Karin Vápeníčková Bílíková

Cítila jsem, že na sobě musím pracovat. Ale měla jsem vnitřní radost, když se to povedlo, když ta repríza skončila a já se neanalyzovala, protože jsem v tom momentu byla, byla v postavě (ne-já) – a to všechno bylo výjimečné. Těžké a krásné zároveň.

Období studia herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla by Karin Vápeníčková Bílíková označila za to nejtěžší a nejpodnětnější zároveň. Objevila v sobě během něho také nadšení pro loutky, které se promítlo do loutkového konceptu Medvídek a Úchyl. Je vášnivou čtenářkou a pisatelkou. Sama říká, že od dětství svými texty vzbuzovala spíše rozruch než pochvalu, psaní je jí však stále terapií. Své nadání pro performování a cit pro jazyk propojila a zúročila ve slam poetry, ve které se v mistrovství žen stala dvojnásobnou vítězkou. Karin budete také moct vidět mimo jiné v nové inscenaci divadla Komedie Tesla.

Jaká očekávání jsi měla od studia na DAMU? Naplnila se?

Na DAMU jsem šla v trochu jiném očekávaní, než se někdy chodí. Řekla jsem si, že se přihlásím jednou a už nikdy víc a pokud to vyjde, budu poprvé v životě dělat něco z vlastního rozhodnutí, přesvědčení a s velkou ambicí překročit se a vstoupit do prostoru, který mě od dětství lákal a fascinoval. Během studia člověk zjistí, že očekává MOC, že věci přijdou postupně, že na sobě musí ohromně pracovat, neustále se posouvat a neustrnout v přesvědčení, že je HOTOVÝ. Umění není hotové nikdy a člověk v něm už vůbec ne. Pokud bych však v životě měla označit určité období za to nejtěžší a nejpodnětnější zároveň, je to právě studium na DAMU.

Co pro tebe znamená alternativní divadlo? Jak bys svoje pojetí alternativního divadla popsala?

Já šla na katedru alternativního a loutkového divadla ze dvou důvodů. Zaprvé – můj muž mi řekl, že na činohře skonám v teroru vlastní mysli, protože já věci hodně analyzuji a nejvíce ze všeho analyzuji sebe sama. A za druhé proto, že jsem nějak cítila svobodomyslnější prostředí, které mě lákalo. Dnes nevidím zásadní rozdíl mezi divadlem alternativním, ternativním, ativním, ním, ím, m. Vidím jedno velké divadlo, prostor pro tvorbu – místo, kde se může tvořit, tvořit jinak, zakoušet něco nového, hledat, co můžu, kde jsou mé limity. Díky studiu alternativního divadla jsem však stěžejně objevila v sobě dlouho utajené nadšení pro loutky. Můj tatínek nám pořád hrál s maňáskama a marionetama a mé nadšení pro tuto formu je v současné chvíli bezbřehé.

Na který projekt, na kterém ses v rámci studia podílela, nikdy nezapomeneš?

Když jsem zaskakovala v Národním divadle v inscenaci Kouzelná země a poprvé stála na velkém jevišti, kde je třeba velký hlas a komplexní pojetí postavy, cítila jsem, že na sobě musím pracovat. Ale měla jsem vnitřní radost, když se to povedlo, když ta repríza skončila a já se neanalyzovala, protože jsem v tom momentu byla, byla v postavě (ne-já) – a to všechno bylo výjimečné. Těžké a krásné zároveň.

Nikdy nezapomenu na Heitmaschuss, ze dvou důvodů. Prve – vznikl v rámci školy, mezi námi, studenty, kteří jsme se znali, ale taky z popudu, že musíme a chceme mluvit o naší rodině, rodinném narativu, který vnímáme jako podstatný pro naše bytí. Celé zkoušení prolínala myšlenka poprvé. Poprvé mimo školu, poprvé pro divadlo, dostali jsme rezidenci v NoDu. Každé poprvé je těžké, ale nezapomenutelné. Tudíž tento projekt pod záštitou Emila Rothermela a Zuzany Šklíbové velice kvituji a s láskou vzpomínám na naši hereckou složku Sára Vosobová a Arman Kupelyan.

