Partneři portálu O divadle

Mecenáši

29. března 2024

Dominik Migač

Dominik, absolvent herectví Katedry alternativního a loutkového divadla, mi během našeho setkání řekl, že o sobě nerad mluví. Vypadalo to, že rozhovor s ním bude trochu oříšek. Více ho rozpovídaly až otázky směřující na jeho soubor Mir.Theatr, v němž působí se scénografkou Terezou Černou, taktéž studentkou DAMU. V současné době sbírají úspěchy především s inscenací pro jednoho diváka s názvem mikroSputnik. Mimo to můžete Dominika vidět také v absolventských inscenacích uváděných v DISKu (Objevení nebe, skončí to ústa, Pavilon, Zítra si povíme) nebo v loutkové adaptaci povídek Jacka Londona s názvem Tisíc Tuctů, jež uvádí se souborem PLATA company. Jak vzniká divadlo hrané na malinké scéně MicroMikro? Jak si Dominik představuje svou budoucnost po skončení studia na DAMU? A co dělá ve volném čase? Nakonec na sebe přece jenom něco prozradil a vy tak máte možnost seznámit se s dalším absolventem, který zanedlouho opustí brány DAMU.

O herectví nic nevím.

Jak ses dostal k divadlu?

Nudil jsem se, tak jsem začal dělat divadlo. Bylo to v době, kdy jsem ještě studoval na ČVUT. Jelikož mě vyhodili, tak jsem neměl co dělat, a proto jsem se začal věnovat divadlu. Šel jsem dokonce i na „casting“ do jedné divadelní skupiny, která se tenkrát jmenovala Chrchel, dnes se jmenují Terno, protože hledali kluka. Vybrali mě a já s nimi hrál.

Proč sis zvolil právě obor alternativní a loutkové herectví?

Vzhledem k tomu, že mě divadlo bavilo a neměl jsem představu o tom, co bych chtěl studovat, tak jsem si řekl, že půjdu na DAMU. A KALD mi prostě přišel zajímavější tím divadelním jazykem, který se zde vyučuje.

Co pro tebe studium na DAMU znamená? Kromě toho, že ti dává profesionální hereckou průpravu.

Pochopitelně má tady člověk čas a prostor se na divadlo soustředit. Má podněty k tomu, aby o divadle přemýšlel. Získá také určitou sebedůvěru. A má slevu do divadla ☺. Hlavní je, že se tady formujeme a získáváme názor. Člověk je postupně kritičtější a kritičtější, až dospěje do bodu, kdy se mu nic nelíbí.

První absolventskou inscenací vašeho ročníku byl titul Objevení nebe, o němž se mluvilo v souvislosti s tím, že po delší době „vrátil loutky“ na jeviště divadla DISK. Je pro tebe v tomto smyslu také výjimečný?

Ona je ta hra s loutkami v Objevení nebe trochu jiná, než bych od klasické loutky čekal. Já tu inscenaci jako loutkovou moc nevnímám.

Jak probíhal proces tvorby? Román Objevení nebe je docela rozsáhlý a vy jste z něj abstrahovali jen hlavní příběhovou linku.

Vlastně ten proces dost řídil Braňo Mazúch. Každý si ale z románu vybral témata, která ho nějakým způsobem zajímají. Myslím si, že i když se do inscenace nepodařilo dostat všechno, má alespoň esenci románu. Ta kniha je jednoduše příliš náročná pro divadelní tvar.

Bylo od začátku jasné, že bude inscenace loutková?

Ano, bylo, ale podoba loutek ne. Úplně na začátku měla být v inscenaci jen velká manekýna. Potom jsme měli loutku každý a nakonec začaly loutky odpadat, až jsme došli k tomu, že herci, kteří představují anděle, třeba Láďa Karda, loutku nemají.

Měli jste vy, jako herci, nejaký vliv na podobu loutek? Bavili jste se o ní se scénografkou Terezou Černou?

Vzhledem k tomu, že Tereza a já tvoříme soubor, jsme spolu v úzkém kontaktu, a proto jsem jí s loutkami technologicky pomáhal. Byl jsem jen pracovní síla, výtvarně je to celé její počin. Jinak jsme na začátku procesu měli taky každý dvě, tři loutky, se kterými jsme zkoušeli, co bychom chtěli, aby uměly. S mojí loutkou třeba rozdělávám oheň. Terka ta naše očekávání pak zrealizovala.

Absolventskou inscenaci s názvem `skončí to ústa` režíroval Jiří Adámek – výrazná osobnost současného alternativního divadla. Je známý především pro svoji specifickou metodu práce vyznačující se např. stylizovaným (ne)herectvím nepravidelnou strukturou, dekonstrukcí jazyka na fragmenty, soustředěním se na zvukovou stránku slov, rytmickou hrou se slabikami, hláskami, atp. Je ti tato metoda blízká?

