Tou hlavní “podmínkou” bývá nutnost pronajímat si divadelní prostor pro hraní a zpravidla i zkoušení, což může být značná komplikace. Jste odkázání na vlastní schopnosti, případně pomoc “silnějších” (v našem případě Žižkovské divadlo). Naopak výhodou je tvůrčí svoboda a větší možnost umělecké výpovědi, než mají divadelníci tvořící pod hlavičkou oficiálního divadla. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem kývla na spolupráci s mladým divadlem La´My, které si založili studenti a nyní už absolventi herectví na pražské VOŠ. Tím druhým důvodem byla spolupráce s režisérem Martinem Vokounem, kterého znám relativně dlouho, ale pracovně to byla naše společná premiéra.
Vybrala jsem text mladé dramatičky Anny Saavedry, která působí v brněnském HaDivadle. Jedná se o velmi volnou, velmi sofistikovanou a velmi vtipnou parafrázi čechovových Tří sester a troufám si říct, že členům souboru role padly na tělo, ačkoli jsou vesměs napsané pro o něco starší herečky a herce.
A tak jsem se vrátila do role dramaturga, kterou jsem před časem odložila. Zkoušeli jsme, kde se dalo a do prostoru Reduta jazz clubu jsme se natrvalo dostali poměrně nedlouho před premiérou, na druhou stranu, vedení klubu nám vyšlo vstříc a umožnilo nám prodloužené zkoušky. Tím větší muselo být nasazení všech zúčastněných. U tohoto typu divadla bohužel zkouška ani představení nekončí ve chvíli, kdy je konec. Je potřeba všechno uklidit, přestěhovat, uskladnit… a druhý den zase rozbalit. Pro člověka, který zažil dobrodinní divadelního servisu je to poněkud otravné, ale zároveň to má něco do sebe. Možná herec, který už někdy “tahal prakťák” či dramaturg, co stěhoval židle přemýšlí o divadle trochu jinak…
