„Já jsem sám…“ – Frankenstein ve Švandově divadle

Frankenstein: Tomáš Kobr, Stanislav Šárský - foto: Alžběta Jungrová

Dramatizace se stala oblíbenou inscenační formou ve Švandově divadle na Smíchově. Po divácky úspěšné dramatizaci severské komedie Kdo je tady ředitel? Larse von Triera, či dvou mrazivých monolozích ve hře Šoa, se smíchovští rozhodli sáhnout po klasice anglického romantismu, hororu Mary Wollstonecraft Shelley Frankenstein.

Autorem adaptace je současně i režisér inscenace Martin Františák. Ten především potlačil motiv průzkumníka, který potkává na smrt vyčerpaného Viktora Frankensteina v honbě za Netvorem, kterého stvořil. Redukoval též počet bratrů hlavní postavy ze dvou na jednoho (pouze Vilém, nikoliv i Arnošt) a v rámci dynamizace celku odstranil retardující pasáže. Některé situace pospojoval, ač v románu mají své místo a svůj čas, čímž posílil napětí. V několika případech jde o redukci úspěšnou, ovšem v syntéze scény odsouzení a popravy (v dramatizaci) služky Justýny prokázal hlavní postavě tzv. medvědí službu. Ze zdrceného, ale pevného Frankensteina (původní text) se stane zbabělec utíkající před vlastním výtvorem (divadelní adaptace). Odstraněním či redukcí některých situací a motivů se v adaptaci dostáváme z žánru hororu spíše do psychologického dramatu s tragikomickými prvky. To je však jediná věc, která by se dramatizátorovi (a případně i dramaturgům) dala výrazněji vytknout, jinak jde o velmi zdařilé uchopení tématu „zločinu a trestu“ za překročení pravomocí, které náležejí pouze Bohu či přírodě. Tedy tématu v dnešní době ostře aktuálnímu.

Hra začíná rovnou Netvorovým stvořením. Přímo před našimi zraky vytvoří Viktor Frankenstein (Filip Čapka) pomocí elektřiny a svých lékařských znalostí stvůru mající lidskou podobu (Tomáš Kobr). Promluvy „stvořitele“ jsou směřovány divákům skrze mikroport (nápodoba „hlasu shůry“). Z úleku, co to stvořil, odežene své „dílo“ a tím začne řetězec násilí a vražd. Nejprve nechtěných, ale záhy cílených. Netvor zjistí, že v současném světě, kde se nehledí na duši (ale spíše tělo) nemá šanci. Ani jeho stvořitel jej nechce přijmout, a tak se začne pomalu mstít vyvražďováním celé Frankensteinovy rodiny.

Tomáš Kobr v roli Netvora předvádí veškeré své herecké umění a nebojím se říci, že jde zatím o jeho nejlepší roli.

Tomáš Kobr v roli Netvora předvádí veškeré své herecké umění a nebojím se říci, že jde zatím o jeho nejlepší roli. V rámci uplynulého roku by si jeho hereckého výkonu mělo všimnout kolegium porotců Cen Alfréda Radoka či Thálie. Kobr z „neživé hmoty“ (sebe jako kusu masa) nesynchronizovaným a velmi autentickým zmítáním do podkresové hudby a blesku fotoaparátu (nahrazující elektrické výboje) stvoří živého tvora. Ještě ne lidského, neboť bez rozumu a němého. Plazí se po jevišti nemohoucí, zmatený a hledající útočiště u svého „otce“ Frankensteina. Jde o instinkty shodné s každým právě narozeným mládětem. Když je vyděšeným Viktorem Frankensteinem opuštěn, jedná se stále o ubohé zvířátko, které hledá oporu a útočiště před krutým světem. Útěchu nalézá Netvor u slepého bezdomovce (v dvojroli otce Viktora Frankensteina a bezdomovce Stanislav Šárský), který jej naučí mluvit, číst a myslet. Jeho násilná smrt je pro Netvora poslední kapkou v kalichu hořkosti. Od této chvíle se mění. Spolu s duší však prochází výraznou proměnou i Kobrova tvář. Ze zmateného, až naivního chlapce se stává zahořklý mladý muž. V rozsvícené tváři, dychtící po náklonnosti a blízké duši, ztvrdnou rysy a před diváky stojí v nenávistné grimase Netvor, očekávající a vytvářející naprosté zlo. Po všech smrtích, které spáchá či k nim napomůže (Vilém, Justýna, Jindřich, Alžběta, Alfons Frankenstein, Viktor Frankenstein) však na konci před námi stojí zlomená postava mladého muže, který si za stmívání světla v monologu k divákům uvědomuje, po smrti Viktora Frankensteina, svou osamělost.

Na konci před námi stojí zlomená postava mladého muže, který si za stmívání světla v monologu k divákům uvědomuje, po smrti Viktora Frankensteina, svou osamělost.

Velmi mrazivé působí Kobrovy pohledy stranou a práce prstů, které často dokreslují to, co postava říká či zviditelňují vnitřní svět postavy. Hereckému výrazu napomáhá též využití Kobrovy fyzické dispozice. Hubená (až vychrtle), vysoká postava s výraznýma očima, které jsou zdůrazněny holou „parukou“.

Nejvhodněji byly Janou Prekovou navrhnuty kostýmy pro Martinu Krátkou (dvojrole služky Justýny a nevěsty pro Netvora) včetně účesu. Jednalo se především o umě vyčesaný drdol a stylové, šedé a upnuté šaty v případě role Justýny a volné bílé svatební šaty s dlouhými rozpuštěnými vlasy v případě role Nevěsty Netvora. Mimo Stanislava Šárského (šedý oblek) šlo u ostatních postav o prvky moderní, až postmoderní. Výrazně působí bílý dlouhý kabát Netvora ve druhé polovině představení. Františák (spolu s Prekovou) používají v inscenaci symboliku černé a bílé v opačných významech, než jsou všeobecně vnímány (černá znázorňuje dobro, bílá zlo). Hudba Jiřího Hájka napomáhá v předělech mezi výstupy a pomáhá stupňovat napětí.

Umělecké vedení divadla mělo skvělý nápad s oslovením režiséra mimo jeho obvyklý okruh spolupracovníků. Martin Františák (mimo jiné režisér a umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v Ostravě, patří mezi výrazné talenty mladší generace) okysličil stojaté vody rybníčku Švandova divadla na Smíchově novým pohledem mj. na (spolu)práci herců. Výborným režijním rozhodnutím bylo obsazení ústřední dvojice Frankenstein – Netvor. Duo Čapka – Kobr na sebe na jevišti velmi dobře slyší a jejich hra je čistá souhra.

Dovětek autora

V případě inscenace Frankensteina se na jevišti Švandova divadla udál malý zázrak. Herci vytvořili skutečný ansámbl, věc ne tak často viděnou na českých jevištích. Nikoliv shluk herců s jednou či dvěma hvězdami v čele, ale skvěle fungující celek, který na sebe slyší a „spoluhraje“.

 

Galerie

Autor

Jitka Neureuterová
Jitka Neureuterová

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Komentáře

Komentáře