Efektní muzikál předpokládá kromě nosného tématu zejeména rovnováhu mezi akcí hereckou, pěveckou a pohybovou. Zastřešení jim musí poskytnout vtipně zaranžovaná hudba, srozumitelná a poslouchatelná na pomezí popu, ale také v jistých momentech monumentální, a pokud možno zapamatovatelné songy. To vše se v nové inscenaci pražského Divadla Hybernia v podstatě podařilo. Technika scénických projekcí navíc přidala další prostorovou i estetickou dimenzi.
Z trůnu pod gilotinu
Osud poslední královny na francouzském trůnu – arcivévodkyně Marie Antoinetty Habsbursko-Lotrinské – je nanejvýš dramatický. Obsahuje nejvyšší možný osobní a společenský vrchol i náhlý a zcela fatální pád; zrcadlí se v něm rovněž zlom francouzského feudálního řádu v druhé polovině 18. století a nabízí také nahlédnutí intimní stránky ne vždy šťastného života na společenské špici. Dramaturg Patrick Fridrichovský se skladatelem Jiřím Škorpíkem a celým tvůrčím týmem dotáhli rozpracované dílo k efektní, nikoli však povrchní podívané.
Hubačův námět počítal s kontrastem dvorského, v té době pošetile nezodpovědného, stylu života a zoufalého strádání chudiny, jež nutně vedlo ke spontánním bouřím, až vyvrcholilo v drsnou revoluci a pád monarchie. Toto střídání zcela rozdílných světů dává inscenaci rytmus a dynamiku a mimo jiné i příležitost pěvecké a taneční company „ukázat se“ v rozhýbaných a výrazně znějících sborových scénách (pěvecké nastudování Jana Balašová Trčková, choreografie Carli Jefferson).
Z hlavních postav romantického dramatu vystupují dvě, u nichž se nabízí aspoň v náznaku charakterový vývoj. Titulní figura Marie Antoinetty, obdivované i zatracované, krásné a rozmařilé, po vášnivé lásce prahnoucí královny a osobnost jejího muže Ludvíka XVI., panovníka zahleděného do vlastních zájmů a pro zachování klidu „v rodině“ neslyšícího ani upřímná varování. Antoinetta, nakonec praktičtější a s realističtějším odhadem neúprosného vývoje, dojde k prozření dřív než král, který do poslední chvíle věří ve svůj „dobrý lid“. Trpký konec na gilotině (již paradoxně Ludvík pomáhal uvést v život coby pokrokový způsob popravy) je nemine.
Vyrovnaný královský trojúhelník
Hercům tento vývojový oblouk dává možnost zásadní proměny. Monika Absolonová (alternuje Iva Marešová) je zářivou a rozmarnou kráskou (rokokové kostýmy jí v tom dost pomáhají) stejně přesvědčivě jako posléze zavrženou a všemi opuštěnou ženou, běsnícím davem sraženou na kolena. Michal Novotný (alternuje Roman Vojtek) ztvárnil Ludvíka jako vůči rozmarné královně bezradného slabocha, dal mu však i pro zásadní okamžiky života hrdost a důstojnost v umírání. Oba se velmi dobře zhostili svých pěveckých partů, což u Absolonové nepřekvapuje, u činoherce Novotného možná leckoho ano. Třetím v panovnickém trojúhelníku je Antoinettin milenec Axel von Fersen, který arcivévodkyni dává štěstí opětované lásky a rozkoš, již nenašla v oficiálním královském loži. Pěvecky i herecky dobře vybavený Peter Strenáčik (v alternaci Dušan Vitázek) je okouzlující i upřímně milující, starostlivý a v posledních dnech jejího života i tklivý ochránce královny a její rodiny.
Také další interpreti dělají inscenaci čest ať už v sólových partech či v hromadných scénách. Dokazují, že původního muzikálu se netřeba obávat, aspoň v případě, kdy texty mají smysl i poetický tvar, hudba je dílem zkušeného skladatele, aranžéra a zpěváka a režie zachází s požadavky muzikálové produkce s vkusem a mírou.
Nejsme v Londýně ani v New Yorku, kde inscenují a obvykle mnoho let uvádějí oslňující muzikály a kde i ty sebemenší role ztvárňují špičkoví interpreti. Mají tam nejen skvělou tradici tohoto žánru, ohromný výběr talentů jak mezi tvůrci, tak i v zástupech výkonných umělců, ale v neposlední řadě také nesrovnatelně větší trh. Chceme-li muzikálový žánr pěstovat u nás, nutně narazíme na nedostatek peněz pro inscenaci i nutnost produkcí šroubovat vstupné, dále na omezený okruh autorů a všestranných herců-zpěváků-tanečníků a konečně i na snadno vyčerpatelné množství obecenstva. Už se asi nezopakuje ohromný úspěch prvních výpravných produkcí v 90. letech jako byli Bídníci, Jesus Christ Superstar nebo Dracula. Tehdy ještě žízeň po tomto druhu podívané trvala a reprízy se počítaly na stovky. Autorů z rodu Soukup – Osvaldová, kteří v původní muzikálové tvorbě drží jistou kvalitu, také není nazbyt. Mnohé pokusy o tuzemský muzikál se spokojují s nejjednoduším náčrtem tématu – často čerpajícího z historické literatury – a narychlo nahozenou pseudolíbivou hudbou, ne vždy tak docela původní. A proto je při volbě české produkce na místě ostražitost.
