“Pantomima mi neskutečně obohatila život” (Kateřina Janečková)

Nezabýváme se jen hereckou průpravou, ale třeba také otázkou, jak úspěšně zvládnout veřejnou prezentaci nebo casting. Spolupracujeme také s castingovými agenturami, upozorňujeme je na talentované účastníky z našich kurzů, kteří by zvládli malé epizodní role, které jsou nezajímavé pro profesionální herce, ale zároveň je nemůže zahrát zcela nezkušený komparzista.

Kateřina Janečková se narodila do divadelní rodiny a je tudíž „odkojená jevištěm“. Po studiu na konzervatoři, nastoupila do stálého angažmá, pak přišla titulní role ve velkém televizním seriálu Ošklivka Katka a pak ji napadlo přihlásit se ke studiu nonverbálního divadla… Dnes hraje, točí, tvoří a vyučuje děti i dospělé se zájmem o herecké zkušenosti na vlastních workshopech.

Jak to přijde, že se vystudovaná herečka s několika lety praxe rozhodne jít studovat pantomimu?

Moje babička byla choreografka a v dětství mě přihlásila na scénický tanec. Od dětství jsem byla vedená ke sportu a pohybu. Pak následovalo studium na konzervatoři, kde má člověk taky hodně pohybových aktivit a tance. A pak jsem po svém prvním angažmá v Jihlavě, na volné noze v Praze zjistila, že jsem se za těch pět let úplně přestala hýbat a pohyb mi začal chybět. Po dotočení seriálu Ošklivka Katka nastalo období, kdy jsem hrála asi ve třech činoherních představeních, ale jinak mi žádné pracovní nabídky nechodily a já jsem měla najednou spoustu volného času a nudila jsem se. Přemýšlela jsem, co se sebou. Chtěla jsem si zlepšit francouzštinu a taky se zase po letech rozhýbat. Lákalo mě zkusit pantomimu, kterou jsem vnímala jako podstatnou část herectví a na herecké škole jsme ji bohužel neměli. Proto jsem si vybrala, že pojedu do Francie na workshop Elleny Serra, asistentky Marcela Marceaua, která s ním léta hrála. Řekla mi, že mám potenciál a dostala jsem od ní nabídku zůstat ve Francii déle a nazkoušet s ní nějaký projekt. Tenkrát jsem nabídku nepřijala kvůli práci a příteli, ale chtěla jsem v tomto oboru pokračovat a přihlásila jsem se na katedru pantomimy na HAMU. Nešlo mi o to dělat klasickou pantomimu a stát se mimem. Spíš jsem to brala jako inspiraci pro rozvoj herectví.

Co se ti při vzpomínce na studia na HAMU vybaví jako první?

Rozhodně baletizol. Černý baletizol a zrcadla v tanečním sále. Když studujete pohybové obory na HAMU, tak pořád trénujete, cvičíte… minimálně šest hodin denně. Na HAMU mě nejdřív nechtěli vzít, protože už jsem pro ně byla „hotová herečka“ a bylo mi osmadvacet, ale nakonec jsem je přesvědčila, že slovo „hotová herečka“ neexistuje a vzali mě.

Co pro tebe znamená nonverbální divadlo a pantomima dnes?

Něco, co mi neskutečně obohatilo život. I jako divák jsem od mala chodila skoro výhradně na činohru, což mě pak začínalo nudit a začala jsem se víc zajímat o pohybové divadlo. Nadchla jsem se pro Radima Vizváryho nebo Miřenku Čechovou, kteří tehdy ještě studovali a úplně jsem se do toho oboru zamilovala. Z pohybových představení jsem vždy odcházela s mnohem větším diváckým zážitkem než z činohry. Díky tomu jsem zjistila, že hranice herectví jsou mnohem dál, než jsem je vnímala dosud… Hodně mě láká hledat nové formy hereckého projevu a kombinovat více uměleckých směrů.

Možná se pletu, ale mám dojem, že je to obor, kterému se musí člověk věnovat s velkou, nadprůměrnou vášní a nasazením. Jak to vnímáš ty?