Mně na jeho práci vyhovuje to, jak je v klidu a přesně ví, co chce. Když něco režíruju já, tak se s tím hrozně rvu, ale on je kliďas. Takže ano, vyhovuje mi to.

Preferuješ tedy víceméně svobodný a dialogu otevřený způsob práce s režisérem, nebo jsi radši, když má jasnou vizi?

No, ono je to vždy o tom, co daná inscenace vyžaduje. Ve `skončí to ústa` nás nechal Jiří Adámek dost hrát a potom si z toho „vyzobal“, co potřeboval. Pak samozřejmě dodal i spoustu svých nápadů.

Váš herecký ročník se představil také v autorském projektu Pavilon, který je specifický tím, že nemá pedagogické vedení, což je u většiny diskových inscenací pravidlem. Jeho tvůrci jsou tři scénografové – Natálie Rajnišová, Anežka Kalivodová a Mikoláš Zika. Jak projekt vznikal?

Dělat Pavilon mě osobně třeba hodně štvalo a ostatní to se mnou měli těžké. Za což se jim teď omlouvám. Potřebuju mít vždy nějakou vedoucí personu a u Pavilonu to byl takový miš-maš. Anežka to sice řídila, ale i tak to bylo dost chaotické a hodně nekoncentrované. Za výsledkem si stojím, rád v tom hraji, ale zkoušení mě fakt dost bolelo.

Nejnovější inscenace vašeho ročníku s názvem Zítra si povíme měla premiéru 24. února. Jaká témata, o nichž hrajete, pro tebe nejvíc rezonují? Která jsou podle tebe nejaktuálnější?

Podle mě je důležité, že se inscenace nesnaží nijak moralizovat. Což může být zároveň klad, ale i největší výtka. Někdo totiž potřebuje nějaký jednoznačný výstup z inscenace, tahle ho ale nenabízí. Spoustu lidí to štve, ale já s tím jdu a věřím tomu, i když by mi určitě vyhovoval i ten druhý způsob. Ale co já o tom vím, co můžu vyprávět, já v tom jenom hraji ☺.

Společně s Terezou Černou, studentkou scénografie na KALDu, jsi založil soubor Mir.Theatre, který se orientuje na výtvarné divadlo různých rozměrů, např. hrané na miniaturní divadelní scéně MicroMikro. Je to vlastně kukátko určené pro jednoho diváka. Jaký byl impuls k vytvoření takového projektu?

Inspiroval jsem se od člověka, který to tady v Česku dělá, a to je Hanka Voříšková. Její představení jsem viděl, když jsem byl dítě a mám to živě v paměti. Po letech jsem si na ni vzpomněl a vzhledem k tomu, že se mi to tenkrát líbilo, tak jsem si řekl, že to budu dělat taky. Udělal jsem jedno představení, Mikroděj, pak druhé, což je Sputnik, který teď hrajeme. Hanka Voříšková to viděla a líbilo se jí to. U Mikroděje jsem se seznámil s Terezou, která tenkrát dělala svůj bakalářský projekt, potřebovala herce a oslovila mě. Já jsem ji poprosil o nakreslení nějakých obrázků do Mikroděje. Před tím jsem oslovil spoustu scénografů, aby mi těch pár obrázků nakreslili, hodně mi jich řeklo, že nemají čas, jiným to trvalo půl roku a Tereza mi je donesla druhý den po tom, co jsem ji o to poprosil. Tak jsme spolu začali dělat, protože je dobrá a rychlá.

Uvádíte na scéně MicroMikro jen inscenaci mikroSputnik, nebo i něco jiného? Jak taková inscenace vzniká?

Zatím máme pro jednoho diváka jen Sputnika, ještě se chystá Sever, ale ten je pozastavený, protože připravujeme Evoluci. Terka pak sama dělá životopis jejího dědečka. U nás to je tak, že se vždycky dlouho nic neděje a pak se vyklopí vše najednou. Asi je to blbý přístup ☺ . Je to vlastně takový složitý mechanismus, který ve skutečnosti není moc složitý. Je to složité tím, jak je to jednoduché. Ono to nakonec vypadá hrozně jednoduše, ale vymyslet to dalo dost práce. V mechanismu fungují takové posouvadla, hodně pracujeme se světelným designem. Dalo by se říct, že je to loutkové divadlo se střihem. Je to zkrátka něco mezi divadlem a filmem. A je to malé. Hodně malé.

