Život nejsou prázdniny aneb sejdeme se Pod Hvězdou (v Uherském Hradišti)

Občas mám dokonce i pocit, že nás pobyt v srdci Slovácka dělá o trochu lepšími. Přinejmenším tedy usměvavějšími a vstřícnějšími, tak jako drtivá většina místních obyvatel, se kterými se setkáváme ve stáncích, kavárnách, obchodech i na ulicích.

Odvaha, sounáležitost, vděk. Těmito a pochopitelně mnoha dalšími slovy by se dal shrnout letošní, již 46. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Mnozí z nás, ať už pořadatelé, hosté, spolupracovníci či běžní návštěvníci si kladli již od jara vcelku logickou otázku. “Bude či nebude?”. V nastalé situaci to samozřejmě nebyla zdaleka jen “Filmovka”, co bylo v ohrožení. Pořadatelé se ale nakonec rozhodli do toho jít i v okleštěné a zkrácené podobě a za jejich odvahu jim patří jednoznačný dík.

Ano, jistě lze namítnout, že jsou důležitější věci, že když nejde o život… a podobně. Netvrdím naprostý opak, netvrdím, že bychom jeden rok bez tohoto filmového a jinak kulturního svátku nepřežili, ale také netvrdím, že by to pro mnohé nebyla nevýslovná ztráta. V čem je vlastně Filmovka tak specifická? Ti, kdo do Uherského Hradiště na přelomu prázdnin jezdí pravidelně, ode mě pravděpodobně neuslyší nic nového, třeba mě i rádi doplní, anebo je pár mých postřehů a poznámek na chvilku vrátí zpátky tam, kde to tak milujeme. To jest do sousedství i širšího okolí festivalového centra, proslaveného kina Hvězda ve Smetanových sadech…

 

Žít život jako Filmovku

Budu teď chvíli hovořit za ty, kteří jezdí do Hradiště především za zábavou a poučením, tedy nikoli pracovně (ač se navzájem tyto dvě kategorie, myslím si, nevylučují!). Ačkoli život nejsou prázdniny a my sem mimo jiné ujíždíme od všednodenních povinností, často mi tento festival poskytne čas a možnost se také zamyslet a usebrat. Nad sebou, svým životem a především stavem společnosti a světa, ve kterém žijeme. Občas mám dokonce i pocit, že nás pobyt v srdci Slovácka dělá o trochu lepšími. Přinejmenším tedy usměvavějšími a vstřícnějšími, tak, jako drtivou většinu místních obyvatel, se kterými se setkáváme ve stáncích, kavárnách, obchodech i na ulicích. Díky jejich otevřenosti a ochotě se zapovídat trávím většinu pobytu zde s úsměvem na rtech, což je samo o sobě ozdravné. Mám pocit, že hodnoty, které se snaží člověk vyznávat, tu často nabírají na zřetelnosti. Jeho slabší stránky ovšem možná také…

 

V kině nejsme sami

Ne, teď nebude řeč o nošení roušek v sálech s počtem diváků nad sto. O tom už bylo řečeno i napsáno dost… Mně ale část diváckých zážitků kazila jiná věc. Dá se říct, že jediné, co mě letos rozmrzelo (neboť informační šum ohledně změny programu, kvůli kterému jsme přišli o film Amerikánka, jsem štábu ochotna odpustit) bylo chování některých spoludiváků. Pozdní příchody či předčasné odchody ze sálů se tu snad nikdy nevyskytovaly v takové míře, rozsvícených telefonů byly na projekcích desítky a polohlasité komentáře dění na plátně už mě bohužel vyburcovaly ke káravé prosbě. Cítila jsem se u toho nesmírně trapně, trochu jako hysterická učitelka, co nezvládá své žáky, ale co se stalo, stalo se. To mě vede k zamyšlení nad chováním diváků v kinech obecně (např. neustále courající publikum při přímých přenosech v rámci NT live) a samozřejmě v divadlech. To už je ale na delší samostatné pojednání, tak třeba někdy příště. Toliko má prosebně – výchovná odbočka. Možná můžu někomu připadat poněkud staromódní, ale pro mě je návštěva kina vždy svátek, dokonce i tehdy, když ji absolvuji v kraťasech, s batohem a několikrát denně.

 

Je to především škola

Hlavní důvod, proč jsem si před více než deseti lety LFŠ zamilovala, je atmosféra. Přesněji řečeno charismatická kombinace lidí, kteří ji utvářejí, ať už místních obyvatel, členů štábu, uvaděčů a dalších lidí, kteří za festivalem stojí. Vždy z nich je cítit společný zápal pro věc, smysl pro humor, neokázalost, vzájemnost, radost ze setkání… je to zvláštní konstelace všeho, co je zapotřebí, aby se takto rozsáhlá společenská akce vydařila a přitom stále působila komorním až rodinným dojmem. Hned druhým a neméně zásadním důvodem je fakt, že se skutečně jedná o školu filmu. Školu, která se otevírá každému, kdo chce vstoupit. Vždy mě – tak jako asi většinu pravidelných diváků – nejvíce zajímal vzdělávací aspekt celé akce. Výstavy, debaty, přednášky či spíše kombinace obojího (tzv. Lekce filmu podle… doplňte jméno předních osobností tuzemské i světové kinematografie), setkání s profesionály, předávání zkušeností, vzájemné obohacování. Vždycky mám pocit, že se sem jezdím “učit dívat se na filmy těma správnýma očima”. Je to samozřejmě jen pocit, tedy cosi subjektivního, ale i tak v tom spatřuji jednoznačný přínos. V každém případě tu člověk dychtivý po rozšíření obzorů a impulzech k zamyšlení nepřijde zkrátka. Letos mě nejvíce zaujala Lekce filmu podle paní Krystyny Zachwatowicz Wajdové, manželky a především dlouholeté spolupracovnice Adrzeje Wajdy, byť byla uvedena pouze ze záznamu, neb paní Krystyna se s ohledem na situaci nemohla dostavit osobně, a tak promluvila pouze z plátna. Na kráse to ale jí ani jejím slovům neubralo. Dalším pozoruhodným a (pro mě osobně nečekaně) velice vtipným setkáním byla hodina a půl ve stanu Respektu věnovaná filmové lekci v podání legendárního scenáristy Vladimíra Körnera.

 

Program

Letošní ročník z podstaty všech hygienických a bezpečnostních opatření nemohl proběhnout v plném rozsahu, na jaký je pravidelný účastník zvyklý, podle mě to ale vůbec nevadilo. Jelikož se neřadím mezi lovce filmů co do počtu zhlédnutých denně, ale jsem spíše jejich vychutnavačem, počet projekcí i rozmanitost letošního programu byly pro mě naprosto dostačující. Jinými slovy: víc bych asi stejně nestihla.
I tak si odvážím několik hlubokých zážitků především z retrospektivní sekce věnované již zmíněnému velikánovi Andrzeji Wajdovi, jehož klasiky jako Popel a démant, Veselka, či pro mě osobně poprvé spatřeného Člověka z mramoru, jsme si mohli vychutnat i s obohacujícími dramaturgickými úvody, jak je tu ostatně zvykem. Největším zážitkem byl ale jeho “divadelní film” Nastasja, který představuje velmi invenční a svéráznou adaptaci Dostojevského Idiota původně uvedenou na jevišti a posléze i ve filmu. Nejen brilantní text (scénář), kamera, ale především herecké výkony v naprosto jednoduchém, ale o to víc dechberoucím divadelním i filmovém převyprávění. Byla radost se na tento hold ruské klasice a zároveň japonské kultuře dívat, tím spíše, že se jedná o ne příliš snadno dostupný film. A takových lahůdek je Filmovka každoročně plná…

Za zmínku určitě stojí ještě dva současné skvosty tuzemské (české a slovenské) provenience a to jsou snímky mladých režisérů. Autorský film v žánru zvaném “mumblecore” Karel, já a ty Bohdana Karáska a surrealistické Žáby bez jazyka režisérky Miry Fornay. Silné, přitom neokázalé, inteligentní a – ač ve zcela odlišném žánru i stylu – velmi autentické počiny. První jmenovaný ve své přirozenosti, ten druhý v naprosté provázanosti tématu a formy jeho zobrazení (tím tématem není nic lehčího než domácí násilí).

 

A samozřejmě DIVADLO!

Nedílnou součástí programu každého ročníku jsou divadelní představení a já je už z podstaty své profese často vyhledávám. Letos jich z logických důvodů bylo o něco méně než jiné roky. Z Prahy přijela Simona Babčáková s improvizací No a? či Divadlo NaHraně s vynikající a nekompromisní inscenací Brutál, dále Divadlo Sweet Dreams, nejmenší diváky potěšilo například Divadlo Kampa či Divadlo Polárka. Přiznám se, že jsem ale letos největší divadelní zážitek nalezla právě ve Wajdově Nastasje a také v jeho filmové básni Veselka podle ikonického polského národního dramatu.

Na závěr se hodí ještě zmínit rychloakci před kinem Hvězda na podporu utlačovaných členů a členek LGBT komunity v Polsku, příhodně v rámci tzv. Polského dne, který (na rozdíl od shromáždění za účelem podpůrné fotky) byl plánován předem. Tento moment pouze dokládá, že LFŠ pořádají a utváří lidé, kterým není lhostejné, co se děje kolem nich. A tento duch se jim v menší či větší míře daří přenášet i na festival samotný.

O LFŠ by se dalo psát ještě dlouho a o té letošní zvláště. Pokud jste dočetli až sem, snad mi odpustíte malý dluh, který splatím nejpozději za rok. Doufám, že se mi i tak alespoň trochu podařilo vystihnout její zcela specifické kouzlo a třeba vás i trochu nalákat.

 

S díky všem zainteresovaným na viděnou, sejdeme se pod Hvězdou na LFŠ 2021!

 

Galerie

 

 

 

 

Autor

Kristýna Čepková
Kristýna Čepková

Vystudovala dramaturgii činoherního divadla na DAMU, byla v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v Městském divadle Kladno. Mezitím byla dramaturgyní na volné noze a v divadlech pracovala jako host. Nejčastěji hostovala či hostuje v Západočeském divadle v Chebu, v pražském Divadle D21 či v Městském divadle Mladá Boleslav. Spolupracovala také s Českou televizí jako externí dramaturg. V současné době studenty hereckého oddělení na Mezinárodní konzervatoři Praha a příležitostně režíruje. Sem tam také ráda přispěje na portál O divadle. Od roku 2014 působí v nezávislém divadelním souboru 3D company, který hraje v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Od září 2020 kmenová dramaturgyně Divadla D21.

Komentáře

Komentáře