Je to tak. Koncentrace musí být maximální kvůli přesnosti. A také je to v mnohém náročnější po fyzické stránce. Třeba oproti činohře rozhodně. V pantomimě se nemůžete schovat za slova a rekvizity, ale vše vyjádřit pouze pohybem a tělem. To vyžaduje dokonalou techniku, jakou u nás ovládá třeba Radim Vizváry, který je v tom opravdu mistr. Jsem ráda, že dostal za inscenaci Sólo Cenu Thálie a že se mu daří povědomí o tomto oboru šířit mezi lidi. Myslím, že publikum začínají tyto druhy divadla dost bavit, třeba nový cirkus se stává opět populárním a z toho mám opravdu radost. Je skvělé, když lidi nesedí jen u televizních seriálů, ale jdou se podívat i do divadla.

Nedávno jsem viděla vaši velmi zábavnou inscenaci Rajče a Okurka: V lednici, která se hraje ve Studiu Švandova divadla. Můžeš trochu osvětlit „historii“ projektu? Jak vás to napadlo?

Náš ročník z HAMU v podstatě spoluzakládal soubor Mime Prague, u jehož zrodu stál jakožto náš pedagog právě Radim Vizváry. Tehdy jsme společně udělali úspěšné představení Piráti. A vedle toho Radim vymyslel, že bychom mohli uspořádat večer krátkých etud a dostali jsme úkol samostatně etudy vymyslet. Já jsem byla ve dvojici s Antonem Eliášem a bylo nám jasné, že všichni budou chtít předvést precizní pantomimu, kterou se naučili na škole. Tak nás napadlo jít proti tomu a udělat absurdní minimalistickou grotesku, kde se skoro nic nestane. Riskovali jsme trochu, že nás s tím Radim vyhodí, ale nakonec jsme měli na festivalu v Poličce velký úspěch. Několik lidí nám řeklo, ať z toho uděláme celé představení, ale nevěřili jsme, že bychom v tomto žánru dokázali udržet divákovu pozornost delší dobu. Po dvou letech mi jednou zavolal ředitel Švandova divadla, Daniel Hrbek, že by rád navázal na úspěch Sóla, které u něj Radim hrál a jako jeho studentce mi nabídnul vymyslet do Studia své představení. Tak jsem si vzpomněla na Rajče a Okurku. Anton nabídku odmítl, a tak jsem oslovila performera Matěje Kohouta, se kterým jsme to za tři týdny nazkoušeli.

Proběhla nějaká konkrétní inspirace – a teď nemyslím jen reálnou zeleninou?

To téma vymyslel tehdy Anton na základě animovaného skeče o zelenině. Na počátku byla snaha nesdělovat představením nic zásadního k současnému stavu světa, prostě jen udělat takovou pohádku pro dospělé a pobavit lidi tím, že zelenina ožije. Pak nás ale napadlo, že jak jsou dnes do zeleniny vstřikovány různé chemikálie a hormony, tak by se klidně mohlo stát, že zelenina zmutuje a ožije…

Vrátím se ještě o pár let dozadu, k tvé autorské inscenaci StrachOff, kterou jsi vytvořila jako absolventskou práci. Jak taková inscenace, kde je herec nebo mim sám sobě režisérem a tvůrcem, vzniká? Čerpala jsi sama ze sebe, ze svých zážitků?

Inspirací nebo předlohou byla francouzská divadelní hra Děvče bez nikoho. Je to vlastně monolog, který jsem převedla do jiné podoby a jevištní řeči. S autorčiným svolením jsem ji vyškrtala na osm stran ze čtyřiceti a zbytek jsem se pokusila zahrát beze slov. Pohybem, atmosférou, světlem, interaktivními projekcemi, se kterými mi pomáhal Ondřej Ševčík.

Co se činohry týče, hraješ teď převážně v komediích pod několika agenturami a do toho v podstatě okrajový žánr. To je zajímavá kombinace. Jak to jde dohromady?

Jde to a mě na tom právě baví ta pestrost a různorodost. Pořád mě něco inspiruje, zkušenosti s pantomimou můžu využít v činohře a naopak… Nejsem ve stereotypu a to mě baví.

Aktuálně tě můžeme vidět také na filmovém plátně – ve filmu Národní třída podle novely Jaroslava Rudiše. Snímek právě v těchto dnech vstupuje do kin, koho v něm hraješ?

Hraju v podstatě skoro jedinou ženskou postavu v tom filmu – barmanku Lucku, do které je zamilovaný hlavní hrdina, Vandam, kterého hraje Hynek Čermák. Znají se odmala. Lucie obsluhuje v hospodě Severka, což je jediná hospoda na sídlišti, kam chodí chlapi na pivo a kde ona žije celý život. Vandam ve filmu bojuje za zachování hospody a také o přízeň Lucie, která k němu chová trochu jiný druh lásky, než jaký by si on sám představoval…

Četla jsi knihu Jaroslava Rudiše dřív, než jsi dostala roli ve filmové adaptaci? (Tuším, že to prvotně byla divadelní hra.)

Četla jsem ji až když jsem vyhrála konkurz, dokonce až poté, co jsem přečetla scénář k filmu. Musím říct, že mě nadchla, ačkoli autor Jarda Rudiš říká, že je to spíš chlapská záležitost, mně se coby ženě líbila. V té drsnosti je totiž spousta poetiky a nostalgie. A taky dost černého a českého humoru, což mě baví.

Jsi z divadelní rodiny (maminka je herečka Anna Bazgerová, tatínek režisér a překladatel Jaromír Janeček). Ovlivnilo tě to zásadně nebo máš pocit, že bys šla podobnou cestou i kdyby rodiče dělali něco jiného?

Myslím si, že mě to ovlivnilo hodně. Vyrůstala jsem v divadelním zákulisí, máma hrála až do osmého měsíce těhotenství a brzy po porodu se vrátila, takže mě hlídaly kostymérky, maskéry a podobně. Divadlo pro mě bylo druhý domov a chodila jsem na všechny představení, velmi brzy i na ta „dospělácká“. To se v dítěti nějak otiskne a zakóduje. Kdybych nebyla z divadelní rodiny, možná u divadla ani nejsem.

Co říkají rodiče na tvé rozšířené umělecké zaměření?

Odmalinka jsem byla taková nadrzlá a šla jsem si svojí cestou, nebyla jsem moc poslušná. Třeba konzervatoř mi táta tehdy zakazoval a moc neměl šanci. Naši už mě znají, že si vždycky něco vymyslím a pak, když se to třeba nepovede, tak z toho dokážu vybruslit a hledám další možnosti, takže mi věří a fandí mi. Myslím si, že je to i baví, ta pestrost mých aktivit.

Jak se vyvíjí tvoje pedagogická dráha?

Učila jsem pantomimu a jevištní pohyb na VOŠ herecké. Pojala jsem to jako takový základ pro herce s důrazem na práci s tělem, na fantazii a rytmus. Před rokem a půl jsem založila společně s kamarádkou Herecké workshopy KALEGRO. Jsou to takové dílny v podstatě pro každého, kdo o to má zájem, nejen pro herce nebo lidi, kteří by se jimi chtěli stát. Nezabýváme se jen hereckou průpravou, ale třeba také otázkou, jak úspěšně zvládnout veřejnou prezentaci nebo casting. Spolupracujeme také s castingovými agenturami, upozorňujeme je na talentované účastníky z našich kurzů, kteří by zvládli malé epizodní role, které jsou nezajímavé pro profesionální herce, ale zároveň je nemůže zahrát zcela nezkušený komparzista. Zatím máme úspěch, účastníků workshopů i lektorů přibývá. Letos jsme otevřeli i celoroční studio pro děti i dospělé, které se v principu odlišuje od klasického „dramaťáku“. Chystáme se také expandovat na Moravu… Díky zájmu a pozitivním reakcím jsem vděčná, že se naše vložená energie vrací.

 

Galerie

 

Autor

Kristýna Čepková
Kristýna Čepková

Od sezóny 2016-2017 kmenová dramaturgyně MDK. Vystudovala dramaturgii činoherního divadla na DAMU, poté byla dva roky v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, spolupracovala také se Západočeským divadlem v Chebu a Městským divadlem Mladá Boleslav. Mezitím učila dramatickou výchovu, pracovala pro Českou televizi a občas publikovala na portálu O divadle.cz. Jako dramaturg působí rovněž v pražském divadelním souboru 3D company, který hraje pátým rokem v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

Komentáře

Komentáře