A druhotně mi DAMU dala nejbližšího přítele a také profesního partnera, Toničku Formanovou. Společně utíkáme v našem loutkovém konceptu Medvídek a Úchyl za červený paraván a hrajeme loutkové představení „po našem“. Větší tvůrčí svobodu jsem doposud nezažila.

Účinkovala jsi v site-specific performanci Tenants uváděné v Kolbenově. Příblížila bys nám, o čem performance byla, jaký to byl pro tebe zážitek a s jakými nástrahami se jako herečka u site-specific projektů musíš potýkat?

Těch performance, které iniciovala Alyssa Dillard, Emil Rothermel a Zuzana Šklíbová, bylo víc. Tenants byla jednou z nich. Performance se děje v určitém momentu, za určitých okolností, na konkrétním místě. Lidé ji prožívají, vnímají a odnáší si pocit. Není asi podstatné, co všechno je za procesem, podstatnější je, že se divák vrtoší a vzpouzí, prožívá a přemýšlí. Pokud se nám to povedlo, je to dobře.

Pokud se potýkám s nástrahami, tak vždy jen se svým tělem. Tělo je překážka, existuje a nezbavíme se ho. Je pohyblivé a omezující zároveň, zkrátka JSME ve své schránce. Každá performance pro mě v něčem překračuje mé tělo, pokud se ze schránky na moment stane časoprostor a já se utopím v pocitu neexistence, je to terapeutické a fascinující zároveň.

Máš nějaký speciální rituál před představením/ premiérou? Jaký?

No. Přemýšlím. Kdo jsem. Upřímně? Člověk, který se všeho bojí. Před představením pochoduju bytem, před domem, parkem se psem, ve své hlavě. Pořád pochoduju a přemítám, zda to zvládnu. A ještě mám po své babičce náramek. Stoupnu si před její fotku ve šperkovnici, políbím náramek a řeknu: „Ať to zvládneme!“ a jdu na věc.

V čem si opravdu věříš?

V ničem úplně a ve všem trochu. Od dětství jsem měla dar, že jakmile jsem byla před lidmi, uměla jsem si získat jejich pozornost. Zároveň mám ale společenský problém: nevyhledávám divoké večírky, ani pole pro seznamování. Nemám ráda, když do mě někdo vidí. Když mi někdo dá prostor – umím ho využít – hůř si ho však beru.

Od dětství ráda píšu, většinou jsem vzbudila svým psaním rozruch, ne pochvalu. Z první slohovky na gymnáziu jsem dostala pětku, napsala jsem, proč je pro mě nesmyslné psát o tom, jaké je naše gymnázium. Slohovka se předčítala ve všech třídách jako odstrašující příklad, „jak nepsat slohovku“. Na konci gymnázia mi pak otiskli povídku v novinách. Mé psaní je vždy prve odsouzeno a pak se nějak kotví. Stejně jako já v životě. A možná proto pořád píšu, je mi to dáno, je to má terapie.

Věřím si v lásce, mohu-li být sentimentální. Lásce k rodině, partnerovi, přátelům. Když mi někdo věří, nikdy ho nezklamu. To je mé přesvědčení. Vážím si lidí, kteří si z prapodivného důvodu vybrali mít mě v životě.

S pokorou taky řeknu, že si věřím v pohybu. Léta jsem závodně tancovala a pohyb je pro mě v herectví taková kotva. Na své tělo spoléhám a zároveň ho někdy proklínám, že se pořád vrtí a vrtí a není k zastavení.

Píšeš recenze knih a děláš rozhovory se zajímavými literárními osobnostmi pro Knihy Dobrovský. Jak se na rozhovory připravuješ a co tě na jejich vedení nejvíc baví?

