děti spí, tak třeba na iPadu. Písničky do kabaretu pro Pavla Lišku nebo Marianu Chmelařovou nazpívám a nahraji demo. Nejdřív vzniká text a k němu paralelně hudba. Scénickou hudbu většinou vůbec do not nepíšu, ale rovnou ji nahrávám pomocí samplů a hudebních programů. Pracuji s presetovými zvuky, ale některé si vytvářím sám (např. v Českém moři v režii Vladimíra Morávka v Divadle Husa na provázku jsem nahrával zvuk tramvaje a poté ji různými způsoby modifikoval – těžko tramvaj zapsat do not…). V dnešní době je trochu luxus pozvat si do studia živé muzikanty – pro užitou hudbu. Nejsou na to zkrátka peníze, takže vše se nahraje přes midi a pomocí loopů. Dneska už je to laickým uchem nerozeznatelné. Moc not se nepíše.

To je pro mě, jako staromilce, velmi překvapivá odpověď…

To je, jako kdybyste si knihu rovnou namluvila a nemusela ji zapisovat. Proč zapisovat, když to namluvíte, pokud se to potom bude pouze poslouchat a ne číst. Noty existují pouze proto, aby se zapsala hudba – kvůli uchování nebo proto, aby ji mohl hrát i někdo jiný. Noty jsou jen písmo, které má nějaký mezinárodně platný úzus, takže je možné (aspoň většinu) zapsat tak, aby někdo jiný, na opačném konci světa, si mohl tutéž skladbu také zahrát.

Až vám budou chtít vydat sebrané spisy, tak to vše budou muset přepsat do not, protože nic nemáte na papíře?

Až budu v tom věku (a bude to velmi brzy), tak bude vše, pravděpodobně, pouze na externích discích – cloudech – mimo váš domov a všichni k tomu budou mít přístup. Vy si pouze koupíte heslo a vše Vám naběhne v mp3 během pěti sekund – celý můj život… (velký smích).

Vaší zatím poslední inscenací je Dášeňka aneb Psí kusy v Centru experimentálního divadla Brno v Divadle Husa na provázku. Zde vznikla skoro polovina vaší práce pro divadlo. Je vám s tímto týmem nejlépe?

Ono je to trošku jinak. Spolupracuji především s režiséry, což je například Jirka Jelínek nebo Vladimír Morávek, a ti jsou spojeni právě s “Husou”. Hodně zajímavých příležitostí mi také poskytl režisér Pavel Šimák, především v Moravskoslezském divadle v Ostravě a před tím také ve Zlíně, a Saša Minajev, se kterým jsme vytvářeli zajímavé ruské kusy v Divadle v Celetné v Praze, z nichž je pro mě osobně nejbližší Vertigo. V neposlední řadě spolupracuji se svojí ženou Jolanou Kubíkovou, divadelní režisérkou, toho času na mateřské.

Vaše internetové stránky patří mezi nejpečlivěji aktualizované. Jste tedy počítačově zdatný?

To vůbec ne! Ale nechal jsem si admin udělat tak, aby aktualizace byla jednoduchá. Dělám to cca jednou za týden, aby lidé, které zajímám, měli čerstvé informace o akcích, na kterých participuji. A také, abych mohl dávat aktuální link na své facebookové stránky Romantický klavír Zdeňka Krále.

Velmi mnoho lidí na Facebook nadává a hledá v něm pouze negativní stránky. Takže Vy máte opačný názor?

Jednou jsem zkoušel udělat koncert, který se zakládal na reklamě pouze na Facebooku. Přišlo na něj velmi málo lidí. Ověřil jsem si tedy, že samostatně Facebook nefunguje, ale přesto pomáhá při propagaci mých akcí jako jeden z důležitých informačních a propagačních kanálů. Také se mi dostává zpětné vazby od fanoušků, ale i od přátel a skutečných známých. Znám osobně opravdu hodně lidí a forma komunikace, na které je Facebook založen, mi, jako člověku, ještě částečně asociálnímu a ne úplně extrovertnímu, naprosto vyhovuje. Možná tak právě Facebook funguje. Pomáhá asociálům v komunikaci. I když tím, že ti asociálové sedí doma a komunikují jen prostřednictvím počítačové klávesnice, se v nich zároveň ta asociálnost podporuje…Nevím, mně přijde skvělý!

Váš hudební záběr je velmi široký, ale co si Zdeněk Král pouští, když chce odpočívat?

Ticho (smích). Ne, teď vážně. Pouštím si filmy a poslouchám filmovou hudbu. Mám hodně oblíbených autorů (např. Alexander Desplat, Alan Silvestri, Michael Nyman, Howard Shore, Carter Burwel, Dany Elfman, i John Williams atd.) a snažím se přijít na to, jak ji píší. Což se mi hodilo nedávno, když jsem dělal hudbu do filmu Jako nikdy.

Film Zdeňka Tyce Jako nikdy půjde do kin na jaře letošního roku. Jak se vám pracovalo pro filmové plátno. Je to práce výrazně odlišná od divadelní?

