Komorní inscenace vypráví s lehkostí a vtipem o vážných tématech jako jsou rodina, důvěra, bezpečí a vztahy. Jde v ní o čtyři singles – tři mladé ženy a jednoho muže – kteří se jednoho večera sejdou v retro baru Vesmír.
Bar, ukrytý před hlukem velkoměsta, je dobré místo. A to i pro ty, kteří nejsou v životě zrovna za hvězdy. Kdokoli může přijít na podium k mikrofonu, pokusit se zaujmout publikum a na chvíli zazářit. Holka z korporátu, věčná účastnice lifestylových kurzů, pivní introvert i ostatní návštěvníci omšelého baru, ti všichni se sem z nějakého důvodu stahují, jako by něco hledali. Něco opravdového a upřímného, možná někoho, anebo sami sebe.
Dramaturgyně Johana Součková Němcová: „Autorská hra Po tátovi je o tom, co dědíme po svých rodičích – hmotné i nehmotné, dobré i špatné. A jak jsme schopni se s tím dědictvím vyrovnat. Pokládá také otázku, jestli se budeme umět tomu špatnému vyhnout při výchově vlastních dětí.”
Režisérka Lucie Ferenzová: „Tématem hry Dagmar Fričové je pravdivost ve vztazích s našimi nejbližšími, které jsou důležitým východiskem pro dobrý život. Všechny postavy hry ale postupně odhalují, že jejich dětství utvářela do značné míry lež. Nové skutečnosti však zároveň odkrývají nové vrstvy jejich existence.”
Autorka Dagmar Fričová (umělecká šéfka A studia Rubín, která s Lucií Ferenzovou spolupracuje pravidelně): „Důležitým prvkem příběhu a současně i prostředkem k nalezení pravdy je zde mikrofon. Právě mikrofon totiž z ústřední čtveřice vytáhne věci, které ještě nikomu neřekli. Ze zábavných historek pro barové publikum se vyloupne téměř něco jako true crime story. Hlavní roli v ní hraje postava otce, o němž všichni čtyři návštěvníci Vesmíru zjišťují, že je jiný, než si do této chvíle mysleli. To zjištění bolí, ale může mít i očistnou hodnotu.”
Autorka scény a kostýmů Andrijana Trpković použila i rudé závěsy, které připomínají divadelní oponu. Ta může postavy schovat a zahalit, ale je ji také možné strhnout a odhalit tak, co bylo skryté. Zatímco Janův kostým zaujme na první pohled hlavně nadčasovou pánskou elegancí, kostýmy ženských hrdinek zahrnují jak blyštivé glamour kousky vhodné pro veřejné vystupování, tak naddimenzované kusy mužského oblečení.
Hudba Markéty Ptáčníkové pracuje se zvuky vesmíru, nahrávkami z NASA. V inscenaci tak zaznívají šumy, výbuchy, hukoty i vibrace kosmického ticha. Melodie letících komet a frekvence nebeských těles přitom autorka hudby namíchala se zvučnými popovými melodiemi.
Lucie Ferenzová: „S Markétou Ptáčníkovou máme rády hudební žánr zvaný dark pop a snažíme se ho rozpracovávat v našich inscenacích. V podstatě jde o chytlavé melodie, které však nepostrádají přesah a temné rify.”
Titul Po tátovi navazuje na dramaturgickou linku inscenací Švandova divadla zkoumajících z různých pohledů vztah rodičů a dětí. Johana Součková Němcová: „Zatímco však ve hrách Gazda a roba nebo Divoká kachna dítě prakticky žádnou možnost vyjádřit se, nebo se dokonce bránit, nemá, v autorské inscenaci Po tátovi tuto příležitost konečně dostane. V době, kdy se rozpadají tradiční hodnoty a náš dětský vesmír se otřásá nebo přímo bortí, hledáme nové hodnoty a přehodnocujeme. V rámci přežití se pokoušíme postavit si nový svět, nový vesmír. Pro oba světy, ten malý rodinný i ten velký, přitom zůstává klíčové, jestli v něm můžeme věřit, důvěřovat a cítit bezpečí.”
Autorka: Dagmar Fričová, režie: Lucie Ferenzová, dramaturgie: Johana Součková Němcová, scéna a kostýmy: Andrijana Trpković, hudba: Markéta Ptáčníková, light design: Andrijana Trpković, Petr Vaněk, Vojtěch Nebeský, produkce: Tereza Marková
Hrají: Marie Štípková, Anežka Šťastná, Andrea Buršová, Jacob Erftemeijer
Předpremiéry: 6. a 8. června
Premiéra: 18. září
