Co se stane, když generace, která vyrostla bez pevných pravidel, vychová děti, které po nich začnou toužit? Nová inscenace Mrożkova Tanga v pražském Činoherním klubu posouvá slavnou grotesku do nedaleké budoucnosti. V režii Gabriely Gabašové ukazuje, že některé společenské cykly se překvapivě opakují.
Mladý Artur chce změnit svět. Jenže má problém: jeho rodiče už změnili úplně všechno. V jejich domě neplatí téměř žádná pravidla, hranice ani společenské konvence. Co tedy zbývá mladému člověku, který se chce bouřit proti předchozí generaci?
Právě na tomto paradoxu stojí Tango polského dramatika Sławomira Mrożka. V nové inscenaci v režii Gabriely Gabašové se přitom příběh neposouvá do minulosti, ale do nedaleké budoucnosti. A tím získává otázky, které jsou možná aktuálnější než kdy dřív.
Když už není proti čemu protestovat
Mrożkovo Tango, napsané v roce 1964, bývá často označováno za absurdní drama či politickou alegorii. Pro Gabrielu Gabašovou je ale především modelem společnosti, v němž se jednotlivé generace střídají v touze po svobodě, chaosu a řádu: „Tango se mi při zkoušení začalo jevit více jako model dějin než hra o jedné rozpadlé rodině. Nejdřív přijde revolta proti starému řádu, potom svoboda, která může mít podobu anarchie, a pak dochází k úleku z té bezbřehosti a znovu se vrací touha po tvaru, pravidlech, autoritě.”
A právě Artur je dítětem tohoto paradoxu. Narodil se do světa, v němž už bylo všechno zpochybněno. Nemá proti čemu rebelovat, protože revolta se stala součástí rodinné tradice. Jeho vzpoura proto míří opačným směrem – k pravidlům, zákazům a jasnému řádu.
Svoboda jako dar. A také jako zátěž
Posun do budoucnosti přináší inscenaci ještě jednu vrstvu. Co jednou budou dnešní rodiče poslouchat od svých dětí? Možná ne výčitku, že jim nedali dost svobody, ale právě naopak. Gabriela Gabašová: „Naše děti se možná nebudou bouřit proti zákazu, ale proti možnosti. Proti tomu, že všechno šlo, všechno bylo otevřené, všechno bylo relativní, ale nic nedrželo pohromadě.”
V tom je podle ní Tango překvapivě současné. Svoboda totiž nemusí být jen prostor pro vlastní rozhodování. V určitém okamžiku se může proměnit také v únavnou krajinu bez orientačních bodů. A právě tehdy začíná být řád lákavý – nikoli proto, že je dokonalý, ale protože nabízí jednoduchost a úlevu.
Groteska, ze které postupně přestává být legrace
Nová inscenace nechce Mrożkovi ubrat jeho humor. Naopak. Tango tak začíná jako groteskní komedie, která se postupně mění v drama. Směšnost, trapnost a přepjatost odhalují mechanismy, které by v realistickém příběhu mohly zůstat skryté. Pod chaosem a rodinnou výstředností se totiž pomalu objevuje něco mnohem znepokojivějšího: touha po moci a násilí.
Výtvarná podoba inscenace tento princip podporuje. Inspirací se stal mimo jiné Boschův obraz Zahrada pozemských rozkoší – svět krásný, smyslový, přeplněný, groteskní i znepokojivý. Scéna proto není realistickým obývacím pokojem, ale zároveň cirkusem, tribunou, rodinnou hrobkou i malým peklem.
A nad tím vším zní hudba, kterou Gabriela Gabašová pro inscenaci sama vytvořila. Tango v ní není nostalgickým tanečním žánrem, ale principem spojujícím svádění a disciplínu, eleganci a násilí. Mrożkovo Tango tak po více než šedesáti letech znovu pokládá nepříjemnou otázku: Co přijde poté, co zbouráme všechna pravidla? A kdo je postaví znovu?
Překlad: Helena Stachová, režie a hudba: Gabriela Gabašová, dramaturgie: Barbora Sedláková, scéna: Barbora Klenová, kostýmy: Michal Spratek
Hrají: Zuzana Bydžovská, Vasil Fridrich, Sandra Černodrinská, Jan Hájek, Romana Widenková, Prokop Zach, Viktor Zavadil
Premiéra: 4. září