Se Sputnikem jste hostovali i v některých evropských městech (např. v Budapešti, Stuttgartu nebo Białystoku). Jak byla inscenace v zahraničí přijímána?

To se asi nedá říct takhle obecně. Když jsme ale hráli třeba v Německu, tak to vůbec nechápali. Ani nevěděli, co je Sputnik, a nechápali ten tvar. Byly to pro ně jen obrázky, které se jim vůbec nespojovaly. V Polsku z něj zase byli naopak nadšení.

Jakým divadelní projektům se věnuješ mimo inscenace, které jsou uváděny v DISKu?

Ještě máme soubor PLATA company. S inscenací Tisíc Tuctů momentálně objíždíme festivaly. Děláme loutková představení, teď pracujeme na jednom, se kterým bychom se chtěli dostat do DISKu. Pokud to ale nevyjde, tak ho budeme uvádět někde „mimo“.

Máš zkušenosti s filmovým nebo televizním herectvím?

Točil jsem něco se studenty FAMU. V podstatě mě to baví, ale není to taková sranda, jako divadlo. Navíc oni pořád točí o lásce! Mohli by být trošku originálnější. Když dělají třeba klauzurní filmy, tak už jsou to jiná témata, ale jejich cvičení jsou teda hrozně banální. Vizuálně si to „vymazlí“, ale ten obsah mě občas sere. Do dalších zkušeností se asi cpát nebudu, ale ani se tomu nebráním. Když za mnou někdo přijde, že chce se mnou spolupracovat, tak s ním většinou spolupracuji.

Máš představu o tom, jaká bude tvá budoucnost po ukončení studia na DAMU?

Rozhodně chci dělat autorské divadlo, to mě baví. Zároveň vím, že potřebuji nějaké angažmá, protože se nechci živit jen tak někde po barech. Momentálně tedy zkouším získat nějaké angažmá, pokud možno loutkové. Ačkoliv tedy dělám vlastní divadlo, potřebuji i nějaký důvod vstát ráno z postele. Když nemusím, tak neudělám nic. Potřebuji stres.

Kam unikáš, když si chceš odpočinout od divadla? Jaké jsou tvé záliby, koníčky?

Na ty není moc čas. Jsem buď na zkoušce, nebo v dílně. Nebo jdu do divadla s nějakou slečnou. Jsem taky hodně na počítači, protože pracuji s různými technologiemi – teď se třeba učím s Adobe After Effects. Je to dáno tím, jaké divadlo děláme. Nakonec vidíme jen výsledek, ale ten má za tebou spoustu zkoušení, dvacetkrát něco zkoušíme a dvacetkrát přijdeme na to, že to nefunguje. Tím, jak je v našem divadle všechno malé, tak to funguje jinak. Rád si hraji s nějakým nečekaným efektem. Mám základní povědomí matematiky, fyziky, protože jsem to chvíli studoval, takže si s věcmi hraju.

Jaké materiály nejčastěji používáš?

Papír, ten mám nejradši. Rád držím věci v nějaké jednoduchosti, takže si většinou třeba vyberu jen jeden, na něj se zaměřím a svým způsobem ho „ždímám“, využiju jeho maximální potenciál, i když by to měla být úplná blbost.

Vzkázal bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům a herečkám?

Já o herectví nic nevím, takže jim nic vzkázat nemůžu ☺

dominik-migac.disk-actor-detail

Pár slov o změnách v této rubrice zde (klikni)

Galerie

Pochází z malého městečka, které leží poblíž Bílých Karpat, nyní ale žije v Praze. Má za sebou (2016) tříleté studium bakalářského programu oborů Teorie a dějiny divadla a Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně. Momentálně je studentkou pátého ročníku na katedře teorie a kritiky pražské DAMU. Mezi hlavní zájmy řadí pochopitelně divadlo ve všech svých podobách. Kromě psaní divadelních kritik a recenzí se věnuje také dramatické a prozaické tvorbě. Mimo to miluje čtení knih, pečení, sledování seriálů, běh, cestování a setkávání s rodinou či přáteli.

Mohlo by vás zajímat

19. 3. 2024
Švandovo divadlo uvede komorní hru Martiny Kinské o nevšední umělecké trojici
12. 3. 2024
„Budoucnost ještě nikdo nenapsal, budoucnost ještě nikdo nevytesal do kamene, budoucnost je otevřená. Jak byste chtěli žít vy?“ (Městská divadla pražská uvedou v Komedii první českou adaptaci románu Aldouse Huxleyho Krásný nový svět.)
1. 3. 2024
Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024 nebo balet Rapsodie Bohemia
1. 3. 2024
Divadlo Na zábradlí v březnu uvede Čechovova Racka v režii Jiřího Havelky