Partneři portálu O divadle

Mecenáši

19. března 2024

“Půlenou prudkým sluncem a milosrdným stínem…”

Viktor Preiss oznámil s předstihem svůj odchod z Divadla na Vinohradech a spustila se kolem toho mela, jako kdybychom ho už nikdy neměli vidět naprosto nikde – anebo něco ještě mnohem horšího… Asi nejlépe to lakonicky okomentovala Mirka Spáčilová: Viktor Preiss končí jenom proto, že chce. Nuda.

Viktor Preiss byl v Divadle na Vinohradech 33 let a jeho stopa v něm je tak hluboká, jak u málokoho jiného. A i kdyby člověku proletěl hlavou jen zlomek toho, na co lze vzpomínat, bude toho opravdu hodně. Cyrano z Bergeracu, Urmefisto, Jacobowski a plukovník, Brouk v hlavě, Ubohý vrah, Poprask na laguně, Muž z La Manchy, Jistě, pane ministře, Vstupte!…

Na začátku června se rozloučil i derniérou své nejletitěšjí inscenace, Brouka v hlavě: „Bravo“, tleskali lidé vestoje. Toho Brouka, který je na Vinohradech tutovkou. Stejně úspěšné bylo nastudování z roku 1969, s legendárním Vlastimilem Brodským – malá ukázka zde: Brouk v hlavě 1969

Mně při té zprávě bleskla jedna vzpomínka – a to na dobu, kdy jsme připravovali vydání Poprasku na laguně a požádali jsme některé z jeho aktérů, aby nám napsali text do knížky s textem hry, kritikami, fotografiemi a dalšími vzpomínkami. Viktor Preiss svým textem ukázal, že když Pán Bůh rozděloval talent, k němu se vracel a přihodil i ten literární. Jeho věta “…stoupali jsme křivolakou uličkou, půlenou prudkým sluncem a milosrdným stínem, strmě vzhůru” mi od té doby zní v uších, protože jsem asi nikdy nečetla jednodušší a působivější přirovnání, po jehož přečtení jsem já sama cítila, jak stoupám chladným stínem jinak rozpálené uličky italského městečka vonícího rybami:

Bude tomu bezmála třicet let, kdy jsme jednoho srpnového rána stoupali křivolakou uličkou, půlenou prudkým sluncem a milosrdným stínem, strmě vzhůru, takže jsme mohli chvílemi zahlédnout přístav, odkud vítr v poryvech přinášel vůni moře. Pod námi byl Terst, v zálivu se pohupovaly větší a menší bárky, ze kterých rybáři vynášeli na molo v dřevěných bedýnkách čerstvé ryby. Město začínalo žít. Rolety krámků jako na povel vylétly vzhůru, míjeli nás snědí kluci, rozvážející čerstvé pečivo s bravurou motocyklových kaskadérů.

Kočky dřímající v průjezdech domů, radio, zpěv, křik, vyvolávání a prudká gestikulace trhovců, směs pachů a vůně ulice, po které crčela voda, splachující zbytky včerejšího dne. Za korálovým závěsem trattorie chlapi popíjeli grappu a silnou kávu a s cigaretou v koutku úst, s přimhouřenýma očima, pozorovali drobnou blondýnku po mém boku. To vše doprovázel hlasitý komentář, při kterém někdo občas znalecky hvízdl. Po chvíli jsme, podle adresy na lístku, našli starý omšelý dům a zazvonili v tmavé chodbě. Otevřel nám drobný, postarší muž, s živýma očima, šibalským úsměvem a rozježenými vlasy. Nápadný nos vévodil dobráckému obličeji jako malá červená žárovka, za kterou každou chvíli rozpačitě popotahoval. “Já jsem Bepo, řekl a hubená, šlachovitá ruka nás vtáhla dovnitř. Byl to dědeček našeho přítele, který nešťastnou shodou náhod nemohl přijet a svěřil nás do péče tohoto sympatického chlapíka. Mluvil italsky, to ano, těch pár slov, co jsme znali, jsme vzdáleně poznávali, ale jeho řeč obsahovala ještě další směsici zvuků, citoslovcí, pomlaskávání a zkomolenin, které italštinu jen vzdáleně připomínaly. Mluvil terstským dialektem, takže například při slově “lžíce” musel na předmět ukázat, abychom vůbec pochopili, oč jde. Při této jazykové výuce, na kterou byl náležitě hrdý, se z útrob bytu ozýval sytý ženský hlas jeho paní Biancy, která ho pak po celé následující dny okřikovala, aby si nevymýšlel, opravovala a vysvětlovala jeho překotnou řeč a výrazy a vůbec dirigovala celou domácnost ze svého pokoje. Byla už dlouhou dobu upoutaná na lůžko, kde neúnavně háčkovala nejrůznější dečky a prozpěvovala operní arie, které s kvílením koček z okolních dvorů vytvářely bizarní kakofonii.

