Dobrou noc, mami (Divadlo Ungelt)

“Ne, mami! Tak jako dneska bysme si už nepopovídaly, protože tahle poslední epizoda je tak dobrá právě díky tomu, co přijde po ní.”

V rozhovoru z roku 1987 říká Marsha Norman, autorka hry Dobrou noc, mami:

“Pokud jde o strukturu, jsem puritánka. Hry přirovnávám k letu letadlem. Pomocí zakoupené letenky vás dopraví na přislíbené místo. Nebo by vás tam dopravit měli. V divadelních hrách musíte během prvních osmi minut divákům sdělit, o co jde, o koho jde a kdy zhruba půjdou domů.”

Věrna této zásadě sdělí divákům hned v přibližně třetí minutě své hry:

Máma: Co to děláš?
Jessie: Hlaveň musí být čistá, mami. Jsou v ní zbytky střelného prachu, taky se tam dostane normální prach…
Máma: Proč to děláš?
Jessie: Už jsem ti to řekla.
Máma (sáhne po zbrani): A já jsem ti řekla, že tady žádní zločinci nejsou.
Jessie (ucukne k sobě): A já jsem ti řekla… Ta zbraň je pro mě.
Máma: No tak si ji nech, jestli chceš. Stejně ji jednou zdědíš.
Jessie: Já se zabiju, mami.
Máma: Haha! Moc vtipné. Moc vtipné.
Jessie: Udělám to.
Máma: Neuděláš! Něco takového ani nevypouštěj z pusy!
Jessie: A jak by ses to dověděla, kdybych to neřekla? Měla jsem tě tím překvapit? Jakože budeš třeba ležet v posteli, nebo si čistit zuby, a najednou uslyšíš… prásk?
Máma: Takže se zabiješ.
Jessie: Zastřelím se. Ještě dneska.

Tak… A co si s tím teď máme počít?

O tom je zbytek toho téměř dvouhodinového dialogu matky a čtyřicetileté dcery žijících v jedné domácnosti. Za tu dobu se zasmějete jen opravdu málokdy, ale budete těm dvěma ženám viset na rtech. A nakonec zjistíte, že tak, jak dcera řekla, tak se i stane. Máma s tím nic nezmůže:

Máma: Já ti to nedovolím!
Jessie: Ty o tom nerozhoduješ.

A vy to jen s pomyslně otevřenou pusou pozorujete.

Celý rozhovor si můžete přečíst v programu, který si můžete stáhnout. (Je tam i skvělý text dramaturga Pavla Ondrucha.) David Savran se autorky ptá:

- A jak se díváte na Tennesseeho Williamse? Měl na vás velký vliv? -

“V práci jižanských autorů je obrovská síla, která působí nejen na jižany, ale na každého z nás. Souhlasím s nimi, že vlivu své rodiny se vyhnout nelze. Neuniknete místu, kde jste se narodili, neuniknete ani tomu, komu jste se narodili. Své dědictví odmítnout nemůžete. Tohle je jižanské pojetí osudu. (Smích.) Severní městští spisovatelé mají zcela legitimní představu, že svou minulost můžete přetvářet, že si třeba můžete najít i novou rodinu. Jižní spisovatelé ale o tom vědí své. Vaše pravá rodina vás bude pronásledovat. Když si budete myslet, že jste jí unikli, připomene se vám. Někdo z vašich příbuzných třeba udělá něco tak nehorázně šíleného, že budete muset zasáhnout. A během toho zjistíte, jak hluboko jste do jejich bahna zabředli a kolik lidí se na vás u toho dívá, hodnotí a má jasnou představu, kdo jste. Ať jste ve svém životě udělali cokoli, nezáleží na tom. Tvorba nás jižanských spisovatelů je fatálně prostoupena otázkou, jak se změnit, když se nemění vaše okolí. Jak můžete vědět, kým jste, když vás stvořili lidé, kterými pohrdáte? Jak se dá pohnout z místa, když na vás všichni tito lidé stále visí?”

- Takže vnímáte rodinu a svou minulost jako situaci, ze které se nedá uniknout? -

“Je cenné, když se o to pokoušíte. Ale nemyslím si, že by se to někdy mohlo podařit.”

 

Dětství Marshy Norman nebylo jednoduché. Její rodiče, bigotní evangelíci, zakázali všem třem svým dětem stýkat se s kamarády. Děti se nesměly dívat na televizi, ani poslouchat rozhlas. Izolovali je – proto jsou (cituji z programu) “všechny texty, které kdy napsala, prostoupeny jedinou určující silou – touhou uvězněného se osvobodit”.

Osvobozením se je pro Jessie i její sebevražda:
Jessie: Co když před tebou můžu navždycky uniknout jen tím, že se zabiju? Co když ano? To pořád udělat můžu!

A tak jsme svědky dvouhodinové scény loučení dvou protikladně uvažujících žen. Dcery, která zcela pragmaticky řeší poslední praktické věci. A matky, která je zvyklá, že se o běžný chod domácnosti stará dcera a na začátku odmítá dceřino sdělení přijmout. Je emoční, rozevlátá, oblečená ve splývavých letních šatech. Dcera je rázná, nezvratně rozhodnutá, v šedých kalhotách, košili a svetru. Je stále v pohybu. Vyklízí šuplíky, říká mámě praktické věci, váže pytel s odpadky. Uspořádává předměty, ale v hlavě má uklizeno. Na rozdíl od své matky, která má dvě hodiny na to, aby pochopila rozhodnutí dcery, k němuž ta spěla deset let.

Jessie (prolétne seznam): Nákupy už se nebudou rozvážet v sobotu. A když budeš chtít vyřídit objednávku ten den, musíš jim zavolat do deseti dopoledne. A útrata musí být nejmíň patnáct dolarů. Já to dělám tak, že jim nahlásím, co potřebujeme, a pak řeknu, ať přidávají cigarety tak dlouho, dokud se nedostanou na patnáct dolarů.
Do skříně v předsíni jsem dala krabici se žárovkama. Náhradní pojistky jsou v rozvodné skříni. Zápalky a svíčky najdeš nahoře v komoře, ale když nepůjde proud, tak zavolej Dawsonovi, sedni si a ani se nehni. Hlavně neotvírej ledničku. Když ji necháš zavřenou, věci v ní zůstanou chlazené.

Její vztah s matkou je komplikovaný a ona nevidí jiný způsob, jak se z něj osvobodit. I v té touze uniknout však mámu ochraňuje:
Jessie: Musím jít do ložnice a zamknout se tam, aby tě nezavřeli za to, že`s mě zabila. Stejně ti asi provedou zkoušku na střelný prach na rukou, ale projdeš.

Dojde nejen na neobratné projevy matčiny specifické lásky, ale i na výčitky a nepochopení dceřiny motivace:
Máma: Tebe život nebaví! A kdo ti slíbil, že tě život bude bavit? Myslíš si, že mě život bavil?

A taky na jeden z kořenů problému, rozdílný vztah dcery k mámě a tátovi:
Máma: Každý večer jste si po jídle něco tiše povídali. O čem jste mluvili?
Jessie: Mluvili jsme o tom, proč jsou černé ponožky teplejší než modré. Je to snad něco, s čím se má běžet za matkou? Jenom jsi žárlila, protože jsem si radši povídala s ním, než abych tobě pomáhala s nádobím.
(…)
Jessie (zavře šuplík na příbory): Chci vědět, co ti řekl táta ten večer, co zemřel. Vylítla jsi z jeho pokoje a řekla jsi, že jestli chci, tak to s ním můžu doklepat, ty že se jdeš koukat na seriál. Co ti řekl?
Máma: Neměl, co by mi řekl, Jessie. Proto jsem odešla. Měl poslední šanci se mnou nemluvit a plně ji využil.

A dojde i na krutou pravdu, kdy máma dá najevo, že jí záleží víc na sobě samé, než na její dceři:
Máma: Zůstaň se mnou ještě chvilku. Aspoň pár let. Tolik času už mi nezbývá. A hned jak umřu, tak si dělej, co chceš. (…) Budu si tě víc všímat. Říkat ti pravdu, když se zeptáš. Nechávat tě vyjádřit svůj názor.
Jessie: Ne, mami! Tak jako dneska bysme si už nepopovídaly, protože tahle poslední epizoda je tak dobrá právě díky tomu, co přijde po ní.

I na specifické vyjádření dvou odlišných typů mateřské lásky. Na začátku se dozvídáme, že Jessiin syn Ricky je na drogách. Kvůli nim ukradl své mámě i poslední dva zlaté prstýnky. Teď si Jessie stáhne z ruky zlaté hodinky, vloží je do sáčku a zatáhne stužkou.

Máma Vždyť je prodá!
Jessie: No právě. Jsem ráda, že je ještě neukrad`. Ráda bych mu koupila něco dobrého k jídlu.
Máma: Vymění je za drogy!
Jessie: No jo no, v tom případě doufám, že si bude moct dovolit něco kvalitního.

A pak je konec. Dcera jde vykonat, co avizovala.

Máma: Nemůžu. Nemůžeš odejít. To nemůžeš udělat. Neřekla jsi, že to bude tak brzo. Mám hrozný strach. Mám tě moc ráda.
Jessie (sundá její ruku): Pusť mě, mami. Řekla jsem všechno, co jsem měla.

Za scénou se ozve rána a na jevišti zůstává ležící zhroucená Máma. V těsném prostoru Ungeltu je tak blízko, že má divák pocit, že by na ni dosáhl, kdyby ji chtěl obejmout. Mámu, která neměla šanci pochopit, proč to její dcera udělala.

Marsha Norman dostala za hru “Dobrou noc, mami” Pulitzerovu cenu. Táňa Medvecká a Lucie Štěpánková by měly dostat Cenu Thálie. Ostatně by v Ungeltu nebyly ani první, a jistě ani poslední…

Ungelt neuvádí tento text poprvé – dokonce to byla vůbec první hra, která se v tomto divadle před pětadvaceti lety hrála; tenkrát v obsazení Janou Brejchovou a Květou Fialovou. Divadlo tak pokračuje ve své snaze, nabízet velkým hereckým osobnostem velké dramatické úkoly ve velkých příbězích, jak říká jeho umělecký šéf Pavel Ondruch.

Inscenace měla mít premiéru loni na podzim, ale kvůli covidu byla poprvé uvedena až letos v červnu a poté ve dvou reprízách v červenci na letní scéně na Novém světě. Oficiální premiéra byla na začátku září v Ungeltu. A těsný prostor Ungeltu jí extrémně svědčí, jen posiluje téma nemožnosti úniku z uzavřeného prostoru, fyzického anebo psychického.

To všechno by ale bylo málo, nebýt neskutečných výkonů Táni Medvecké a Lucie Štěpánkové. O to větším, že obě jsou maminkami dvou dcer, přijmout tedy ztvárnění podobné situace, dotýkat se témat, která ve svém životě nechcete, pro ně muselo být psychicky velmi náročné.

V jejich podání je tato hra zážitkem, jaký se uděje jen opravdu výjimečně. Při jen výjimečné souhře autora, textu, překladu, dramaturgii, režii, prostoru a herců.

Zážitek, který dlouho nedostanete z hlavy.

Protože nechcete.

 

Screen Shot 2021-09-22 at 12.49.46
Děkovačka

 

Screen Shot 2021-09-22 at 12.33.45 2
(video)

 

Galerie

 

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře