Matouš Fendrych

A když se tohle všechno děje – covid, totální nekompetence vlády, ukončení bakaláře, nemožnost se setkávat, potažmo zkoušet, úmrtí kolem mne, nová práce, která mne uživí a má velký společenský přesah, už druhé stěhování s přítelkyní, autoškola, svatby – prostě je toho tolik, co se stalo za ten rok. Co bude za pět let?

Student herectví alternativního a loutkového divadla Matouš Fendrych hledá ve své tvorbě bizarnost a tajemnost. Již od dětství má totiž rád nevšednosti, které sám i vyhledává. Ze školních prací se mu do paměti nejvíce vryl projekt Vývařovna, který se zaměřuje na vlastenectví a české vlastnosti. Sám by si přál, aby se lidé v Česku více podporovali. Kromě divadla se aktuálně věnuje i elektronické hudbě, jejíž tvorba ho v poslední době uklidňuje.

Jaká očekávání jsi měl od studia na DAMU? Naplnila se?

Má očekávání byla veliká. V podstatě jsem bral DAMU jako školu kouzel. Před tím jsem dělal divadlo čistě textové – v Oldstars a jinde. Samotné přijímačky moje očekávání potvrdily. Skutečný zájem o studium začal u nich a pak se prolínal dál – celým studiem, ostatně jako u všech mých spolužáků. Jinak to byl frmol a velký sešup. Přes množství událostí, setkání, emocí a práce jsme najednou tady. Moje očekávání to splnilo částečně. V rámci obsahu předmětů, možností na škole a formy studia jsem nad očekávání spokojený. Některé workshopy byly pro budoucnost praktičtější, některé nás spíš vyčerpaly – ochutnání je však též na místě.

Jeden den jsem hrál na nástroj, který jsem si sám vyrobil, bavil se o art brut, neuvěřitelně „chcípal“ na tanci (který mi teď opravdu chybí) a další den jsme improvizovali, učili se o romantickém divadle v Rusku, abych večer skončil u toho, jak přejít lávovou řeku s rukama ze shnilých hořících větví s šípem v noze. To byl odvaz a k nezaplacení.

Ohledně některých věcí bych řekl, že jsem se spálil. Pořád jsem podvědomě trochu čekal, kdy přijde to ono – nějaká ampulka čirého performera – kdy budu osvícen. Možná právě ale tohle čekání na něco, co musí nutně přijít, je zbytečné a prostě si stačí užívat vše co plyne ze studia, tu atmosféru a vůbec všechno kolem, dokud to jde. Protože třeba teď, při představě, že zítra uvidím zase svoje spolužáky a budeme mít normálně rozvrh, potom skočíme do Pokojíčku na phóčko před hereckou, herecká, pak dáme pivko v DISKu – při téhle představě mi to všechno vážně strašně chybí. Na druhou stranu od konce mého studia přemýšlím nad vším více kriticky, což nejspíš způsobila ta nešťastná situace kolem diskovky (pozn. absolventské inscenace Cumulus v divadle DISK). Prostě ten konec bakalářského studia mě celkově mrzí a mrzet bude. Jsou to zkušenosti i lekce, které je třeba v životě podstoupit.

Co pro tebe znamená alternativní divadlo? Jak bys svoje pojetí alternativního divadla popsal?

Tak tahle otázka se váže k předmětu o Postmoderním divadle s doc. MgA. Lukášem Jiřičkou PhD. a MgA. Mgr. Martou Ljubkovou. Trochu se bojím odpovědět, protože si vlastně nejsem po těch třech letech stále jistý. No určitě jde o divadlo, které se snaží hledat cesty od začátku ku prospěchu celistvého tvaru až ke konci, kde ale vlastně není tak úplně konec – protože nic v podstatě díky tomuto přístupu nemůže být zcela hotové. Jde obecně už o přístup tvůrce či performera k hledání vlastního směru tvorby, často beroucího text ve stejné důležitosti k ostatním částem inscenace. V tuhle dobu mi přijde jako alternativa ke klasickému divadlu poměrně cokoliv – výstup ve výloze, představení na videu anebo happening.

Dočetla jsem se o tobě, že máš rád bizarnost a zvláštní příběhy, kterých ti ale život nenabízí tolik, kolik bys potřeboval a tak je vyhledáváš, či dokonce uměle vyvoláváš. Přiblížil bys nám, jakým způsobem to děláš a kde se v tobě bere tenhle zájem o bizarnost a tajemnost?

Od školky mám rád kostlivce, klíšťata, hřbitovy, námořnické příběhy, jeskyně, zvláštní lidi jako pobudy a tak. Na začátku střední jsem přečetl celý regál s často brakovou hororovou literaturou v knihovně v Ruské ulici. V půlce střední a na DAMU jsem se začal zajímat o okultismus, příčné vědy, rituály, podivnosti – hlavně ale nevšednosti. Někdy jsem je sám zkusil. Díky tomu, že se o ně zajímám, je i mé okolí citlivé. Věřím tomu – potkávají mne celý život velice podivuhodné situace, které vlastně i vyhledávám. Dobrodružství by se dalo říci. A k tomu dost často na mne lidé reagují zvláštně. Nebo se octnu na místě, kde jsem prostě neměl nikdy být. Je to způsobeno citlivostí, chtěl bych říci pokorou, ale to bych o ni automaticky přišel. Nemyslím si vlastně, že to dost dobře dokážu konkrétně popsat. Děje se to asi každému, ale mně opravdu často – je to jako s penězi. Kdo jich má horu, chce ji stále větší. Rád to taky používám v tvorbě – tím ještě více utvrzuji nutnost mít to „tajemno“ – a tím ho i vyvolávám.

Na který projekt, na kterém ses v rámci studia podílel, nikdy nezapomeneš?

Nikdy asi nezapomenu na projekt Vývařovna, který jsme dali dohromady se spolužačkou Eliškou Říhovou v rámci zadání „Udělejte kabaret“. Hra se zaměřuje na vlastenectví a české vlastnosti pohledem autorů – tedy nás všech. Jen je škoda, že se to mockrát nehrálo, nebyl na to čas a pak už ani prostor. Fakt ale doufám, že si to ještě někdy zahrajeme, protože je to velká zábava. Zvlášť když si Adam udělal improvizovaný stojan na kytaru z dětský židličky a ta kytara mu za celou dobu představení spadla asi třikrát. Člověku je tý kytary fakt líto a zároveň se prostě musí vnitřně smát, když vidí, jak už zase padá. Naštěstí se jí nikdy nic nestalo. No a to představení má šťávu a vtip, i když to člověk hraje právě kvůli lidem, co to hrajou, což je hlavní.

V roce 2017 jsi byl součástí divadelní bojovky Prequel Casablanca, která byla inspirovaná útěkem Victora Lászla a které se diváci mohli přímo účastnit. Co to pro tebe jako pro herce znamenalo? S čím ses při ztvárňování postavy musel potýkat oproti, řekněme, klasičtějším představením?

Vlastně to byla jedna z nejméně zvláštních hereckých výzev. Hrál jsem tam tenkrát, jestli si dobře vzpomínám, nacistického bouchače. Nešlo moc o výzvu – bylo to klasické imerzivní divadlo, takže jsme hráli pro skupinky diváků po devíti osobách v intervalech, kdy chodili diváci, toť celé. A byl to fajn projekt, na kterém se podíleli studenti a hlavně soubor 20 000 židů pod mořem, tak jsem se seznámil s budoucíma spolužákama na DAMU.

Máš nějaký speciální rituál před představením? Jaký?

Jo, mám, ale nechci ho raději uvádět, protože bych o něj tím pádem mohl přijít. Z ranku spíš zvykových rituálů – kafe, půllitru vody s citronem, ehm… něco, kam musíme všichni, pravidelný dech a šňupací tabák.

Zahrál sis hlavní roli ve studentském filmu Workoholik, který měl premiéru v roce 2017. Co ti zkušenost s tímto filmem přinesla?

Potkal jsem spoustu nových lidí, se kterými jsem v pracovním/kamarádském kontaktu doteď. Z produkčního toho filmu se stal „můj produkční“. Z režiséra se stal můj velký kamarád, který mi ve finále pomohl najít práci, kterou dělám doteď (když jsou divadla zavřená). Obecná shoda štábu – film už je a byl překonaný – já to ale považuju za svoji velkou zkušenost i z toho důvodu, že jsem si poprvé stoupnul více před kamery.

Ve skupině Safari Jazz Orchestra hraješ prý převážně na klavír, ale zvládneš i hru na ozvučenou nohu či fujaru. Na jaký z nástrojů hraješ nejraději?

Nejraději mám určitě klavír, ale momentálně se věnuji elektronické hudbě. Konkrétně se snažím využít základy dnb/techno/jungle postupů v kombinaci se zajímavým, mnohdy nezvyklým podkresem. Tvorba tohohle typu materiálu mne v poslední době uklidňuje.

Co bys řekl, že je tvá největší přednost?

Asi nějaká nepředpojatost v lidech? Neodsuzuji, nesoudím… A to samé čekám od ostatních. Ale řekl bych, že to je obecně dost problém, zvlášť české společnosti – soud, předpojatost, nepřejícnost. Chtěl bych, aby se v Česku lidi víc podporovali. Když jsem byl na základce na výměnném pobytu v Hamburku, tak jsem jim říkal, že jednou chci dělat nějaké umění, i třeba hudbu. Tenkrát jsem ještě o divadlo měl jenom okrajový zájem. Ale táta je muzikant – takže hudba byla jasná. Pamatuji si jako dnes, jak to v té německé rodině říkám a čekám soud, skepsi nebo alespoň náznak ze soudku „Tak to budeš mít těžký hochu… Jestlipak máš vůbec talent.“ apod. Nedělo se to, a naopak byly nadšení a nutili mě hrát u nich na kytaru. Bylo těžké je přesvědčit, že na ni opravdu hrát neumím…

Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?

No tahle otázka je trochu ke staršímu datu – proto na ni odpovím tak, jak bych odpověděl tenkrát. Dřív to tak bylo, samozřejmě. Ale teď bych právě tyhle věci dělal nejradši. Bohužel situace je, jaká je, a tak se s nějakým intenzivním zkoušením setkávám velice zřídka a upřímně ani nemám moc co zkoušet. Studovat taky snad po nějaké době začnu… V té době bych ale určitě odpověděl, že čas mimo zkoušení a studium rád věnuji rodině, přátelům a přítelkyni. Určitě ho rád také věnuji návštěvám kulturních akcí, setkávání a tak… No prostě je ta otázka teď neaktuální, ale pevně věřím, že se to zlepší.

Kde se vidíš v budoucnu?

V téhle době je tohle docela přesná otázka, kterou si mnozí z nás, zvláště čerstvě studující, klademe. Já opravdu nevím. To všechno, co se mi teď děje, je pro mne z pohledu minulosti neuvěřitelné. Určitě bych si to ani v nejmenším nepředstavil před nějakými dvěma lety. A když se tohle všechno děje – covid, totální nekompetence vlády, ukončení bakaláře, nemožnost se setkávat, potažmo zkoušet, úmrtí kolem mne, nová práce, která mne uživí a má velký společenský přesah, už druhé stěhování s přítelkyní, autoškola, svatby – prostě je toho tolik, co se stalo za ten rok. Co bude za pět let? Ano, ambice mám.

 

Galerie

Autor

Lucie Mlejnková
Lucie Mlejnková

Studentka druhého ročníku bakalářského programu na Katedře produkce DAMU. Za normálních okolností tráví většinu času ve škole a v divadlech v Praze, ráda se ale pravidelně vrací za rodinou a přírodou do rodného Komárova, malého města poblíž Brd.

Komentáře

Komentáře