Renáta Matějíčková

Empatie. A říká to i moje mamka. A mamky maj` vždycky pravdu! I když jí nemaj`, tak ji maj`. Jestli si jako rozumíme.

Renáta Matějíčková prošla studiem na DAMU nadšená, vyděšená, plná euforie, vyčerpaná, šťastná, zklamaná, spokojená i nespokojená, ale pokud by se měla hlásit znovu, rozhodně by to udělala. V DISKu ji můžete vidět jako Annu Petrovnu Vojnicevovou v Platonovovi a v Městských divadlech pražských letos nazkoušela inscenaci Posedlost. Má nějaké herecké sny? A co dělá, když právě nezkouší, nestuduje anebo nehraje v divadle?

Studovala jsi SOŠ civilního letectví, jaká byla tvoje cesta k herectví a k DAMU?

Začínala jsem s herectvím v dramaťáku ZUŠky u nás v Polné, asi ve druhé třídě. Byla jsem dost akční dítě, takže jsem vyzkoušela velké množství všelijakých volnočasových kroužků. Ráda jsem zpívala, tancovala, dělala představení pro rodinu a blízké na oslavách a tak. Prostě mě to bavilo a dělalo to mojí dětské hravé dušičce dobře. Ve čtrnácti jsem se rozhodovala o střední škole. Naši mi tou dobou radili, ať s herectvím ještě počkám a udělám si střední s perspektivním oborem. Vždycky to můžu jít dělat jako vysokou. Vybrala jsem si letectví. Střední jsem nějakým způsobem prolezla. S vidinou toho, že si udělám tu potřebnou maturitu. Potom už si můžu dělat, co chci. Aniž bych se musela kdovíjak bát, že se nebudu mít čím uživit. Zadní vrátka. Samozřejmě jsem v době studia na střední chodila na všemožné přípravné kurzy a byla členkou Divadelní Divize D21, což byl takový dramaťák pro odrostlejší jedince. DAMU byla jasný cíl celou tu dobu.

Jaká očekávání jsi měla od studia na katedře činoherního divadla? A naplnila se?

Čekala jsem něco mezi Mordorem a krásou popisovanou Ono / Lennonem v Imagine. Na intru jsem měla pár kamarádů, kteří herectví studovali, tak jsem si na základě informací vytvořila nějakou takovouhle představu. Řekla bych, že nebyla moc daleko od pravdy. Byla jsem v průběhu studia nadšená, vyděšená, plná euforie, vyčerpaná, šťastná, zklamaná, spokojená, nespokojená, zkrátka jsem si prošla snad celou škálu emocí. Důležité je ale říct, že když se mě někdo ptá, jestli bych se na to školu přihlásila znovu, když už vím, jaké to je, řeknu ano! Bez rozmyšlení. Jasně. Nekompromisně.

Jak reagovalo tvé okolí, když ses na DAMU dostala?

Kladně, samozřejmě. Reakce nejbližších asi jen tak nezapomenu. Bylo to krásný sdílet s nimi tu radost z úspěchu. Dojemný.

Co bys řekla, že je tvá největší přednost?

Empatie. A říká to i moje mamka. A mamky maj` vždycky pravdu! I když jí nemaj`, tak ji maj`. Jestli si jako rozumíme.

Jaká role, kterou jsi doposud ztvárnila, tě nejvíce oslovila a čím?

Julie ze Slečny Julie od Strindberga. Hráli jsme ji na klauzurách ve druháku na DAMU. Nemohla jsem dostat tu roli z hlavy. Bavilo mě ji poznávat a hledat. Něčím jsem ji nesnášela, nechápala její rozhodnutí a činy. Ale zároveň jsme ji milovala a soucítila s ní. Takový vztah lásky a nenávisti. Tím mě oslovila. Nebyla nudná. Byla nevyzpytatelná. A to já ráda.

Se spolkem Distheatranz, jehož jsi se spolužáky z ročníku členkou, a divadlem Pomezí jste vytvořili autorskou imerzivní inscenaci Lístky prosím. Co tě jako herečku u imerzivní inscenace překvapilo? V čem se (podle tebe) hraní v imerzivním projektu liší od hraní v kamenném divadle?

Překvapilo mě to, jak často jsem byla překvapená. Jak kolegy, tak diváky. Ty odlišnosti jsou obrovské. Trvalo opravdu dlouho přijít na to, jak se imerzivní divadlo vlastně dělá a cítit se v něm přirozeně. Když sedíte v kamenném divadle, tak na vás většinou diváci nic nepokřikují, maximálně kašlou, nebo jim zvoní telefony. Ale tohle bylo ze začátku fakt maso. Těžké je se nenechat vyhodit z role reakcemi a jednáním. Nebo takhle: klidně se nechat vyhodit z role, ale dělat, že to tak není. K tomu docházelo denně. Každopádně imerzivní divadlo je obrovská škola a jsem hrozně vděčná, že jsem měla možnost to poznat. Těch rozdílů je moc a nechci tu psát sáhodlouhé rozbory. Ale pokud se zajímáte o imerzivní divadlo, nebo o něm chcete vědět víc, moji spolužáci mají ve svých rozhovorech trefné postřehy, které si můžete přečíst a třeba vám pomůžou si to lépe představit.

V DISKu je jednou z tvých absolventských rolí Anna Petrovna Vojnicevová v Platonovovi. Jak tě tato vůbec první hra A. P. Čechova oslovila?

Řeknu to asi takhle. Pokud se bavíme o HŘE jako literárním díle A.P.Čechova, tak mám tendenci tuto otázku a odpověď na ni napsat v té nejmenší velikosti a schovat ji někam do kouta stránky s hvězdičkou. Což, myslím, říká samo o sobě docela dost. Každopádně kdyby otázka byla směrovaná vyloženě k roli Vojnicevky, odpověděla bych jinak. Asi si mě budete muset někdy osobně odchytnout, řeknu vám víc.

V Městských divadlech pražských jsi letos nazkoušela inscenaci Posedlost, kde hraješ postavu Cat. Prozraď nám o ní více, prosím. A jak tuhle zkušenost z MDP hodnotíš?

Ono není úplně snadné popsat roli Cat tak, abych zbytečně nevyzradila její podstatu…Posedlost (Pošťák zvoní vždycky dvakrát) má sice jen jednu původní literární předlohu, ale nejedno zahraniční divadelní a filmové zpracování. Celou zkušenost z MDP beru jako obrovský skok do neznámé reality. Jasně, že jako student DAMU připravujete hry na klauzury nebo do Disku, ale vzhledem k tomu, že jsem začala zkoušet Posedlost ještě před prvním představením v Disku, tak jsem to vůbec nečekala. Na DAMU máte svoje spolužáky, které znáte mnohem líp, než některé své příbuzné a nemáte mezi sebou po určité době absolutně žádné zábrany. Takže šlo z mé strany asi nejvíc o poznávání nového kolektivu a uvědomění si toho, že na DAMU nebudu napořád. Je to velká změna. Bez ohledu na prvotní zmatenost začátečníka, mám radost, že jsem dostala takovou příležitost. Navíc součástí představení má role Cat i hudební vstup, takže mně to dělá radost dvojnásobnou. Chci k tomu dodat ještě jednu věc. Byla bych blbá, marnivá a neupřímná, kdybych tvrdila, že to není mazec. Asi tak.

Kde se vidíš v budoucnu? Vyhovovalo by ti angažmá nebo volná noha? Máš nějaké herecké sny?

Nevidím se v budoucnu, ten dar bohužel nemám. Pokud nepovažujeme za validní ty zvláštní sny, u kterých vám až v daný moment dojde, že se vám to už někdy zdálo. A ne. Nemyslím déjà vu. Tohle je něco jiného. Každopádně se chci v časově neurčitém budoucnu vidět zdravá, v příjemné společnosti, šťastná, svoucná a energická. Jak v osobním životě, tak v tom profesním. Dovedu si sebe představit spíš v angažmá, než na volné noze. Poslední dobou dost přemýšlím nad tím, jestli bych byla radši v menším intimním kolektivu na malé scéně, nebo na nějakém velkém jevišti. Každý den se probudím s jiným názorem a pokaždé si ho dokážu odůvodnit. Takže si myslím, že můj názor na to ještě není úplně ukotvený. Jsem otevřena možnostem. A herecké sny mívám tak jednou za čtrnáct dní. V generálkovém týdnu jich je víc. Někdy kvůli nim vůbec nespím. Ne, dobře… Mám vysněné role. Vždycky jsem chtěla hrát Maryšu. Tu asi nejvíc. Potom se ráda vyřádím na protiúkolech. Což v mém případě jsou rozkošné, naivní, romantické, něžné slečinky. A celkově (něčím) naléhavé komedie.

Hraješ na několik hudebních nástrojů – který je ti nejbližší a proč?

Ukulele. Je snadno přenosné. Když jsem doma sama, ráda na něj po večerech jen tak hraju. Dost mě to uklidňuje. Hraju si a zpívám.

Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?

Nejradši právě hraním na nástroje a zpěvem. Jen jsem tak trošku uspávač hadů. Takže zas až tak často ve společnosti jen tak nehraju. Hraju ráda převážně pomalé a klidné věci. Zároveň ale oceňuju lidi, kteří mají v repertoáru rychlé, aktuální, bizarní písničky, nebo prostě jen tak improvizují. Taky jsem ráda v lese. Když byl první lockdown, tak jsem se se ségrou a mamkou chodila pravidelně projít do našeho oblíbeného lesa. Mám tam dokonce svůj pařez. Vždycky se na něj chodím podívat a na chvilku si k němu sednu. Samota je občas fajn, ale radši trávím čas mezi lidmi. Klasika s kamarády. Ráda sedím u ohně a koukám do něj. Taky ráda koukám na rušný silnice z mostů. Jsem dost závislá na svých playlistech, objevování nové hudby a Spotify. Mám ráda sauny. Baví mě vařit. Taky dost často sedím a jen tak si něco píšu a kreslím, aniž by to mělo záměrně nějaký hlubší smysl.

Máš nějaký speciální rituál před představením? Pokud ano, jaký?

Mám. Když přijdu do šatny, tak většinou pouštím písničky v holčičí šatně. Už s holkama víme, co se nám všem tak nějak před hraním líbí, takže si u líčení zpíváme a rozjíždíme to na ABBA. Samozřejmě když je čas. Pokud se nestíhá, je zabraná kulma, chybí rekvizita, nebo do toho prostě něco vleze, tak ne. Jinak nic neobvyklého. Popřeju zlom vaz a ptám se, jestli je pozdě si dojít zakouřit.

Kdyby tě měli tvoji spolužáci charakterizovat pouze 3 slovy, co by podle tebe řekli?

Náhodný generátor písniček.

Jak vidí Petr Urban Renátu Matějíčkovou ve 3 slovech:

Přátelé, víno, zpěv.

 

Galerie

Autor

Vladana Brouková
Vladana Brouková

Věnuje se propagaci divadla DISK a působí také jako PR manažerka kulturních projektů a redaktorka filmového webu Totalfilm.cz. Absolvovala magisterské studium na katedře produkce na DAMU, kde od roku 2019 vede kurz zaměřený na média, komunikaci a public relations. Divadelní a kulturní svět je jí blízký už od dětství, a proto ji těší, že se v něm může pohybovat profesně i jako divák.

Komentáře

Komentáře