První premiérou sezony 2025/26 se v Divadle Bolka Polívky je inscenace Ztratili jsme Stalina, popisující tuhé boje o nástupnictví po smrti sovětského diktátora. Píše se rok 1953 a v Kremlu hledají Stalinova nástupce. Kdo to má být? Ten, za kterým zůstalo nejvíce milionů mrtvol? Ten, kdo umí nejlépe popravovat, trávit, mučit, vydírat a znásilňovat? Ten, kdo rozpoutal nejděsivější vyhlazovací politické procesy? Ten, kdo se dokázal nejlépe domluvit s Hitlerem? Každý z členů sovětského politbyra má co nabídnout…
Bolek Polívka k výběru titulu: „Kdyby neměli na svědomí tolik bolesti a krve, jsou to jen obyčejní tajtrlíci, bezcitní zabedněnci, kteří si nezaslouží nic jiného než posměch. Až smích se nám stává obranou, záchrannou vestou. Ale pozor, voda je studená.” Vladimír Procházka jako dramaturg inscenace stručně vysvětluje, proč právě tato hra v této době: „Rozhlédněte se kolem sebe.“
Skutečné jsou postavy a i základní půdorys příběhu odpovídá historickým skutečnostem. O úplně přesné vylíčení tehdejší situace však nejde. Vladimír Procházka: „Hra je groteskní divadelní fraška. Řídí se svými vlastními zákony, a pochopitelně si historická fakta přizpůsobuje a zachází s nimi volně. Zároveň z nich však vychází, ta stojí v jejím základu, a ona se k nim v určité fantazijní hyperbole vrací. Podává ve svém výsledku jistou zprávu o určitém období dějin. Podává ji šíleně, groteskně, s brutální komediální nadsázkou. Svědčí ale svým způsobem o reálných skutečnostech, které byly šílené, groteskní a brutální.”
Režisérem inscenace je Roman Polák, který nehostuje v Divadle Bolka Polívky poprvé. Ředitelka divadla Kateřina Komárková: „Oslovili jsme ho cíleně, a to díky právě skvělé spolupráci na inscenaci hry Oheň a popel, která shodou okolností měla premiéru také v listopadu, a to před dvěma lety. A jsme moc rádi, že ho zvolený titul zaujal, i když si vzal chvíli na rozmyšlenou, a rozhodl se jít do toho s námi.” Roman Polák: „Byla to radost. Všichni herci a herečky jsou talentovaní a výborně se nám společně pracovalo.”
L. P. Berija hraje Jan Kolařík. Jak se mu pracovalo na roli masového vraha? „Pro sebe jsem si to pojmenoval jako „cvičení stylu“. Místy je to jako obraz od Hieronyma Bosche, místy civil, místy baroko. V každém případě je to groteska a částečně i detektivka.“ A i když herci mnohdy zkouší i v negativních postavách hledat to dobré, v tomto případě to prý ani nešlo: „To nebyl člověk, ale monstrum. Již ve 25 letech měl na svědomí deset tisíc poprav. V tom nic polidšťujícího být nemůže. Na druhou stranu, v abecedě těchto bizarních oblud se jim můžeme alespoň vnitřně vysmát.“
Přestože první premiéra inscenace je naplánována na 7. listopadu, tedy den, kdy vypukla v roce 1917 Velká říjnová socialistická revoluce, záměr v tom nebyl. Vladimír Procházka: „Datum premiéry je náhodné. Muselo se přizpůsobit možnostem herců, zkušební době, plánům divadla. Navíc si myslím, že mladé generaci výročí VŘSR, doba, kdy my jsme chodili kolem školy s rozsvícenými lampiony, nic neříká. Jsou ale lidé, kteří tvrdí, že nic není náhoda..”
Premiéra: 7. listopadu
Více o inscenaci:
