Několik dnů před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy se v pohraničním městě Čierna nad Tisou odehrávala jednání, která měla rozhodnout o dalším směřování celé země. Delegace vedené Alexandrem Dubčekem a Leonidem Brežněvem se setkávaly v kulturním domě i ve vagonech odstavených vlaků. Atmosféru čtyřdenního vyjednávání provázely mocenské tlaky, manipulace, nejistota i snaha získat čas.
V československé skupině panoval rozpor – právě zde vznikla první verze zvacího dopisu. Už tehdy byl z jednání vyčleněn František Kriegel, a to mimo jiné kvůli svému židovskému původu. S jakými očekáváními se delegace potkaly? Jaké to je vyjednávat se silnějším, který se navíc stylizuje do role staršího bratra? Komu je možné věřit? Čemu je možné věřit? A je vůbec možné věřit na zázraky?
Dokumentární inscenace autorsko-režijního dua Petr Erbes a Boris Jedinák vychází z jednání československé a sovětské delegace. Neusiluje o historickou rekonstrukci, ale o hledání paralel mezi tehdejší situací a dnešní zkušeností společnosti i jednotlivce. Volně vychází z předsrpnových událostí, stenografických záznamů schůzí ÚV KSČ i jednání obou delegací, z dobových dokumentů a osobních svědectví. Tvůrci historický materiál nepředkládají jako uzavřený obraz minulosti, ale skrze něj kladou současné otázky: Jak jednáme pod tlakem? Co jsme ochotni obětovat, když čelíme silnějšímu partnerovi? A kde dnes leží hranice mezi loajalitou, kompromisem a přizpůsobením?
Petr Erbes: „Na událostech v Čierné nás zajímalo především to, že nešlo o střet nepřátel, ale o jednání spojenců, kteří sami sebe označovali za bratry. Právě v takových vztazích se často nejvýrazněji ukazuje mocenská nerovnováha, manipulace a neschopnost pojmenovat vlastní hranice, a to obzvlášť v rámci skupiny, která není jednotná a čelí obrovskému tlaku.“
Petr Erbes a Boris Jedinák dlouhodobě pracují na pomezí dokumentárního a autorského divadla. Ve své tvorbě vycházejí z dobových materiálů, které netvoří pevnou strukturu inscenace, ale otevřený archiv, z něhož se prostřednictvím improvizace rodí nové významy. Herci jsou spoluautory situací, v nichž se jazyk minulosti střetává se současnou zkušeností a historické dokumenty se stávají živým materiálem, skrze který lze nahlížet přítomnost.
Boris Jedinák: „Když jsme četli přepisy jednání, překvapilo nás, jak současně mnohé situace působí. Manipulace, tlak silnějšího partnera, rozpor mezi veřejnými sliby a skutečnými kroky – to všechno jsou mechanismy, se kterými se setkáváme i dnes.“
Konec jara tematizuje nejen geopolitickou hranici mezi Východem a Západem, ale i hranice osobní: mezi vírou a iluzí, odpovědností a pohodlím, svobodou a podřízením. Inscenace se vrací k okamžiku, kdy se rozhodovalo o budoucnosti celé společnosti, a zároveň klade otázku, zda podobné mechanismy nepůsobí i v současnosti.
Dokumentární inscenace vychází ze záznamů napínavých jednání, ale zároveň naráží na naši přetrvávající rozpolcenost: patříme na Východ, nebo na Západ? Jsme schopni hájit vlastní hodnoty, nebo znovu sklouzáváme k přizpůsobení, když se setkáme s tlakem? O jakých hodnotách se vlastně bavíme? A není Pražské jaro jen iluzí?
Premiéra 11. června
Více o inscenaci:
