Když jsme výběr titulu s režisérem definitivně potvrdili, měla jsem – přiznám se – obavy. Je to hra, kterou všichni znají; všichni viděli Donutila, a budou srovnávat. Nehledě na to, že text Sluhy dvou pánů sám o sobě kdovíjak vtipný není. A určitě nemůžu říct, že by ta hra byla moje krevní skupina. A to měla být moje první inscenace v Olomouci.
Text jsme upravovali po mailu. Málo. Vlastně jsem měla strach, že režisér větší úpravy nechce, a že tam to třetí dějství, kde to celé padá, a příšerný konec zůstanou. Režisér přijel až v den první čtené zkoušky. Znali jsme se jen trochu. Přečetli jsme s herci text a režisér se jich zeptal, co dovedou, umějí; nemuselo to být ani nic zvlášť výjimečného. Pak jsme jen sami dva šli do kanceláře. Režisér byl zdvořilý a opatrný. Možná by se dalo říct – ostýchavý. A pak to přišlo. Řekl, že má pocit, že by se to třetí dějství mělo celé přepsat; a zároveň že má strach, že se s ním do toho dobrodružství nebudu chtít pustit.
A tak to začalo. Spousta úžasných zkoušek s herci a muzikanty. Škrtali jsme, přepisovali, vymýšleli, psali, rozehrávali, rozvíjeli. Všichni dohromady. Vycházeli jsme z toho, co známe, co umíme, co nás baví. Důvěřovali jsme si. Pracovali jsme všude a kdykoli. Poprvé v celku jsme hru viděli na první generálce (což by některé z mých kolegů dramaturgů možná přivedlo k šílenství!). Premiéra měla velký úspěch; pro mě je ale nejcennější, že je na představení vidět, co všechno jsme do toho vložili a jak moc rádi to spolu pro vás hrajeme.