Staral se o ni láskyplně. Nakupoval, uklízel a vařil, večer, ve starém hrnci, jen tak na páře připravoval mořské slávky, které pak zalil výtečnou česnekovou omáčkou, pekl kuře na rozmarýnu s rajčaty a bramborami v jednom pekáčku, důležitý a dojemně zahleděný do drobné blondýnky, která se zanedlouho měla stát mojí ženou. Říkal jí něžně “Giovanna” a v trattorii na konci ulice se s ní chlapecky chlubil, kdykoli jsme šli kolem… Večer jsme pod slabou žárovkou popíjeli lehké červené stolní víno a minerálku a snažili se rozumět Bepeho hatmatilce. Nikdy se nenaučil jiný jazyk, ačkoliv prý jako lodní kuchař procestoval svět. Alespoň se tím chlubil, když dával k dobrému své zážitky, dokud ho z pokoje nenapomenul energický hlas paní Biancy, který vzápětí přešel do tesklivého belcanta jakési večerní arie. V tu chvíli si Bepo nasadil letitý tralaláček a zmizel na dvě, tři hodinky, aby se pak vrátil mírně rozevlátý, s širokým úsměvem a s pohledem ještě více zbožňujícím tu blonďatou hlavu před sebou. Když jsem jednoho takového večera nešťastnou náhodou rozbil v malé kuchyňce láhev s vínem a provinile sbíral po zemi střepy, brumlal nade mnou cosi nesrozumitelného, což doprovázel významným pokyvováním hlavou. Pochytil jsem jen několikrát opakovaný výraz nápadně podobný našemu slovu “inteligentní”, spojovaný pouze se jménem Giovanna, zatímco jméno Vittorio komentoval záporem “no”…

Ale ráno bylo všechno zalito sluncem, byl všední italský den, Bepo přinesl Biance k lůžku umyvadlo, učesal její prokvetlé světlé vlasy, které kdysi byly určitě zářivě blond, oholil se a odešel nakoupit, aby se pak v kuchyni oháněl mezi hrnci a vařečkami, upíjel červené a broukal si nad špagetami či čerstvou makrelou s petrželí. Myslím na tu dvojici a jsem dodatečně rád, že přítel dorazil až mnohem později. Stejně přinesl špatné zprávy. Psal se totiž 21. srpen 1968…

Ty dva jsem pak už nikdy neviděl. Utkvěli mi v paměti, jako milující dvojice, jako příběh drobných lidiček, o kterých Goldoni tak mistrovsky a s láskou dokázal psát a které znal tak důvěrně.

Kdoví, jestli v mém podvědomí chlapecký Bepo Ursini nesehrál svoji roli jako typ, charakter, předobraz toho dobráka Fortunata  Tresky z Poprasku na laguně, kterého mi herecký osud přivál do cesty. Je to, jako bych se s Bepem znovu setkal. Jako by jen doba měnila kulisy a kostýmy, ale lidé zůstávali v podstatě stejní.

A my jim jenom nenápadně nastavili zrcadlo…

Viktor Preiss, duben 1997

Poprask si můžeme připomenout aspoň jedním videem: Viktor Preiss jako Patron Fortunato Treska Další pak případně zde: divadloTV

A ač to není vzpomínka v pravém slova smyslu, protože mění se jen to, že Viktor Preiss už nebude v angažmá v Divadle na Vinohradech, tak jeden vážně moc pěkný rozhovor zde: Viktor Preiss: Úspěch není náhoda

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Mohlo by vás zajímat

12. 3. 2024
„Budoucnost ještě nikdo nenapsal, budoucnost ještě nikdo nevytesal do kamene, budoucnost je otevřená. Jak byste chtěli žít vy?“ (Městská divadla pražská uvedou v Komedii první českou adaptaci románu Aldouse Huxleyho Krásný nový svět.)
1. 3. 2024
Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024 nebo balet Rapsodie Bohemia
1. 3. 2024
Divadlo Na zábradlí v březnu uvede Čechovova Racka v režii Jiřího Havelky
29. 2. 2024
Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních  stavech. Studující KALD zavedou diváky na jeviště i do prostor v okolí Divadla DISK