Připravuji se na ně hodně a dlouho. Tak, jak bych očekávala, že se někdo připraví na rozhovor se mnou. Nechci danou osobnost zklamat, chci jí rozumět, vědět, na co se jí ostatní ptají a vyhnout se tomu. Nechci ji nudit, iritovat a chci, aby nepochybovala, že mě zajímá. Někdy mluvím s autory, jejichž knihy bych si znovu nepřečetla. Ptám se tak, abych věděla, proč tento názor změnit. Na každý rozhovor jdu smířlivá a neutrální. Jsem pouze receptor, který přijímá a hodinu existuje v absolutní soustředěnosti pro jedinou bytost naproti.

Máš nějakou svou milovanou knihu, ke které se pořád vracíš?

To je těžká otázka, upřímně se jí obávám, když zazní. Jak člověk kráčí životem, a čte-li, neustále se pojem „milovaná kniha“ mění. Ale loni jsem měla osudové setkání s tajemnou italskou autorkou/autorem Elenou Ferrante, její tetralogie mi neumožnila dva týdny spát. Lépe napsanou věc jsem doposud nečetla. Na základě Ferrante jsem objevila Elsu Morante, které bohužel v českém překladu vyšly jen dvě publikace, ale letos vyjde třetí, tak nemůžu dospat. Tuto působivou ženu, která žila dlouho po boku Alberta Moravii, vřele doporučuji. Dále je to nepochyně Domenico Starnone, nedávno vešel v překladu na českou scénu, a je božský. Ale abych nebyla moc italská, mou vášeň pro čtení započala Anna Karenina, tedy L. N. Tolstoj, a dlouho jsem se pak obdivovala ruským autorům. Jednu dobu mě provázela filozofičtější tvorba Henninga Mankella, tj. jeho Italské boty, Švédské holinky a stěžejně Pohyblivý písek, který tematizuje pro mě netematizovatelnou smrt. A můj milovaný je Franz Kafka, leč to nebyla láska na první Proměnu. A všechny odpovědi o tomto světě stejně ukrývá, bohužel tak podivně přepopularizovaný, Malý Princ. Z poesie to bude osudové setkání s Pavlem Novotným, jeho nová kniha Zápisky z garsonky je skvělá.

Dokonce jsi i sama autorkou divadelní hry, Talíře. Přiblížila bys stručně, o čem hra je a co tě k jejímu napsání vedlo?

Je to aktovka, divadelní hra – to je pojem mnohem větší, než tento maličký pokus o popření všeho, co znamená slovo „dramatické“. Talíře jsem napsala na tvůrčím psaní (snad se to tak jmenovalo?), předmětu, který jsem dva semestry navštěvovala na katedře činoherního divadla. Ten text je spletitý dialog, který se točí v kruhu, a pojednává o tom, proč lidé preferují kulaté talíře před hranatými. Hravý a nedozrálý text, který mě odpíchnul v touze něco tvořit slovem. A zároveň jsem sběratel příběhů a ráda si s lidmi povídám, ráda poslouchám i naslouchám a mám extrémně dobrou emoční paměť. Jsem zkrátka ten člověk, co všechno zapíše, aby se to neztratilo. Tak snad toto celkově mně vede ku psaní.

Konkrétně Talíře jsem napsala opravdu z jednoduchého popudu – abych si odpověděla, proč si lidé tak často nerozumí, když spolu mluví.

Chceš se psaní v budoucnu nadále věnovat?

Já nevím, snad? Někdy píšu pořád, někdy i vůbec ne. Někdy mám slinu a někdy nejsem schopná napsat ani ucházející email nebo SMSku. Myslím, že psaní v sobě nikdy nezapřu a ráda bych ho v sobě dále podporovala, ale naordinovala jsem si ohromnou svobodu. Je to jediná disciplína, kterou jsem si dovolila nechat plynout, nenutit se do ní a dát jí prostor.

Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?

S mým mužem, protože je vtipný, akční a je to program sám o sobě. S mým psem, protože pes je nejen nejlepší přítel člověka, ale také nejlepší zodpovědnost člověka chodit třikrát denně ven. Běhám, protože žiju v neustálém strachu, že mi pne knoflík. Plavu, protože jsem znamení Ryba. Zpívám, hraju na klavír a někdy opráším i housle. Volám rodičům do Ostravy, že se mi stýská, povídáme si rychle a krátce a pak většinou sednu na vlak a jedu za nimi. Peču kynuté buchty, připravuji saláty, pořádám doma večeře plné vína a bublin a zvu na ně přátele. A ze všeho nejradši, a přitom nejméně, SPÍM.

Byla jsi finalistkou mistrovství České republiky ve slam poetry v roce 2019 a dokonce dvojnásobnou vítězkou mistrovství žen v roce 2018 a 2019. Co tě ke slam poetry přivedlo a co podle tebe musí člověk mít, aby byl ve slam poetry úspěšný?

Toto byla v něčem krátká, rychlá a zajímavá etapa mého života. Jakmile se stala už moc rychlá a moc obsáhlá, musela jsem ji opustit. Vyzkoušet si to mě lákalo vždycky. Slovo mě baví a performovat taky, slam poetry tyto dva aspekty spojuje. Dva FEMI tituly mě vlastně ocejchovaly dobrým vnitřním pocitem, že to bylo fajn, a umožnily mi se s klidem posunout zase dál. Jak jsem zmiňovala, psát na čas a narychlo mi nejde, potřebuju prostor, slinu a nechat to plynout. A improvizovat jsem se neodvážila. Myslím, že to, co určí váš úspěch v tomto žánru, je stěžejně charisma. Můžete přednášet sebelepší text, ale když ho nepředáte lidem s určitou energií, nezafunguje to. Zároveň soutěžit v poesii mě takovým způsobem svazovalo, že dnes už to dělám, jen když se neboduje.

V divadle Komedie vzniká nová inscenace Tesla, ve které také hraješ. Jaká je v ní tvoje úloha a na co se po znovuotevření divadel můžeme v inscenaci těšit?

Tesla je dle mého krásný projekt Jakuba Maksymova na působivé téma. Inscenace vypráví o zajímavém géniovi, který kromě nadprůměrné inteligence miloval holuby, snil o světovém míru a bezdrátovém napájení. Má role je zde zastupovat jeho „něžné já“. Na jevišti jsme tři, po celou dobu trvání, a trojjedině ztvárňujeme Teslův život. Těšit se můžete určitě na velké blesky, vysoké napětí, řadu divadelních jazyků a také na skvělou netradiční hudbu, kterou komponoval Lazar Novkov a my ji se vší pokorou interpretujeme na netradiční nástroje.

Kde se vidíš v budoucnu?

Abych byla upřímná, přestože někdy koketuji s prostředky, jak se dívat do budoucnosti a přeskočit přítomnost, aby člověk věděl a v obrysech viděl, co ho čeká, nedokážu přesně odpovědět.

Doufám, že v divadle, doufám, že na jevišti, doufám, že před knihovnou, doufám, že za knihou, doufám, že u dobrého vína, s mým mužem a s lidmi, které mám ráda. Zatím se nevidím „tam“, teď jsem tady a teď. A to „tady a teď“ je samo o sobě tak proměnlivé, že jen Ten nahoře ví, co bude dál.

 

Galerie

Autor

Lucie Mlejnková
Lucie Mlejnková

Studentka druhého ročníku bakalářského programu na Katedře produkce DAMU. Za normálních okolností tráví většinu času ve škole a v divadlech v Praze, ráda se ale pravidelně vrací za rodinou a přírodou do rodného Komárova, malého města poblíž Brd.

Komentáře

Komentáře