Režisér si již od začátku přál, aby tam byla skladba Listy důvěrné od Leoše Janáčka a moje práce spočívala především v úpravě skladby pro film. Ale film obsahuje i trochu mé autorské hudby. Filmovou hudbu jsem ovšem psal např. k Velkofilmu, který točila Česká televize v režii Pavla Jandourka, nebo k dokumentu Osud jménem Tugendhad a k dalším. Obecně je čas filmový jiný, než divadelní. Na divadle hudba většinou podporuje postavy, nebo “dávkuje” děj, což by ve filmu působilo těžkopádně. Zjednodušeně se dá říct, že divadelní hudba odděluje, kdežto filmová spojuje.

Mimo scénické hudby vystupujete i s různými kapelami. S jakými?

Vlastně jsem se stal navzdory výše zmíněným studijním překážkám vystupujícím klavíristou. Vystupuji často sólově nebo např. v projektu Souboj klavírních improvizátorů, kdy jsme se s kolegou trumfovali ve způsobu zpracování témat, zadaných publikem. Používám minulého času, protože kolega “emigroval” do Německa. Obnova projektu se ale blíží s náhradním klavíristou. V poslední době jsem měl pár vystoupení s herečkou a zpěvačkou Andreou Buršovou a smyčcovým Indigo Quartetem s projektem Nůž na ticho, který souvisel i s vydáním CD. Dále s beatboxerem Ondřejem Havlíkem, s Komediografem. Minulý rok jsme také s Tomášem Matonohou natočili pro Českou televizi šestnáct dílů talkshow Na forbíně T.M., kde mám roli klavíristy a glosátora. Takový, trochu nejistý a tichý Šlitr za piánem. Zahrál jsem si tam ale s mnoha muzikanty i herci, např. s Kamilem Střihavkou, Martinem Zbrožkem, s Lenkou Dusilovou, Jakubem a Davidem Prachařem a dalšími. Deset dílů se má vysílat teď v létě. V Huse na provázku také hraji v představení Baletky. Hraji francouzského korepetitora, takže umím pár vět francouzsky, jako například: “Natočil jsem vám studenou vodu, jak to máte ráda”. To se ve Francii hodí… (smích).

Co je sdružení skladatelů Bezmocná hrstka?

Sdružení Bezmocná hrstka jsem založil na JAMU kolem roku 1998 a šlo o sdružení spolužáků, mladých skladatelů vážné hudby. Podařilo se nám zrealizovat kolem desítky koncertů, především na JAMU a ve své době to mělo celkem výraznou odezvu. Například o nás napsal článek pan Uhde. Ale po našich absolutoriích jsme se všichni rozutekli do světa.

Kterého svého úspěchu si ceníte nejvíc a proč?

V pracovním životě to mohlo být uvedení mé skladby Carmina Burana 2 v Obecním domě za participace chlapeckého sboru Boni Pueri, se sólistkou Lucií Bílou, ale vzhledem k finanční krizi, odstoupení sponzorů, z realizace sešlo. Uvedl jsem ji ovšem se sborem Mendíci v Polsku a na Slovensku. Dirigoval jsem ji také v Ostravě. Jinak asi to, že se mi poslední cca tři roky daří živit výhradně hudbou: psaním a koncerty. Vyšlo mi také několik zpěvníků (např. Písničky pro děti) a celkem se jich prodalo k deseti tisícům. Zatím poslední album, Nůž na ticho, považuji za jedno z nejlepších. Pohádkovou knížku o Drakounech mají také některé děti a rodiče rádi. A v obecné rovině má socializace ve spojení s mou krásnou velkou rodinou – to je také jistě pro mě úspěch. Teď ještě ty děti vychovat.

Co teď nového připravujete? Na co se můžeme těšit?

Připravuji 2 CD – jedno se smyčcovým Indigo Quartetem. Jsou to skladby pro kvartet a klavír. Dále připravuji sólové klavírní CD trochu sofistikovanějších jazzových skladeb. S dramaturgyní Pavlínou Hoggard jsme začali pracovat na beatboxovém muzikálu a jiný muzikál – Orfeus Superstar, se bude napřesrok realizovat v Moravskoslezském divadle. V současné době také připravuji něco pro děti pro Českou televizi. Ale není to ještě schváleno. Rád bych také vydal knížku Tati, ty mě přivedeš do hrobu, složenou z průpovídek a mouder mých dětí. V záloze mám hodně projektů, ale jejich realizace je trochu problematičtější. Já jsem totiž takový “pomalý typ”.

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Mohlo by vás zajímat

7. 12. 2021
Meda, Werich… do třetice na Letní scénu Musea Kampa vstoupí Marta. Divadelní recitál k 80. narozeninám Marty Kubišové (* 1. 11.1942).
4. 12. 2021
Titul hry nám vybaví Peškova roztančeného hochštaplírku, fikaného petrohradského hejska, jenž jako klikatý blesk prolétl líným hejtmanským salónem a napálí tupé náčelnictvo tak drze, že jeho oběti budily až kapku lítosti. Nový překladatel Gogolovy hry, Zdeněk Mahler, režisér Jan Kačer a soubor Činoherního klubu spojili nyní všechny své síly k tomu, aby tuto představu rozbili. Což se jim povedlo.
2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session